RADIOHEAD - Hail To The Thief

70%

„Hail To The Chief“! (Zdravíme náčelníka). Tato původně skotsko-galská lodní píseň je dnes známější spíše jako osobní hymna prezidenta USA, která se hraje na jeho inauguraci, ale třeba i když zavítá na různé veřejné akce. Příklon RADIOHEAD ke komentování politiky a vzrůstající aktivizmus kapely se odrazil i v názvu nového alba, které si vypůjčili od demonstrantů proti Georgi Bushovi. Ti celkem vtipně komentovali výsledky voleb v roce 2000, které demokrati považovali za „ukradené“ (Thief – zloděj). Tak či onak, důležitější je samotná muzika. V roce 2003, když se začalo mluvit o nové desce, jsem měl smíšené pocity. Bude se pokračovat ve směru nastoleném „Kid A“ a „Amnesiac“, nebo přijde nějaký další obrat? V návrat k pořádné kytarové muzice snad už nikdo ani nedoufal. Základ je mít nízká očekávání (cvokař by to zřejmě nazval pesimizmem), realita pak může jen příjemně překvapit. A tady skutečně příjemně překvapila.

V rámci turné k posledním dvěma albům museli RADIOHEAD vymyslet způsob, jak přenést rozsáhlé elektronické aranže do živé formy. Možná i díky tomu opět objevili kouzlo živého hraní, magické atmosféry tvořené živými lidmi a jejich interakce s hudebními nástroji. A zásadní úlohu měl i šestý člen kapely, Nigel Godrich, který si dokázal prosadit i celkem zásadní věci. Byl to jeho nápad vypadnout na druhý konec světa, až do Hollywoodu, a tady nahrát nový materiál. Zavedl i tuhou disciplínu. Když materiál na „Kid A“ vznikal přes rok, bez deadlinů, dalo by se říct bezcílně, teď se primárně zaměřil na produktivitu. Jeden den, jedna písnička. To samozřejmě přímo implikovalo nutnost živého nahrávání. A zároveň nedávalo prostor na nekonečné změny, předělávky, neustálé zvažování a nahrávání nových a nových verzí. Elektronické hračky ale nezahodili úplně, jen už je přesunuli zejména do role podpůrných elementů. I když několik „neživých“ písniček nakonec přece jen vyprodukovali. Další pozitivum byl návrat ke klasické písničkové formě. Zatím samé dobré zprávy. Thom sice Los Angeles nesnášel, ale nahrávání proběhlo na poměry RADIOHEAD neskutečně „hladce“. Za dva týdny bylo hotovo. Spory a neshody se vyrojily ve fázi mixování alba, které už probíhalo zpátky v Anglii, a možná i proto zhruba třetina alba nakonec zůstala u prvotních hrubých mixů z L.A.

Do vydání alba výrazně promluvil internet. V březnu 2003, 10 týdnů před plánovaným datem vydání, unikla deska na internet. Kapela byla naštvaná, ani ne tak kvůli možnosti si jí zdarma stáhnout, ale protože to byla nedokončená a neúplná verze. EMI se rozhodla držet původní termín vydání, ale zároveň aktivně postupovat proti pirátské verzi. Basák Colin Greenwood to lakonicky komentoval s typicky suchým britským humorem. „Normálně vydavatelství platí rádiím a televizím velké peníze, aby hráli jejich nové singly a alba. No a teď platí ty velké peníze, aby je naopak nehráli…“.

Album teda vychází v červnu 2003 a je to rozsahem zatím největší dílo kapely. 14 songů, téměř hodina hracího času. Je to (téměř velkolepý) návrat ke kytarám, ale do úplně jiné zvukové dimenze. Jestli „OK Computer“ bylo syrové, hlučné a drásavé, tady nám RADIOHEAD servírují moderní indie rock, příjemný, dalo by se říct až uhlazený. Jestli to tak dopadlo vlivem slunné Kalifornie, nebo jen aktuálním rozpoložením kapely, asi ve finále není podstatné. Výsledek se počítá, a tím je na poměry kapely výjimečně optimistická nahrávka, z které když už není cítit vysloveně pohoda, tak minimálně to není potemnělá depka posledních alb. Dvě, nebo možná tři věci si ale kapela zachovala. Zaprvé kombinování elektroniky a živých nástrojů, s tím, že protentokrát mají navrch ty živé. Zadruhé experimentálnější přístup k písničkám. Jednoduché sloka-refrén-sloka-refrén neumí, takže opět je tam spousta meziher, melodických změn a zvratů. A za třetí, a to se týká specificky Thoma, opět při psaní textů kombinuje různá jednotlivá hesla nebo věty, a často z toho vznikají na první poslech nesmyslné věci. Základní myšlenka, která se táhne celým albem, je ale prostá, a je obsažená v názvu otvíráku „2+2=5“. Není všechno tak, jak to vypadá. Ať už politika, která zejména přes vojnu proti teroru a následně druhou válku v Iráku polarizovala společnost, nebo i neustálý konflikt jednotlivce se společností, akceptace věcí, kterým nevěří, zavírání očí před pravdou, povrchnost. Zároveň se Thomovi v této době narodil první potomek a s oblibou začal využívat dětské říkanky a písně jako zdroj inspirace ve svých textech, zejména když ventiloval obavy z aktuálního vývoje světa a samotnou budoucnost.

Když už jsem nakousnul otvírák „2+2=5“, ten krásně demonstruje rozumné propojení elektroniky a kytar. Intro skladby je sice opět elektronicky zastřené, pak se tam vpustí čisté kytary s temný vybrnkávaným motivem, aby se nakonec skladba parádně rozjela s kompletní kapelou. Máme tu zajímavou mezihru s frkaným riffem, noiseovým pozadím, skvělým vstupním breakem bicích a démonickým falzetem Thoma Yorka. Melodicky a strukturou skladba odkazuje k období „OK Computer“ a není to výjimka. Podobně vystavěných skladeb, pocitově blízkých třeba „Paranoid Android“ tady najdeme více.

Elektronická hudba už asi navždy zůstane zakódovaná v DNA RADIOHEAD a třeba „Sit Down, Stand Up“ by klidně zapadla i na „Kid A“. Hypnotický klavírní motiv v první části písně postupně buduje tragickou atmosféru, která se v druhé půlce přehoupne do vysloveně taneční (ale rozhodně ne diskotékové) klubové záležitosti. Klavír si Thom zjevně oblíbil, protože i další skladba „Sail To The Moon“ je primárně postavená na jeho dominanci. Máme tady ale krásný kontrast, když smutný a tíživý klavírní motiv z pozadí prosvětlují jemné a přívětivé kytarové textury, které jako maják posílají záchranný paprsek světla trosečníkovi v temném oceánu. A další klavírní, tentokrát ale vážně hodně ubolená a depkoidní, je „Suck Young Blood“. Bar po zavíračce, potemnělý a opuštěný, jen klavírista se vyzpívává ze svého bolavého života. Proč je tohle umístěné doprostřed alba, jsem nikdy nepochopil.

V případě RADIOHEAD se lehce bojím, co vyleze z chvilek, kdy začnou experimentovat. Ale v případě „Go To Sleep“ jsou obavy zbytečné. Slide kytarový riff, nádech jižanského rocku, začíná to skvěle. Ostražitost mě ale drží v pozoru, kdy tam vpadne elektronika, kdy to zmutuje do něčeho šíleného. Nene, tady mi kluci dělají radost. I když tam trochu té elektroniky propašovali, primárně je to celé o kytarách. Opět parádní mazlavý riff, kytary jsou téměř čisté, jen s jemným skreslením. Trochu zakvílí v náznaku sóla, ale jsou to spíše takové štěky. Výborné bicí.

Už jsem zmiňoval Colina a jeho fantastickou basu? Že ještě ne? „Where I End And You Begin“ je taková pozitivnější verze „The National Anthem“. Opět fantasticky jednoduchý a dominantní basový motiv, který táhne celou píseň přes elektronické plochy přelévající se z téměř atmosférických krásných zvuků až po nervy žeroucí kvílení. Nebál bych se to nazvat moderní psychedelií. Zajímavá fajnovka je i „There There“. Je nacpaná tolika zajímavými zvuky, esencemi a nuancemi, že člověk neví, co dřív z toho vnímat. Hypnotický beat perkusí? Colinovu basu? Zajímavou melodiku? Vokální harmonie? Kytarové party různých forem? Všechno je skvělé a pracuje pro celek. Z komplexnosti k radikální jednoduchosti. „I Will“ zní jako kytarová dětská ukolébavka, dvouminutová, nekomplikovaná, ale krásná. RADIOHEAD už píseň pro film dělali. A vysloveně jako soundtrack nějakého gangsterského thrilleru ze sedmdesátých let zní „A Punch Up At A Wedding“. Samozřejmě Colin drží čáru, Phil s jednoduchým beatem drží rytmus, a kolem toho všeho poletuje klavír, jakoby jen jemně našlapoval po špičkách a kytary jen nesměle nakukují zpoza rohu. Dokonce i synťáky v závěru skladby zní jako od Stevieho Wondera. Specifické kouzlo má i „Scatterbrain“, procítěná téměř balada jemně proplouvající na tesklivých kytarových vyhrávkách. Takto nějak si představuji živou verzi skladeb z „Amnesiac“. Ukňouraný zpěv tady pasuje výborně, živé nástroje tomu dodávají právě ten hřejivý pocit, který na zmíněném předchůdci bolestivě chyběl. A závěrečná „A Wolf At The Door“? Muzikálně je sice jednoduchá, ale s propracovanou, stupňující se, naléhavou a melodickou linkou, myslím, velice důstojně ukončuje toto album.

Asi už tušíte co napíšu. Vynechat několik elektronikou nejvíce nasáklých písniček, tím zároveň zkrátit album na rozumnou délku, a byl by to skvělý počin. Ono i teď je to výborné album, ale prostě mohlo být ještě lepší. A nemyslím si to jen já, ale i členové kapely se několik let po vydání vyjadřovali ve smyslu, že možná stačilo vybrat deset skladeb (Ed), že některé songy nejsou úplně dodělané (Colin), nebo že je zbytečně dlouhé (Johnny). Album po vydání v Británii směrovalo (jako obvykle) hned na první místo, v Americe sice startovalo ze třetí pozice, ale přitom za první týden se na počet kusů prodalo nejvíc ze všech dosavadních alb. A prý statistika nuda je. Do dnešních dní se zakoupilo více než 2,5 milionu kopií. Reakce kritiky byly obecně spíše pozitivní, oceňující návrat ke klasickým písním a stejně tak ke kytarám. Ona se totiž blbě adoruje rocková kapela, která dělá muziku na laptopu, že?

09.11.2024	Diskuse (2)	Tomáš