RADIOHEAD - In Rainbows

80%

Další revoluční album. Ale ne hudebně, tam to bude protentokrát jen krásné. RADIOHEAD dokázali povýšit obyčejnost na dokonalost. Nechali věci jen plynout, experimenty hodili za hlavu, komplikovaná témata přestali řešit, zhudebnili pozitivní každodennost. Nalezli vnitřní pokoj a dokonalou harmonii mezi živými nástroji a elektronickými zvuky. A k tomu, jen tak jakoby mimochodem, pořádně zatřásli základními stavebními kameny hudebního průmyslu.

Začneme snad muzikou. Po skončení turné k předchozímu albu „Hail To The Thief“ v roce 2004 si kapela dala pauzu. Odpočinuli si od sebe i od kolotoče hudebního života. Zaměřili se na rodinný život, zapracovali na rozšíření řad potomků, případně se věnovali i svým sólovým projektům. Thom York vydal v roce 2006 sólovku „The Eraser“, Jonny Greenwood pak složil hudbu rovnou ke dvěma filmům (jako jediný v kapele má klasické hudební vzdělání), dokumentu „Bodysong“ a skvělému dramatu „There Will Be Blood“ s ještě skvělejším Danielem Day-Lewisem v hlavní roli. Samozřejmě průběžně rozpracovávali i staré a nové nápady v rámci domovské kapely. Koncem roku 2005 se vybrali do studia zkusit něco nahrát, a dokonce si na to vzali i nového producenta. Spike Stent není žádná lehká váha. Katalog jeho klientů osciloval od avantgardní BJÖRK, přes alternativní U2 až k popové MADONNĚ a SPICE GIRLS. Každopádně s RADIOHEAD si nesedli. Jak už jsme viděli u předchozích alb, tvořivý a nahrávací proces je u nich vždy extrémně komplikovaný a bolestivý. A teď z toho opět nic kloudného nevzešlo. Dokonce byla na stole (opět) i alternativa rozpadu kapely. Ale proč stahovat kalhoty před brodem, ještě máme v záloze Nigela Godriche. Že je vám ten postup povědomý? Ano, použili ho už při „The Bends“. Nedaří se ti skládat a nahrávat? Nevadí, vyraž na turné, dokonči písničky v rámci živých koncertů, a pak cinkni Nigelovi. A ten už věděl, že na RADIOHEAD platí zejména disciplína. A zajímavé, inspirativní a mírně (hodně) ujeté lokace. Tottenham House, velké venkovské sídlo nedaleko Marlborough to splňovalo vrchovatě. Objekt procházel rekonstrukcí, takže to bylo spíše staveniště než improvizované nahrávací studio. Kapela dokonce bydlela v karavanech. Ale začaly se dostavovat výsledky. Tohle byly tři týdny v říjnu 2006. Koncem roku pak ještě nahráli další materiál i v londýnském studiu Nigela, a v lednu 2007 dokončili poslední část ve svém studiu v Oxfordu. O následný mastering se postarala další kapacita, Bob Ludwig v New Yorku.

Kapela se poučila z předchozího alba a držela se hesla, že méně je někdy více. 10 skladeb, 42 minut. V podstatě se cíleně vrátili ke klasickému formátu rockové muziky, i když nadále sami sebe odmítali považovat za rockovou skupinu. Další nahrané písně pak nechali pro speciální a rozšířené edice alba. Z alba je cítit, že se jedná o týmovou práci. Což na předchozích kolekcích zdaleka nebylo pravidlo. Někdy to spíš vypadalo, že si tam Thom hraje s laptopem a něco bezcílně kňourá, a kluci za ním ze samé nudy občas hrábnou do svých nástrojů. Teď je tady znova kapela se vším všudy. Na poměry RADIOHEAD extrémně přístupný materiál je opět tematicky osobnější. Politika, společnost a svět se moc neřeší, pozornost se obrátila na vlastní život, rodinu, lásku. Písničky mají až hřejivou atmosféru, je z nich cítit dosažení snesitelné lehkosti bytí. Že je zvuk opět špičkový asi nemá cenu opakovat. Tady se kompromisy nedělají.

Hned na začátku alba se nás ale rozhodli lehce zmást. „15 Steps“ začíná silně elektronickým intrem se zajímavým beatem bicích. „Kid A“ se ale nekoná, psychoteror utne ve 40té vteřině Jonny se svojí neskutečně krásnou kytarou a z psychiatrického oddělení nás katapultuje na opuštěnou podzimní pláž a nechá nás pohltit její fantastickou atmosférou. Ano, bicí se nás svým těkavým a nervózním rytmem snaží vtáhnout zpátky na začátek, ale nemají šanci. Jonny má spojence. Colin se svojí basou začne sázet jazzově virtuózní linky, dokonce v pozadí zazní zvolání dětského sboru. Pro jejich tvorbu tak typický konflikt mezi pokojem a tenzí vyhrává první z nich, a zůstane to tak i po zbytek alba. „Bodysnatchers“ jako nejrychlejší skladba rozvíjí odkaz „The National Anthem“, ale už se jim tady povedlo přehoupnout do slušně pozitivní nálady. A hlavně kromě Colinovi dominantní basové linky slyšíme celou „rockovou“ kapelu. Slizké kytary v pozadí kalící atmosféru, která se v mezihře pročistí a kytary spustí téměř space rock. A pak bicí začnou stupňovat tempo a celé to vyvrcholí parádním noiseovým závěrem. Zvuky a postupy zde přítomné definují směřování indie rocku pro následující desetiletí. A dál už bude album plynout na vlnách krásných melodií, z kterých vyzařuje klid, vyrovnanost a pohoda. 

Křehká ambientně slowcore-popová „Nude“, do alternativního folku stylizovaná „Faust Arp“ s důležitým příspěvkem violončela, soulově laděná náladovka „House Of Cards“, nebo propracovaná „Reckoner“ s repetitivním kytarovým motivem, kolem kterého se postupně nabalují další a další segmenty. Někdy ale i ta pozitivita musí čelit výzvám. „All I Need“ je plný temných zvuků, ty jsou ale držené na uzdě překvapivě právě procítěným zpěvem a v závěru se do protiofenzivy zapojuje i klavír. Ten je základem i u závěrečné „Videotape“, doplněný podivným nervním rytmem a tíživou atmosférou. A opět je to Thomův melancholický zpěv, co obrací závěrečné vyzněný skladby do plusu. Zbývá nám ještě „Weird Fishes/Arpeggi“, která má skutečně dvě části. Pohodová první se přirozeně přehoupne do drsnější rockovější druhé, kterou silně stimuluje opět skvělá Colinova basa. A skvělou melodií obdařená „Jigsaw Falling Into Place“ s lehce přiopilým zpěvem, dávající vzpomenout na začátky kapely a tehdy charakteristický zpěv Thoma. Album je ve finále docela pestré, ale zároveň drží velice silně pohromadě. Má výborné flow, spoustu krásných zvuků, zajímavé melodické nápady a hlavně jsou to opět v první řadě klasické písničky. Někdy to úplně stačí.

A v čem teda spočívala ta v úvodu zmíněná revoluce? 2007, žádné Bandcampy a podobné platformy neexistují. Internetové pirátství už jelo sice bomby, to je pravda, ale to bylo přece jen mimo legální rámec. Pak byl MySpace (pamatujete?), který měl ale omezenou kapacitu z pohledu množství prezentované muziky, a bylo to jen streamování. No a RADIOHEAD s albem „Hail To The Thief“ dostáli podmínkám smlouvy s EMI na šest alb a zůstali na volné noze. Dokonce se o nich lehce ironicky mluvilo jako a „nejpopulárnější kapele bez smlouvy“. Ne že by o ně nikdo zájem neměl, naopak. Pánové se rozhodli pro experiment, který měl velice dalekosáhlé důsledky. Že si album vydají sami ještě není nic neobvyklého. Ale to, jakým způsobem to udělají, to byla právě ta revoluce. 10. října 2007 se album ve formátu mp3 objevilo na internetu ke stažení, a za cenu „zaplať kolik chceš“, včetně možnosti zaplatit 0, takže úplně zdarma. Jestli si dobře pamatuji, já jsem si to právě zdarma stáhl, protože jsem tomu nechtěl věřit, že to je fakt možné a než mi ty mp3 začaly v přehrávači hrát, jsem pořád čekal nějakou habaďúru. Hlavní myšlenkou za tímto krokem byla férovost. Dali možnost lidem vyslechnout si jejich novou muziku a nechali na nich, ať se rozhodnou, jestli jsou za toto dílo ochotní zaplatit. Jasně, jsou to RADIOHEAD, takže žádná začínající nebo undergroundová kapela, ale stejně se jim potvrdilo, že mají věrné fanoušky. 

Přes 80% lidí co si album stáhlo v této první fázi (bylo k dispozici 2 měsíce) si zároveň objednalo i fyzické nosiče. Mít v ruce CD nebo vinyl, podívat se na artwork, polistovat v bookletu a zařadit si to pak do sbírky k ostatním kouskům, to je prostě to pravé. Vydávat na vinylu v této době taky nebyl běžný standard, takže jim dáváme další malé plus za příspěvek k reinkarnaci tohoto hudebního formátu. Za rok 2008 se „In Rainbows“ dokonce stalo nejprodávanějším albem na vinylu. Nakonec se prodeje ve všech formátech přehouply přes 3 miliony, což bylo víc než u každého z obou předchozích alb.

Opět musím pochválit i obal. Mám rád kosmické motivy, protože limity našeho vnímaní mění reálné obrazy v abstraktní konfigurace. K tomu pestrobarevný nápis v zajímavém fontu a konstrukci odkazuje na samotný název alba. Je to pestré, je to hluboké a vyzařuje z toho klid a bezpečí. Skvělé. Reakce byly jako u každé revoluce smíšené. Od absolutní adorace, přes opatrné obavy co z toho nakonec vzejde, až po kritiku, že ostatní kapely a interpreti teď budou vypadat jak pitomci, když svým fanouškům nedají svojí hudbu zdarma. Obecně je album samotné vnímané velice pozitivně. Pravidelně se umísťuje na vrchních příčkách i jejich vlastní diskografie, pro mladší generaci bývá vstupenkou do tvorby kapely. Za mě věkem krásně dozrálo. Vždy jsem ho měl celkem rád, ale když jsem se k němu teď po delší době vrátil, objevil jsem v něm malý poklad. Zřejmě jsem do něj potřeboval dozrát i já sám.

16.11.2024	Diskuse (2)	Tomáš