RADIOHEAD - Kid A

60%

Risk je zisk. Nebo ne? RADIOHEAD si nikdy nepotrpěli na lpění v „comfort zone“. Ve své tvorbě se posouvali, experimentovali, objevovali nové zvukové oblasti, nabourávali zažité struktury, reformovali tradiční postupy. Změna tisíciletí, magický letopočet 2000 jim asi kompletně odpálil mozek a vzali to zgruntu. Neohlíželi se doprava, doleva, a už vůbec ne dozadu. Léta budovaní pozice na kytarové scéně pro ně nepředstavovala žádný závazek. Tvůrčí svoboda naopak všechno. Ať už si o „Kid A“ myslíme cokoliv, jedno se jim musí nechat. Nejsou to žádní přizdisráči.

Nové album RADIOHEAD jsme v naší hudební komunitě na kolejích očekávali velice netrpělivě. „The Bends“ a „OK Computer“ jsme poslouchali často a pravidelně. A i když kapela v rámci neutuchající snahy o inovace začala využívat ve větší míře internet právě při představování „Kid A“, pro nás to byl ještě svět budoucnosti. Informace jsme čerpali z časopisů, hudebních programů v televizi/rádiu a šuškandy. A právě na zahraničním hudebním kanále jsem zahlídl klip, kde kapela v nějakém studiu živě hrála jednu z písní nového alba. Nevím už kterou (snad „The National Anthem“), a byl to šok. Kde jsou kytary? Kde je melodie? Tohle je snad nějaký jam ne? Když pak konečně někdo získal celý album, zůstali jsme v šoku všichni. Když si na to vzpomenu po těch letech, rozdělil bych reakce zhruba na tři hlavní kategorie. Zabednění konzervativci jako já, kteří novou polohu kapely nikdy nezkousli a neakceptovali. Osvícení konzervativci, kteří sice taky mají pořád raději původní kytarovou tvorbu kapely, ale pochopili a uznali inovativní přínos nového alba. No a pak získali obrovskou skupinu nových fanoušků, kteří RADIOHEAD předtím sice znali, ale prakticky neposlouchali.

Po obrovském úspěchu „OK Computer“ se kapela postupně vyčerpala a vyhořela. Koncertování, rozhovory, hvězdná pozice na scéně, tyto záležitosti nejvíce dopadaly na frontmana Thoma Yorka. Skladatelský blok společně s nástupem nové generace kapel silně inspirovaných RADIOHEAD ho přesvědčil o vyčerpanosti kytarové muziky. Začal poslouchat téměř výhradně elektronickou muziku ve stylu APHEX TWIN. Melodie, tradiční písničková struktura, nedej bože kytary, tohle vše bylo jen na obtíž. Byl pevně rozhodnut naučit se využívat mašinky a přístroje od kolegů z elektronického hudebního spektra a otočit kormidlo dějin. Teda dějin vlastní kapely. Kytarista Ed O´Brien měl sice lehce naivní představy o návratu až někam ke stylu „Pablo Honey“, ale vize kapelníka už byla pevně ukotvená a nemínil uhnout. Ani za cenu možného rozpadu kapely. A tato alternativa skutečně v rámci tvorby alba několikrát téměř nastala. Při skládání, když Thom měl připravené jen zlomky budoucích písní, a ostatní se neměli čeho chytnout a na čem stavět. Při nahrávání, když v určitých písních se z některých členů kapely stávali nezaměstnaní. Kytary nula, bicí nula. Při finálním sestavování playlistu, když se nedokázali shodnout, které písně na albu nakonec skončí. Produkce se opět ujal Nigel Godrich a nebylo mu co závidět. Jednoduché nahrávání vypadá jinak. Napětí v kapele, nedostatek komunikace, skladatelský blok, pro ostatní členy nejasná a neuchopitelná vize frontmana. Ve finále byl Nigel možná víc mediátor, coach a psycholog. A samozřejmě neúnavný parťák při vymýšlení, jak využít, vytěžit, nahrát, upravit, změnit a pak zmutovat zvuky ze všech možných i nemožných mašinek, hudebních softwarů, nebo jen jednoduše něco živě nahrát, ovšem absolutně neobvyklým způsobem. A ještě to následně různě samplovat, loopovat, mixovat, spojovat, rozpojovat, ohýbat.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Tohle rozhodně není kytarové album. I když se nakonec kytary objevují téměř v každé skladbě. Pamatuji si, jak v jednom z rozhovorů Johnny Greenwood po vydání alba lakonicky zhodnotil, že už nedokáže najít na kytaře žádné zajímavé akordy. To docela přesně vystihuje, jak RADIOHEAD tehdy kytary používali. Na generování zvuků, ale ne jako rytmický nástroj. Když budeme považovat „OK Computer“ jako startovací bod eroze klasické písničkové formy v tvorbě RADIOHEAD, tady nastala pravá přírodní katastrofa. Inspirace primárně z elektronické muziky, ambientu, jazzu i acid jazzu, experimentální klasické hudby, lehce možná i z art a post rocku v podstatě popravila melodii, normální zpěv nebo standardní strukturu sloka-refrén. A když už poprava, tak poctivá. Texty jsou abstraktní a neosobní, často spíše až absurdní. Thom si někdy jen náhodně vybral určité fráze, věty, slovní spojení a sestavil z nich konstrukt hodný premianta z uzavřeného oddělení v Bohnicích.

Máme teda před sebou mimořádně specifické dílo, které nemít nad sebou značku RADIOHEAD, by se mohlo považovat i v rámci experimentální hudby za underground. Když bylo vydavatelství v šoku z „OK Computer“ a jeho nekomerčnosti, tady už to podle mě muselo vyústit minimálně v několik skoků z okna kanceláře v 38. patře mrakodrapu. Fanoušci to ale viděli trochu jinak. V UK šlo po uvedení na trh rovnou na první místo, v Americe pak jako první deska kapely v její historii taky. Kritiky byly, jak se dalo očekávat, smíšené. Od nadšené adorace, přes opatrné hodnocení dramatického posunu proti předchůdci, až po lehce odsuzující verdikt ohledně nepísničkové formy a zvukové divokosti. Dnes po letech je album vnímané obecně jako revoluční dílo, důležitý milník a jeden z důležitých zástupců „fusion“ přístupu k propojování stylů a hledání nových výrazových prostředků. A další Grammy bylo taky na cestě.

Asi budu za podivína, ale mě se to album prostě nelíbí. Nikdy jsem ho nepochopil, nepřišel mu na chuť, nedozrál do něj. A to jinak fakt poslouchám i totální podivnosti, až se tomu pak sám divím. To, co nikdy nezklame, je basa Colina Greenwooda. Jeho styl mi prostě sedí. Je pravda, že tady ubral z komplexnosti a květnatosti basových linek předchozích alb, ale dal bych ruku do ohně, že je to tak schválně. Do nových (ne)písniček by se jeho nádherné a vyšperkované party nehodily, naopak jednoduchá, úderná a nekompromisní psychedelická linka ve stylu „The National Anthem“ dokonale zapadne do konstruktu skladby a vysloveně jí dominuje. V celkem zajímavé a docela „normální“ písničce „Optimistic“ dostává přece jen víc prostoru a okamžitě toho využívá. Philip Selway musel taky ubrat ze svých rockových partů a naopak začít hrát téměř jako automat. A ke cti mu sloužilo, že to zvládnul bravurně. Viz třeba „Morning Bell“, kde mu kryje záda Colin a oni dva v podstatě utáhnou celou píseň.

Otvírák „Everything In It´s Right Place“ má krásné intro a náznak písňové struktury. Měkké a hřejivé zvuky, klidná atmosféra. To titulní „Kid A“ je už totální experiment. I hlas Thoma je úplně zmutovaný, prakticky mu nejde rozumět. Protože ani vlastně nechce, aby mu bylo rozumět. Nechce zpívat normálně, nechce aby lidi sledovali text, hlas má být jen dalším zvukem, který dotváří lehce mysteriózní skladbu. Až v závěru se na chvíli připojí Colin a těch pár vteřin je pak parádních. Musím ale uznat, že zvukově je nahrávka špičková. Po syrovosti předchozí desky nám teď kapela servíruje extrémně kvalitní studiový zvuk, prostý jakýchkoliv nedokonalostí, vybalancovaný, hřejivý, plný nepřeberného množství odstínů a nuancí. Někdy se přistihnu při myšlenkách, jak by ty „normálnější“ písně z alba zněli s plnou náloží kytar, Johnnyho noisových vpádů a s pořádnými dunivými bicími. Protože melodický potenciál tam je.

„The Bends“ si můžu pustit kdykoliv. „OK Computer“ už vyžaduje pozornost a soustředění, ale pořád je to normálně poslouchatelné album. Pro „Kid A“ naopak musím velice pečlivě vybírat vhodnou dobu k poslechu, aby to dávalo smysl. Riskantní krok se ale nakonec kapele vyplatil. I když oni o tom asi takhle nepřemýšleli, prostě se jen posunuli do nové dimenze, jak to právě cítili. A když byl Thom po „OK Computer“ znechucen z pozice rockové hvězdy, kterou všichni uctívají a adorují, s novým albem si teda moc nepomohl. Právě naopak. Na závěr si neodpustím možná lehce provokativní otázku. Nahrát „Kid A“ nějaká neznámá (nebo málo známá) kapela, dostalo by se mu tolik pozornosti a bylo by považováno za tak revoluční dílo?

26.10.2024	Diskuse (9)	Tomáš