RADIOHEAD - OK Computer

100%

Druhé album „The Bends“ potvrdilo, že RADIOHEAD nejsou žádný „One Hit Wonder“, a zároveň naznačilo obrovský skladatelský potenciál ukrytý v této pětici z Oxfordu. Úspěch u kritiků, ale zejména fanoušků, se pak náležitě odrazil i ve vzrůstajícím sebevědomí kapely samotné. Zběsilý koloběh muzikantského života teda mohl pokračovat naplno. Koncerty, skládání, nahrávání. Ano, pomalu míříme k jednomu z nejlegendárnějších alb devadesátých let, k milníku, který bude mít globální dopad a bude přepisovat historické žebříčky nejvýznamnějších alb rockové historie.

A začíná to celkem nenápadně a taky trochu hekticky. Jen pár měsíců po vydání „The Bends“ (březen 1995), se kapele ozval Brian Eno a požádal je o píseň pro „The Help Album“. To byla kompilace pro charitu, kde se objevili příspěvky od všech důležitých jmen britské hudební scény poloviny devadesátek. Už i vznik samotného alba byl více než zajímavý. Byla to rychlovka v pravém slova smyslu. V pondělí 4. září se písně nahráli, v úterý 5. září se mixovali, a v sobotu 9. září bylo album na pultech obchodů. OASIS, BLUR, PORTISHEAD, SUEDE, MANIC STREET PREACHERS a další a další kapely a interpreti. Spousta z nich přispělo různými covery, RADIOHEAD dodali novou píseň „Lucky“. Nahráli jí za 5 hodin s Nigelem Godrichem a stala se tak první písní nového alba. Vláčná, postupně gradující skladba, s bolestivě tíživou atmosférou bez pochyb nepatřila k nějakým nevydaným zbytkům z druhé alba, ale naznačovala, jakým směrem se asi bude kapela v budoucnu ubírat.

Dema nových písní začala vznikat začátkem roku 1996. Kapela se shodla na několika premisách. Po spíše introspektivním „The Bends“ chtěli jít cestou neosobního alba, věnujícího se primárně překotnému vývoji společnosti. Zároveň měli v plánu pokračovat ve studiovém experimentování a jak se nenechali dokopat ke „Creep 2“, stejně tak nechtěli dělat „The Bends 2“. Produkci si plánovali ponechat ve vlastní režii. Ok, to poslední se možná kompletně nepovedlo, protože si na pomoc vzali Nigela a ten se v podstatě stal producentem nového alba, a nejen to. Jeho propojení s kapelou je dnes už tak silné, že se považuje za šestého člena RADIOHEAD. Od vydavatelství dostali protentokrát volnou ruku, dokonce i slušný budget na nákup studiových hračiček, s kterými sice vůbec neuměli pracovat, ale hloupý ten, kdo nebere, že. Když předběhnu události, vydavatelství po obdržení finální nahrávky zůstalo šokované a zřejmě se i hledal ten, kdo jim tohle vše povolil. Prý to album bude prodejní propadák, nejsou na něm žádné hity, nikdo to nebude hrát. Výrazně se revidovali plány prodejů, samozřejmě směrem dolů. Mýlit se je lidské.

První nahrávací session v létě 1996 proběhla v přestavěné (zděné) kůlně na jablka u vesnice Didcot. V létě 1998 jsem tam na jedné farmě sbíral právě i jablka a divil se, proč všichni mluví o RADIOHEAD, když ti jsou přece z nedalekého Oxfordu. Nahráli zde 4 písně, ale nebylo to ono. Byly moc blízko domova, nedokázali se soustředit. Potřebovali se vytrhnout ze známého prostředí, jít někam mimo civilizaci, plně se fokusovat. Volba padla na lokalitu „St. Catherine Court“, což je rozsáhlé, kamenné stavení z 15.století. Sloužilo primárně pro různé korporátní akce a společenské události, ale jen rok před nimi tady nahrávali i THE CURE, a naopak pár let po nich pak NEW ORDER. Lokace pak otiskla svůj nezaměnitelný podpis do zvuku nahrávky. Mohutnost, dramatičnost, ale i zvláštní chlad a odosobněnost, podpořená živým nahráváním, kdy spousta věcí se udělalo na první dobrou. K tomu se ale dospělo samozřejmě zkoušením, hraním si, experimentováním. Deadline nebyl žádný, svoboda téměř absolutní. Různé místnosti nabízely různé akustické podmínky, různé nástroje nabízely různé podivné zvuky. Skládání byl opět týmový proces. V průběhu září a října 1996 bylo album nahrané, pak se třeba v Abbey Road nahrála ještě orchestrace a v různých dalších studiích dokončil mix a mastering.

Inspirace pro nové písničky pocházela z velice protichůdných zdrojů. Avantgardně jazz fusion album MILESE DAVISE, ELVIS COSTELLO, R.E.M, PJ HARVEY, THE BEATLES, krautrock CAN, filmová hudba ENNIO MORRICONEHO. Co z toho tak asi může vzniknout? „The Bends“ bylo primárně písničkové album. Tuto strukturu zde začínají postupně opouštět. Velký důraz se klade na formu, zvuky, atmosféru. Ještě zde samozřejmě najdeme klasické písničky, ale jsou zabalené do více experimentálního, artového výraziva. To začíná získávat dominantnější roli, a písnička se stává spíše tím pojivem, který je jen drží pohromadě. Inspirace v elektronické hudbě, ambientu, avantgardě obecně proniká do jejich tvorby signifikantním způsobem.

Zvukově je to sice pořád primárně kytarové album, ale paleta zvuků motajících se všude v písničkách je obdivuhodná. Elektrické piano, mellotron, orchestrace, kytarové vazbení, nebo zvonkohra, na které stojí dokonce jeden ze singlů! Vyvíjí se i zpěv Thoma Yorka. Místo procítěného, emotivního projevu tak typického pro „The Bends“, zpívá teď chladněji, nezaujatě, někdy až téměř ironicky. Melodie jsou táhlejší, nejasnější, nechtějí být tak přístupné jako dříve. Začíná se objevovat i další typický znak Thomova zpěvu. Nazývám to „kňourání“. Je to takové až nemelodické zpívání-mluvení, hlas se v podstatě stává dalším nástrojem.

Album vychází v květnu 1997 a v Británii startuje rovnou na prvním místě prodejních statistik. Aby ještě více nabourali zažité standardy hudebního průmyslu, jako první singl zvolili téměř šest a půl minutovou „Paranoid Android“. A to je rozhodně vše jiné, jen ne typický rádiový hit. Zní to jako by nešikovný studiový technik spojil dohromady nedokončené nahrávky čtyř různých písní. Možná si řeknete, co je na tom, vždyť v art rockových sedmdesátkách to bylo běžné, viz třeba „Bohemian Rhapsody“. Ano, jenže teď máme rok 1997 a rádiím vládnou SPICE GIRLS. Máme zde parádní syrové kytary, až téměř folkovou pasáž s akustickou kytarou, harmonizované středověké chorály, noisovou mezihru. Jen o tom číst, tak si pomyslím, že se snad zbláznili. Ale ono to funguje výborně.

Basák Colin Greenwood opět exceluje. Jeho oblíbená figura, vynechání některých taktů, než se připojí do písničky, funguje vždy na 100 %. Zvuk basy zmohutněl, v některých písničkách byl navíc masivně zkreslen efektem. Ale to jsou všechno jen nadstavby, to podstatné jsou basové linky samotné. A ty jsou znova nápadité a originální. Phil Selway sice nikdy nepatřil mezi moje nejoblíbenější bubeníky, i když jsem ho vždy respektoval, ale tady podal asi nejlepší výkon ze všech alb RADIOHEAD. Zřejmě i díky specifické akustice otevřených velkých místností nahrávací lokace mají bicí vynikající, a skutečně velký, prostorový zvuk. Nešetří s přechody a breaky, k tomu přidává i zajímavé beaty, jako třeba v otvíráku „Airbag“. Ten má správně temný, téměř triphopový nádech a strukturou je skutečně blíže spíše elektronickým skladbám.

Kytary jsou tentokrát až překvapivě syrové. Vlastně celé album je hodně syrové. Dokonce i těch pár „slaďáků“ jako „Karma Police“ s nádherným nosným klavírním motivem, nebo na zmiňované zvonkohře postavená „No Suprises“ mají v sobě zakomponovanou těžko popsatelnou drásavou nervozitu. Nejsilnější emoční zážitek z alba je zjištění, že na něm vlastně emoce nejsou. Dokonale vystihuje moderní (nebo už postmoderní?), odosobněnou, technologicky chladnou společnost a její dystopickou vývojovou křivku.

Není to jednoduché album. Svou komplexností, zvukovou bohatostí a zároveň nepopovou melodičností vyžaduje hodně pozornosti. Když chci poslouchat písničkové RADIOHEAD, sáhnu vždy raději po „The Bends“. Tohle je jiná dimenze, ale svým způsobem krásná. Je to víc experimentální a art rock než klasický alternativní rock. Album jsem slyšel za těch téměř 30 let skutečně nespočetněkrát, a stejně na něm nacházím nové a nové finesy. Zvuky, harmonie, zajímavé přechody.

Opět je každá píseň velice specifická, výrazná sama o sobě. Třeba „Exit Music (For a Film)“, která byla nahraná pro soundtrack filmu „Romeo and Juliet“, a nakonec na přání kapely se objevila jen v závěrečných titulkách, ale ne na albu samotném. Smutná a temná první část vplave za zvuku mohutných bicích a zkreslené basy do dramatické druhé části. „Let Down“ nás dokonale oblbne ve stylu, který se od RADIOHEAD naučili za pár let i TRAVIS. Zvukově a kompozičně „veselá“ píseň je vlastně velmi smutná. „Electioneering“ svou extrémní syrovostí už zasahuje až do garage rocku, ale přitom se zároveň drží asi nejvíce klasické písničkové formy.

„OK Computer“ definitivně zabetonoval RADIOHEAD v pozici legendy. Zajistil jim první Grammy, prodeje se do dneška vyšplhali k téměř osmi milionům. A kritici se předháněli v bombastických recenzích. V roce 1997 kapela, jako jedna z prvních na světě, spustila i vlastní webovky. A perlička na závěr. V žebříčku alb NME (New Musical Express) za rok 1997 skončilo „OK Computer“ na druhém místě. Už podruhé se s RADIOHEAD trochu sekli. Víte, kdo bral zlato? SPIRITUALIZED s „Ladies And Gentlemen We Are Floating In Space“. Že to neznáte? Nedivím se. Náhodou tento space rockový album se silným psychedelickým nádechem ve sbírce mám, dokonce jsem si ho po letech i pustil, a pár dobrých songů tam je, ale prostě nechápu…

19.10.2024	Diskuse (1)	Tomáš