RADIOHEAD - Pablo Honey

50%

Téměř jim to nevyšlo. A pak to taky mohlo velice rychle skončit u „Creep“, který by je teda alespoň dostal na seznam „one hit wonder“ kapel devadesátých let. Dnes je jméno RADIOHEAD pevný stavební kámen britské rockové scény, který má status ikony. Jsou považovaní za inovátory, revolucionáře, stylové a zvukové chameleony, hrdiny alternativní scény, kteří pronikli do mainstreamu, vypálili mu rybník a pak se znova stáhli zpět do své ulity nezávislé scény. A i když má jejich tvorba v posledních dvaceti letech hodně daleko do hitovosti, nikdy o svůj výjimečný status nepřišli. Nebo jste je snad viděli na nějakém festivalu hrát za světla?

Polovina osmdesátých let, Abingdon, Oxfordshire, Velká Británie. Na zdejší chlapecké střední škole se dávají dohromady Thom York (zpěv, kytara), Colin Greenwood (basa), Ed O´Brien (kytara) a Philip Selway (bicí). A protože zkoušeli vždy v pátek, dali si to i do názvu kapely, ON A FRIDAY. Měli u sebe ještě jednoho maníka klávesáka (jak jinak, jsme v osmdesátkách), ale ten prý hrál moc nahlas, a tím štval Thoma, takže dostal padáka. Colin pohotově do kapely dohodil svého brášku Jonnyho, který ale na klávesy vlastně moc neuměl, tak pro změnu jen předstíral hraní s vypnutým synťákem. Jestli se to provalilo, nebo jen prostě přesvědčil zbytek kapely, že líp mu to půjde s kytarou, jsem bohužel nedohledal. Každopádně kapela pár menších klubových koncertů spáchala, dokonce dostala nabídku na nahrání alba, ale ještě se na to necítila a zároveň se její členové rozprchli na univerzitní studia. Další čtyři roky se sporadicky potkávali, občas si zamuzicírovali, aby se znova v roce 1991 dali dohromady v Oxfordu. Za dveřmi sice už doutnala budoucí grungeová exploze, ale do podzimu byl ještě čas. Na britských ostrovech v této době dominovaly kytarové muzice dva docela protichůdné styly. Do tanečních rytmů oděný a spoustou drog dopovaný indie rock kapel z hnutí „Madchester“ jako THE STONE ROSES, HAPPY MONDAYS nebo JAMES versus intimní (docela paradox při tom hluku že?) a introvertní shoegaze, definovaný třeba MY BLOODY VALENTINE. S Oxfordem se taky pojí dvě významné kapely shoegaze scény - RIDE a SLOWDIVE. Producent druhé ze zmíněných kapel, Chris Hufford, si ON A FRIDAY všiml, zalíbili se mu, a začal je protlačovat. Šlo to docela rychle, protože už na konci roku měli na stole smlouvu s EMI na šest alb. Zbývalo dořešit jednu drobnost. Vydavatelství se nelíbil název kapely. Takže pětice dala hlavy dohromady a vypadlo z toho RADIOHEAD, inspirované songem „Radio Head“ od TALKING HEADS.

1992. Grungeová revoluce pomalu nabírala na obrátkách a RADIOHEAD v květnu právě nahráli svoje první EP s názve „Drill“. Což byla sympatická, i když lehce amatérská nahrávka směřující k modernímu devadesátkovému alternativnímu rocku. Skrývala v sobě spoustu elementů, které se postupně staly trademarkem kapely. Cit pro netuctové, ale zpěvné melodie. Zajímavé basové linky. Schopnost napsat jak pořádně burácející rockovou, tak zasněně intimní písničku. Tak či onak, sukces se nekonal. Smlouva s EMI byla zároveň trochu prokletím. Pořád byly mladou, začínající a zejména alternativní kapelou. Jenže EMI bylo velké, mainstreamové vydavatelství. A to se vlastně mezi sebou bilo. Alternativní rádia a kluby je ignorovaly, a hlavní proud pro změnu samozřejmě taky.

Naštěstí management si vždycky ví rady a přišel s plánem. Dobijeme Ameriku. A to téměř doslova. Chtěli kapelu vyslat za velkou louži, kam by se stylově hodili lépe. Začali tím, že najali dvojici producentů, kteří pracovali na albech PIXIES, THE LEMONHEADS nebo DINOSAUR JR. Jmenovali se Sean Slade a Paul Q. Kolderie. Přiletěli do Británie a pustili se do práce. Nahrávání proběhlo v průběhu tří týdnů v září 1992 v Oxfordu a mělo daleko k pohodové session. Ani kapela, ani producenti nedokázali najít optimální model, jak by to celé mělo vypadat. Nakonec nahrávky vzali zpět do Bostonu a mix už udělali v domácích podmínkách. První singl vypuštěný ještě v září byl „Creep“. Ano, ta písnička, která napadne každého jako první v souvislosti s RADIOHEAD, i když je cíleně neposlouchá. Ta písnička, která měla šílené rotace na MTV. Ta písnička, která se stala hymnou všech looserů, podivínů a těch, co nedokázali nikam zapadnout. Ale k tomu byla ještě hoooodně dlouhá cesta. V roce 1992 se rozhodně žádný průlom nekonal. NME song sepsulo, BBC Radio 1 pro jistotu rovnou zakázalo, prý je moc depresivní.

Album samotné nakonec vychází v únoru 1993. Dnes, po třiceti letech, je z něj takový otloukánek, ani kapela samotná s ním není nijak zvlášť spokojená. Osobně si myslím, že trochu neprávem. Možná není technicky a zvukově dokonalé, možná nemá jasnou koncepci, ale je to relativně slušné a dobře poslouchatelné album. I díky producentům zní hodně americky. Je z něj už cítit grungeový nádech, ale pořád je to především alternativní rock, s prvky college rocku, shoegaze a možná i lehce noise a art rocku. A jsou to Briti, takže i něco jako budoucí britpop se tady objevil.

Určitě znáte ty konspirační teorie, že za všechno můžou Židé. V případě RADIOHEAD je to možná trochu pravda. Než se jim skutečně povedlo prorazit doma, stali se hvězdami v Izraeli. Významný místní DJ si oblíbil singl „Creep“, začal ho hrát a následně je dokonce pozval i na několik koncertů, což byly mimochodem jejich první štace mimo mateřské ostrovy. Pak si je všimli i v Americe, která v této době milovala burácivé kytary ve spojení s image lůzrů a nespolečenských podivínů. A nakonec je vzala na milost i rodná Británie. V září EMI znovu vydala „Creep“ a prodeje se začali rozjíždět.

Jaké je teda vlastně „Pablo Honey“? První slovo co mě napadá je – nevyrovnané. Zní to trochu jako sbírka songů různých kapel, z různých stylů, z různých období, akorát nahraných jednou formací. Otvírák „You“ je parádní, burácející stadiónový rock s grungeovým nádechem a střídáním klidných a hlučných pasáží. Podobný mustr budou často používat i na dalších albech a jsou v tom skuteční mistři. „Creep“ asi zná každý, prostě geniální, nadčasová a i zvukově asi nejlepší píseň z celého alba. Když to slyšeli PIXIES, museli si říkat, proč to sakra nenapsali oni. Je zajímavé si všimnout, že Thom York zatím dávkuje svůj falzet, který se později stane jeho poznávacím znamením, spíše opatrně. K tomu se pak vrátíme v dalším pokračování. Zmiňovaný britpop ve stylu OASIS, pár let předtím než ho OASIS vynaleznou, předvádějí třeba na „How Do You“. Další element typický pro jejich pozdější tvorbu, téměř art rockové vsuvky, můžeme objevit v závěrečné pasáži jinak nemastné neslané písničky „Stop Whispering“. Noiseové sólo, instrumentální bouření, zvukové experimentování. Zvláštní je „Anyone Can Play Guitar“. Parádní, mohutná atmosférická sloka, pevně sevřená basou a bicími, na které dotírají opět noiseově skřípějící kytary, se změní v totálně tuctový, nezajímavý, až nudný mainstreamový refrén. Velice povedená je pro změnu „Prove Yourself“, která se objevila i na EP „Drill“. Už tam ukazovala svojí melodickou sílu, tady byla ještě přitvrzena a má skutečný říz. A další britpop, pro změnu ve stylu SUPERGRASS, pár let předtím než ho SUPERGRASS vynaleznou, je závěrečná „Blow Out“. Zbytek alba jsou maximálně průměrné písničky, které kolem nás proletí, ale žádnou výraznější stopu nezanechají.

Máme teda před sebou debut začínající kapely, která ještě nemá úplně vyjasněné, co vlastně chce hrát a jak chce znít. Ale zároveň umí napsat globální hit, umí složit zajímavé a komplexní písničky, nebojí se experimentovat a hledat nové zvuky, postupy, konstrukce. A zároveň asi úplně netouží stát se velkými rockovými hvězdami. Hm, to jste si kluci ale měli asi rozmyslet dřív, teď už se kola osudu roztočili.

05.10.2024	Diskuse (3)	Tomáš