RADIOHEAD - The Bends
RADIOHEAD jsme opustili v druhé polovině roku 1993, když singl
„Creep“ konečně prorazil i v Británii a prodeje prvního alba „Pablo
Honey“ se trochu rozhýbaly. Faktem ale je, že žádný další singl z alba
díru do světa neudělal. Přitom EMI do nahrávaní nalilo přes 100 tisíc
liber a tím pádem jim trochu nevycházel business case. Úkol teda zněl
jasně – co nejdřív složit, nahrát a vydat „Creep 2“. Kapela mezitím
samozřejmě nezahálela, intenzivně koncertovala a zároveň si ujasňovala
svůj modus operandi. Rozhodně netoužili stát se povrchními rockovými
hvězdami, loutkami na MTV, u kterých se řeší primárně barva vlasů, jak
moc se opili, co vyšňupali na poslední párty, nebo s kým se vyspali a
kolikrát. Chtěli dělat seriózní muziku. Proto když začátkem roku 1994
začaly přípravy na nahrávání druhého alba sáhli po jistém John Leckiem
jako producentovi. Tento odchovanec slavných Abbey Road Studios měl za
sebou spolupráci například se SIMPLE MINDS, THE FALL, XTC, THE STONE
ROSES, ale zejména MAGAZINE, kteří byli, dle jeho slov, velkými oblíbenci
RADIOHEAD. Jak velkou roli Leckie sehrál, můžeme dokumentovat na dvou
příkladech. Dle vyjádření kapely samotné to byl jejich velký učitel
ohledně studiové práce, možností techniky a nahrávacího procesu. A to
jim pak už zůstalo navždy, experimentování, posouvání hranic, hledání
nových cest. A příklad druhý. Víte kdo stojí za prvními dvěma alby MUSE?
Leckie. Ano, „The Bends“ můžeme brát jako mustr (samozřejmě spolu s
následující „OK Computer“), který formoval (ne)jednu generaci kapel,
které se někdy více, někdy méně úspěšně snažili rozvíjet odkaz
RADIOHEAD.
V únoru 1994 se kapela rozložila v londýnském RAK
Studio, což je rozlehlý, vzdušný a díky velkým oknům krásně prosvětlený
prostor. Přišli s jasnou představou a zároveň s baterií 30ti až 35ti nových
písniček, z nichž zhruba 25 i nahráli. Zatímco na debutu byl hlavním
skladatelem Thom Yorke, teď se z nahrávání stává týmová práce. Bohužel to ale
opět nešlo hladce. Tlak EMI na jedné straně a nespokojenost kapely s
tím, co se jim dařilo vyprodukovat změnili nahrávání na „8 týdnů
pekelného mučení“ jak to později popsali. Vzali si teda volno od
nahrávání a vyrazili koncertovat. Ale něco museli pustit i
vydavatelství, které už tušilo, že původní termín vydání alba na podzim
1994 přestává být reálný. Kompromisem bylo alespoň EP „Iron Lung“.
Kapela tvrdí, že od začátku EP plánovali jako materiál primárně pro své
věrné fanoušky, proto kromě titulní skladby jsou tam jen songy, s
kterými na album nepočítali, plus jeden živák a akustická verze „Creep“.
Toto minialbum ale vůbec není špatné! Je tam cítit výrazný posun proti
ranné tvorbě, a zvukově to zároveň vytváří jakýsi most mezi „Pablo
Honey“ a „The Bends“. Zajímavá je i samotná „Iron Lung“. Jednak textově
ironicky komentuje snahu EMI o stvoření dalšího „Creep“, jednak hudebně
vzdáleně v hlavním motivu připomíná NIRVANU a její „Heart Shaped Box“,
doplněnou o téměř industriální bouření narušující jinak solidní
melodickou linku. A další historka z natáčení. Skladba je mixem studiové
a živé nahrávky. I v tomto případě kapela nedokázala ideálně vystihnout
skladbu dle svých představ, ale v živé verzi z koncertu konaného chvíli
po ukončení session ve studiu, to naopak dopadlo výborně. Takže to
propojili a výsledek je skutečně výborný. Ještě jedno jméno ale
musím zmínit. John Leckie měl ve studiu po ruce šikovného zvukového
inženýra, který bude mít pro historii RADIOHEAD zásadní význam. Nigel
Godrich. Budoucí skvělý producent a mixer, kterého životopis je
přehlídkou zásadních kapel a zásadních alb alternativního rocku.
Po
intenzivním koncertování se kapela koncem července vrací do Manor
Studio v Oxfordu zocelená a s nově nabytým sebevědomím. Nové písničky
naživo fungují, zároveň je stihli vyladit a dostat do krve. Dva
týdny nahrávání se nesou v úplně jiném duchu. Pohoda, cílevědomost,
přirozený tvůrčí proces. Spoustu písniček nahráli komplet znovu. Turné
ale následně pokračovalo i dalšími štacemi třeba v exotickém Thajsku
nebo Mexiku, aby pak už konečně v listopadu 1994 v Abbey Road Studio v
Londýně nahrávání dotáhli do konce. Tady, právě v den kdy nahrávali
„Fake Plastic Trees“, si večer Thom odskočil na koncert Jeffa Buckleyho.
Ten byl mistrem v používání falzetu při zpěvu, nikdy s ním nešetřil a i
tento aspekt posouval jeho projev do výjimečné pozice. Pro Thoma to
byla obrovská inspirace, aby tomu dal volný průběh i ve své tvorbě. V
budoucnu se to stane jedním z nejtypičtějších znaků RADIOHEAD.
Nahrávání
teda konečně skončilo, mohlo se mixovat. John Leckie se do toho s vervou
pustil, ale tempo práce se opět nepozdávalo stále více nervóznímu
vydavatelství. Kamarády v businessu nehledej. Bez jeho vědomí poslali
nahraný materiál do Ameriky producentské dvojici Sean Slade a Paul Q.
Kolderie, kteří jsou podepsaní pod „Pablo Honey“. Trochu v tom nejspíš
hrála roli i původní myšlenka EMI směřovat RADIOHEAD primárně na
americký trh. Leckiemu se samozřejmě jejich mixy nelíbili, prý byly moc
„drzé“, ale víme jak to v životě chodí. Větší pes štěká. Každopádně na
albu nakonec ponechali tři jeho mixy.
Album vychází v březnu 1995. Název titulní skladby a zároveň alba „The Bends“ je zároveň pojmenováním pro nemoc z dekomprese. Symbolicky tak odkazuje na rychlý a nečekaný růst popularity, s kterou RADIOHEAD jaksi nepočítali, a ve kterém nenacházeli potěšení. Album otevírá „Planet Telex“. Jakoby z hlubin vesmíru k nám dorazí postupně se zesilující zvuk, nastupují nervózní bicí a oscilující kytara, po chvilce se přidává mohutná basa. Napětí roste a pak Thom začne zpívat na pozadí space rockových sonických kytar. Hned je jasné, bez nejmenších pochyb, že tohle je lepší než cokoliv z „Pablo Honey“. Zvukově, melodicky, skladatelsky. Galaktický evoluční posun. Basák Colin Greenwood dostává více prostoru a využívá ho naplno. Nápadité basové linky, technicky vyšperkované, ale ne prvoplánově bombastické, jsou ozdobou alba. Krásný měkký zvuk jeho Fenderu je v mixu zakomponován v ideálním poměru. Vždy ho tam tak nějak slyšíme, ale pokud se vysloveně nesoustředíme, tak o něm ani nevíme, jen přirozeně drží rytmiku songu. Je zajímavé, že na rozdíl od zbytku písní, napsali „Planet Telex“ až v průběhu první nahrávací sekvence, a ve stejný den jí i nahráli. Původně se měla sice jmenovat „Planet Xerox“, ale pro jistotu se firmy „Xerox“ zeptali, jestli je s tím OK, aby se vyhnuli případným soudným třenicím. Jak je vidět, byl to velice moudrý přístup.
O každé písni by se dalo psát dlouze, těch perel
je tady tolik, že člověk ani neví kde začít. Ať už jsou to tvrdší a
rockovější věci jako „The Bends“ a „Bones“, nebo náladovky typu „High
& Dry“, už zmíněná „Fake Plastic Trees“ s krásně zakomponovanými
hammondy, nebo tajemná „Street Spirit“. Úplně geniální, a zřejmě
moje vůbec nejoblíbenější skladba od RADIOHEAD obecně, je „Just“. Tady
je vše. Tvrdost, parádní melodie, drive a perfektní text. „You do it to
yourself, you do/ And that´s what really hurts“ (Děláš si to sám/ A
proto to tak bolí). Dokonale formulované, a dnes platné snad ještě více,
než před 30 lety.
To, co nahrávce dodává celistvost a
soudržnost, je síla písniček samotných. Krásné melodie citlivě
dramaturgicky zasazené do hudebního podkladu. Každá píseň má svůj jasný
rukopis, a přitom jsou si zároveň ve spousta věcech podobné. Využívání
dynamiky střídání hlučných a klidnějších poloh posunula kapela na další
úroveň. Tam, kde to PIXIES měli v podstatě vždy jen v jedné z krajních
poloh, punkově a bez kompromisu, volí RADIOHEAD přístup bližší art nebo
možná prog rocku. Písničky se košatí, je v nich spousta vsuvek, meziher,
odboček, zvukových přepadů. Postupně se vyvíjí, budují, přidávají další
kapitoly. Ale pořád je to primárně alternativní rock, takže základní
písničková struktura je zachována. Basu jsem už zmínil, bicí je pak
velice efektivně doplňují. Mají přirozený, až „jednoduchý“ zvuk, který
je nenásilným pojítkem přikovaným ke škatulce s názvem alternativní
rock, a drží songy v rámci daných mantinelů i když kytary by chtěliy vyskočit z kůže. Nezapomínejme, že tady se bavíme o triu kytaristů.
Zatímco na debutu spolupracovali ve stylu „všichni naráz ať je ta
hluková stěna co největší“, teď na to jdou jinak. Dělba práce přináší
ovoce. Thom se stará primárně o rytmickou kytaru, velice často používá
akustickou, Ed si vyhrál s texturami, podivnými zvuky v pozadí, vazbami a
tvořením atmosféry, Johnny pak dělá primárně bordel. Nečekané noisové
vpády a (polo) sóla, skreslené zvukové stěny, vybrnkávané podpůrné
konstrukce, prostě fajnový hluk různých příchutí. A zatímco rytmická
sekce vyznává poctivé rockové řemeslo, trio kytaristů má totální tvůrčí
svobodu. Podivné akordy a jejich kombinace, zajímavé motivy, pestrá
škála zvuků. Nebo už jen takový pokus dostat do skladby co nejvíc akordů
jako v „Just“. Ale vše je podřízené jednomu hlavnímu cíli. Musí
to sloužit melodii. Thom zároveň začal naplno využívat potenciál svého
hlasu. Ve všech polohách je pevnější a stabilnější než na debutu, stejně
tak kreativnější v jejich kombinování v rámci jednotlivých skladeb.
Emocionální náboj má ráži mezikontinentální balistické střely. Budování
atmosféry napomáhají i další zvukové vstupy. Jemná orchestrace,
violonchello, hammondy, synťáky, vše přidává na barevnosti, posouvá
nahrávku proti debutu do další ligy.
Je tohle britpop? RADIOHEAD se tomu označení bránili a já s nimi souhlasím. Nějaké malé průniky bychom tam asi našli, ale tohle je vážnější, dospělejší a náročnější album. A má i určité umělecké ambice. Zvukově tam slyším spíše paralelu k syrovému období PEARL JAM kolem alba „Vs“, nebo možná k rockovější odnoži shoegaze scény v podobě CATHERINE WHEEL, Johnny nespoutaný styl hraní pak odkazuje až někam k HENDRIXOVI. Co mě osobně nikdy moc nesedlo, je cover samotného alba. S tím mám ale u RADIOHEAD problém dlouhodobý. Sice mají svého dvorního grafika Stanley Donwooda, ale kromě „OK Computer“ a částečně „Kid A“ mě jeho tvorba úplně míjí. Album mělo paradoxně velice dobré přijetí doma v Británii a výrazně chladnější v Americe, a zřejmě i díky tomu se nenaplnili očekávané prodeje. Nevím teda, co bylo v plánu, ale za rok a půl celosvětově dosáhli přes 2 miliony nosičů a dál průběžně rostli. Každopádně mezi hudebními publicisty, a zejména mezi hudebníky, má album dnes téměř ikonický status. Spolu s následujícími dvěma deskami tvoří vrchol tvorby RADIOHEAD. Jak říkal sám John Leckie, album si vydobylo zvláštní „hate-free“ status. Je uznávané, respektované, inspiračně vytěžované, nebo v nejhorším případě prostě jen ignorované.
| 12.10.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
