RAGE AGAINST THE MACHINE - Rage Against The Machine

90%

Asi nenajdeme jinou kapelu, která by tak úzce spojovala rockovou hudbu s politickou ideologií a přitom dosáhla obrovského komerčního úspěchu, jako američtí RAGE AGAINST THE MACHINE (zkráceně RATM). Různých aktivistických partiček všeho směru samozřejmě byla a je plná planeta, aby ale některá z nich prodala 16 milionů nosičů, to už se jen tak nevidí. Proč tedy právě RATM? Snad nastavením doby, ve které se objevili – v devadesátých letech se míchalo všechno se vším, názory všeho druhu vystřelovaly všemi směry a obecné posluchačstvo různé agitátorství nebo krajní názory bralo spíše jako zpestření. Možná hrála roli i rozbouřená atmosféra, kdy mladá generace nevěděla kudy kam a na povrchu blahobytné společnosti hledala nové ukotvení, někdy se značnou naivitou. Hlavní kartou úspěchu ale logicky byla výjimečná hudba – RAGE AGAINST THE MACHINE byli jedněmi z oněch průkopníků, kteří rockovému světu přinesli takzvaný „crossover“ a dokázali ho míchat z mimořádně silných ingrediencí. Což prostě muselo zabrat!

Rozbouřené ideje

RAGE AGAINST THE MACHINE byli k mísení umění a politiky předurčeni už v kolébce – v létě 1991 se sešli budoucí lídři skupiny, rapper Zack de la Rocha a kytarista Tom Morello, kteří oba cítili potřebu šířit pomocí hudby své levicové ideje. Připojili k sobě Zackova kámoše, baskytaristu Tima Commerforda a bubeníka Brada Wilka, čímž byla kapela zkompletována. No a neuběhlo o moc více než jeden rok a na světě byla jejich debutní a nejslavnější deska „Rage Against The Machine“!

RATM vlastně patří mezi kapely, které se objeví jako blesk z čistého nebe a bez jakéhokoli varování pořádně zatřesou hudebním světem. Se svým prvním albem dosáhnou obrovského úspěchu a zařadí se v podstatě hned mezi legendy, na druhou stranu ale další jejich desky už nikdy nejsou tak silné, i když se pořád skvěle prodávají. Kapela prostě hned na debutu řekne vše podstatné! A to je přesně případ alba „Rage Against The Machine“ z listopadu 1992. Jeho mimořádný úspěch byl postaven hned na několika faktorech – dokonalém načasování, vysoké kvalitě i novátorském pojetí hudby. Ta navíc disponovala jakýmsi „rebelantským“ fluidem, které zejména u mladšího publika vždycky spolehlivě zabírá. A to měli RAGE AGAINST THE MACHINE v rukávu ještě další dva velké trumfy!

Šestistrunný čaroděj

Jedním z nich byl Tom Morello! Jeho hraní na kytaru je naprosto unikátní a Morello bezpochyby patří mezi největší šestistrunné experimentátory v historii. Se svým nástrojem zachází jako nadšené malé děcko – chvíli sází hardcorové riffy ostré jako břit, chvíli si zádumčivě projíždí nenápadné stupnice, potřetí vazbí a zkouší, co ještě dokážou vyloudit struny a snímače. Používá k tomu i různé pomůcky, které by jiní kytaristé snad ani nevzali do ruky, a přitom je to vždycky zábavné a přesně zapadá do okolní hudby. V Morellově hře se neustále něco děje, každá skladba přináší milion a jednu parádičku, takže i na tisící poslech je zábavná a něčím nová. Kytarista i jeho kolegové tuhle neuvěřitelnou změť zvuků dokážou opravdu dokonale zapasovat do celku a výsledek příznivě nakloněnému posluchači přináší těžkou hudební závislost!

No a ten poslední trumf? Obrovská intenzita, která z drážek debutního alba RATM leze! Bezchybný zvuk dokonale reprodukuje umění jednotlivých muzikantů – mě osobně kromě kytary nejvíc baví ultrasilná Timova basa a zuřivý rap Zacka de la Rochy, který každou skladbu zaplňuje kilometry písmenek svých poselství.

Nadprůměrný playlist

Téměř hodinové album „Rage Against The Machine“ bych pro optimální poslech asi tak o dvě skladby zkrátil, na druhou stranu ale u něj mohu s klidem použít úsloví „co skladba, to zásah do černého“. Od úvodní „Bombtrack“, kde se hraje na úderný hardcore se štěkavým vokálem, přes „Take The Power Back“, kde Morello na začátku čaruje se strunami, aby skladba následně vyběhla do divokého agresivního rapu s improvizačním sólem, až po dejme tomu „Settle For Nothing“, kde uřvaný refrén obklopuje vyklidněná atmosféra a geniální kytarová vyhrávka. Superlativy ale platí i pro téměř všechny další songy. V „Know Your Enemy“ například hostují dva významní hudebníci – zpěvák TOOL Maynard James Keenan a bubeník JANE´S ADDICTION Stephen Perkins. Mojí vůbec nejoblíbenější skladbou na albu je ale pátá v pořadí „Bullet In Your Head“ – výrazně rytmická pecka začínající stepující baskytarou a kytarovými fígly, aby po rozvážných refrénech vybuchla mohutným riffem hraným nejdřív na tlumené struny a hned poté s maximálním tlakem. Do toho všeho samozřejmě Zackův řev – no prostě čirý crossover, stejně jako na celém tomhle albu!

Nebyli bychom ale s deskou zdaleka hotovi, kdybychom vynechali dva nejznámější kousky. V první řadě „Wake Up“ – typickou RATM-skladbu se sirénovitým riffem a angažovaným křikem, který vokalista na koncertech obohacuje o různá moudra a politická poselství. Skladba patří do zlatého fondu RATM, obecná veřejnost ji ale zná především ze soundtracku k filmovému trháku „Matrix“. Druhým kouskem, na který nesmíme zapomenout, je samozřejmě generační hymna „Killing In The Name“ – v podstatě jednoduchá skákačka s nesmírně intenzivním refrénem, která v devadesátých letech doslova bourala playlisty hudebních klubů. Když zazněla třeba v našem lokálním libereckém rockáči, byla většina přítomných okamžitě doslova u stropu!

Muzikanti nebo radikálové?

Každá mince má ale vždycky dvě strany a u RAGE AGAINT THE MACHINE to alespoň pro mne platí dvojnásob! Hudba RATM je opravdu silně prodchnuta politickou ideologií, s čímž se já osobně dokážu jen pramálo ztotožnit. Jasně, že každý máme právo na vlastní názor a můžeme hájit, co považujeme za správné. Jenže vyvolávání levicových duchů a popularizace krvavých démonů typu Che Guevara nebo Světlá stezka, to je na mě prostě moc. Dát si na tričko rudou hvězdu nebo se titulovat jako „commie“ („komouš“) je pro někoho z bohatého světa taky možná „cool“, člověk vyrůstající v bolševickém marastu si ale spíše poklepe na čelo. Pamatuju si, že jsme si s kámoši z RATM dělali srandu, jak jsou ti „blbí Amíci“ úplně mimo realitu a že kdyby začali takhle revoltovat v kýženém socialistickém ráji, skončili by brzy někde v gulagu.

Přesto jsme ale RAGE AGAINST THE MACHINE milovali, tak jak je to možné? Samozřejmě kvůli skvělé hudbě. A všem těm angažovaným poselstvím jsme vlastně ani moc nerozuměli. Věděli jsme, o co kapele jde, ale co si budeme povídat, v polovině devadesátek jsme z angličtiny uměli hovno a do první signální soustavy tak prostoupila jen ta muzika. Takže když budu mluvit za sebe, vytvořil jsem si u RATM podobný filtr jako například u některých kontroverzních blackmetalových těles – soustředím se na hudbu a myšlenky pod ní radši ignoruju, ať si ti „nešťastníci“ vykládají, co je jim libo :) A stejnou optikou – tedy pouze a pouze za skvělou muziku – dávám téhle památné nahrávce i dnešní vysoké hodnocení.

01.07.2020	Diskuse (52)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz