RAGE - Resurrection Day

80%

Sakra, RAGE! Peavy, jak ty to jen děláš, chlape?

Desku „Resurrection Day“ jsem vložil do přehrávače tak nějak automaticky, v zásadě jsem nečekal nic zvláštního, nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě další deska RAGE. Něco jsem bastlil na compu a najednou koukám, že házím palicí a virtuální vrtule se točí jako dřív. Intro jsem tak nějak nevnímal. Pak se na mě vyvalila nostalgická vlna, konkrétně z let 1992-93 a zaplavily mě intenzivní vibrace, jako při poslechu „Trapped“ a „Missing Link“, byť podaných v teatrálnějším hávu. Popoběhl jsem k hi-fině, vcelku nebojácně to oroštoval a místní panelák a všichni kolem najednou jeli titulní flák, ať se jim to líbilo nebo ne. A jak se jednou dostanete do podobné nálady, blbě se z ní vystupuje.

Peavy postavil už asi třicátou osmou verzi kapely, což je vlastně jedno, protože tvorba RAGE semele skoro každého barda na materiál, který se principálovi hodí do mašiny, a výsledek je tak v podstatě pokaždé dobrý. Tentokrát se ze signifikantního tria stalo pro změnu zase kvarteto. Noví sekerníci Jean Bormann a Stefan Weber se občas ženou jak smyslů zbavení; napumpovaní adrenalinem a vědomí si závazku spojeného se jménem RAGE. Zdvojené kytary jsou hutné, ostré a zároveň melodické, sóla efektní i technicky namakaná, vždycky ale fungující ve prospěch skladby bez náznaku samoúčelné exhibice. Jasně, Smolski se svou dokonale vycizelovanou technikou a citem pro detail nebyl, a nejspíš ani nebude překonán. To však vůbec nevadí, protože kniha pokračuje, jedna kapitola končí a další zase začíná. Každá sestava má svou silnou stránku v něčem jiném a možná právě (i) v oněch změnách spočívá recept na dlouhověkost, protože nová krev je zkrátka nová krev. „Ta se nezakecá“.

Zvuk „Resurrection Day“ se posadil ještě víc „na prdel“, Peavy se zbytečně nehrne do ječáků a svým hrdelním hlasem tlakuje materiál stejně dobře jako vždycky. RAGE mají zkrátka fundament, ze kterého není problém vydat se směrem ke zběsilému power speedu a klasickým halekačkám made in Germany, poté vše zlomit to do thrashových klepaček a pod vkusnou orchestrací rozepnout perutě, kam až to jen jde. Vsuvka… taky jste si všimli, že vlastně asi není kapela, která by se snažila o kopii RAGE? Už samotné intro dává vzpomenout na nedílnou součást historie a odkazu kapely – album „Lingua Mortis“. Titulní flák pak běží podpořen právě orchestrálními aranžemi, které se objevují i v dalších skladbách, hlavně pak v bombasticky pojatých „Traveling Through Time“ a „Black Room“. Materiál ke konci zpomalí a zahraje na jemnější notu jen proto, aby byla deska ve finále nakopnuta uhánějící „Extinction Overkill“.

Psát něco o melodice RAGE je asi zbytečné, protože Herr Wagner a jeho suita ze sebe sype chytlavé nápady neustále, a přestože se už občas kolovrátkovosti nevyhnou – jak by taky ne, po takovém kvantu písní – jejich ostré linky mají stále sílu a tah na branku. Kapela se snaží střídat klasičtější songy s lehce modernějšími a neustrnout v jedné poloze. Celek pak přirozeně navazuje na předchozí alba a to není vůbec málo, naopak. V kovářské výhni RAGE se totiž stmeluje materiál, který je po léta vysoce kvalitní, plný poctivé hudby a citelné radosti z ní. Zjednodušeně by se dalo říct, že většina desek kapely (když nepočítám naprosté klasiky plus sem tam unavenější solitéry) by se s klidem „vlezla“ do poctivého hodnocení 70 až 80 %, a to je ďábelská vizitka sama o sobě. RAGE a jejich vysoký standard jsme se totiž naučili brát za samozřejmost, což vůči nim není vůbec fér. Chce to čas od času zpomalit a nechat v klidu působit ten jejich stroj času, ve kterém vrásky, fňukání nad zdravotními neduhy a deprese nemají místo. Tak jako se to podařilo mně při poslechu novinky.

Stručně řečeno, jestli existuje v metalovém světě nějaká konstanta, jedná se o dvě „germánské kombo-mašinérie“ – GRAVE DIGGER a právě RAGE. A dokud tihle pánové budou „drtit lopaty“ a „štěkat Soundchasery“ do světa, tak se o heavy metal bát nemusíme.

30.09.2021	Diskuse (9)	Majk