RAGE - The Devil Strikes Again

70%

K znovuzrození RAGE asi takhle zeširoka. Tohle je vlastně má úplně první životní recenze na nějaké album těchto vytrvalých metalistů, takže zde nejdřív popíšu svůj vztah ke kapele, kterou jsem kdysi dávno (a dost dlouhou dobu) bral jako takovou druhou ligu německého metalu, jakkoliv mám k RAGE vcelku pozitivní vztah, bylo tomu prostě tak. Vzhledem k tomu, že svůj rozjezd neměli tak velkolepý jako někteří jejich krajané (kde jsou dnes druhdy výraznější a přesvědčivější RUNNING WILD?), Peavyho a spol. šlechtí především ohromný skladatelský přetlak, muzikantský růst a rovněž nezlomná vytrvalost, s jakou do svých fans hustí po tři dekády stále nové a obstojné nahrávky. Tak jako je běžné u všech vytrvalců a srdcařů, ani RAGE se však nevyhnula kromě skvělých období i období jistého tápání. Osobně za jejich první významnou kapitolu považuji éru tria Peavy, Chris, Manni, které světu pod svým úderným logem přineslo pět dobrých řadovek, počínaje „Perfect Man“ konče „The Missing Link“ (nejvíc v oblibě mám hlavně prostředek této etapy v podání desek „Reflections Of A Shadow“ a „Trapped“), tu druhou pak započaly jejich symfoničtější alba jako „XIII.“ a „Ghosts“ a byla následně prodloužena ještě o další rychlejší nahrávky z éry Smolského na počátku milénia („Unity“ a dvě okolní), nicméně, vše co bylo po nich, už pro mne takové kouzlo nemělo, a je třeba říct, že jsem se k plnému docenění i všech zde jmenovaných lepších věcí z historie propracovával celé roky.

Skvělý kytarista Viktor Smolski již v kapele nějaký ten pátek chybí, jelikož došlo k jistým kolizím ohledně dalšího směřování souboru, a tak Peavy zavelel k obratu k surovému zvuku a otočil na dvaadvacátém albu kormidlem směrem ke kořenům, do vlastní historie. Dost pravděpodobně to je, po všech okolnostech provázejících poslední ne úplně výraznou dekádu RAGE, to nejrozumnější řešení. V kapele mu nyní sekundují dva nováčci - kytarista Marcos Rodriguez a bubeník Vassilios Maniatopoulos. Byť jsem nečekal zázraky, musím říct, že onen robustní a hutný zvuk z období „Black In Mind“ kapele stále svědčí a řada metalových pamětníků po poslechu desky pookřeje. Smolski totiž RAGE čím dál více cpal někam, kde prostě dlouhodobě být neměli. 

Ještě si však neodpustím ke kapele jednu kritickou poznámku, která se ani tak netýká poslední dekády jako jejich hudby obecně. Vždy mne totiž brzdil v úplnému oslavování jejich hudby, a je tomu tak i dnes, především Peavyho průměrný hlas, kterým se dotyčný vždy snažil ve skladbách ohánět (více než bylo zdrávo) a vyzpívával stále delší a delší refrény, než by bylo za jiných okolností zdrávo, zřejmě pod vlivem vlastních doměnek, že je prostě zpěvákem hodně schopným. Jeho bohorovnost po pravdě fascinuje, takže zde u mne hudba RAGE vždy trochu drhla. Tenhle chlap sakra není a nikdy nebyl žádnej melodik, žádnej bohovskej skladatelskej kouzelník a to je úraz i novější desky. To samé bych však tvrdil u některých alb z uznávaných let devadesátých.

Novinka „The Devil Strike Again“ je však povedenou řadovkou, kde Peavy s novými dvěma spoluhráči zocelit vlastní sound a navazuje na éru hřmotného powermetalového dunění z oněch devadesátek. Neříkám, že novinka má po stránce skladatelské kvality na všechna ta zdařilá alba z pětadvacet let staré minulosti, nicméně představuje zajímavou, semknutě působící, silovou sadu metalových skladeb, které jednoduše musí udělat jejich dlouholetým příznivcům a pamětníkům radost. Jde o typické RAGE, jak je mnozí kdysi dávno znali a uznávali. Vypichovat jakékoliv vály je zcela zbytečné, neboť deska působí velmi plně a vyrovnaně, a je uspokojivým životabudičem, či signálem k návratu jejich někdejší dravosti a metalové nespoutanosti. Některé skladby mají kovovou průraznost středověkého řemdichu, jiné ještě přitlačují a platí za tunová beranidla, jimiž dobyvatelé v časech hrdinství vylamovali brány středověkých tvrzí. Jen škoda, že se nápady poněkud opakují a deska je tak silná spíše jako celek, než aby přímo učarovaly songy sami o sobě. Dost momentů je pro RAGE tak typických, až zkrátka budí dojem jisté skladatelské průměrnosti, nicméně stále jde o obstojné a ve všech směrech typické album těchto stálic. Chtěli návrat natlakovanosti a tak také činí. Prostě dobré album.

28.06.2016	Diskuse (41)	Stray janpibal@crazydiamond.cz