RAINBOW - Sezóna bouřliváka 1/4 (1974-1975)

Zlý muž světového hardrocku Ritchie Blackmore nebyl v roce 1974 v dobrém psychickém rozpoložení, byť se svými DEEP PURPLE sklízel jeden úspěch za druhým. Kapela již na sklonku předchozí sezóny představila ve svých řadách dva nováčky, kteří měli nahradit nedávno odejitou dvojici Ian Gillan/ Roger Glover, a sice překvapivě jedenadvacetiletého zelenáče z anglického severu Davida Coverdalea a Američana Glenna Hughese. Coverdaleův sytý hlas Ritchie učaroval natolik, že si jej do DEEP PURPLE i přes počáteční výhrady spoluhráčů prosadil. Ti se totiž z počátku nemohli smířit se skutečností, že frontmanem jedné z největších rockových kapel světa bude člověk bez jakýchkoliv zkušeností. Naproti tomu Glenn Hughes byl již v útlém věku ostříleným borcem. Tento zpívající baskytarista z kapely TRAPEZE vždy tíhnul k hudbě vycházející z černošského prostředí, tedy k R´n´B, funky a soulu.

Za krátko vyšlo Párplům fantastické album „Burn“, které dodnes patří mezi vrcholy dlouhé diskografie této legendy, a které zastihlo Blackmorea a jeho spoluhráče ve skvělé formě. „Burn“ se brzy stalo definicí hřmotné hard rockové hudby let sedmdesátých. S následovníkem „Stormbringer“, který vyšel jen necelý rok po „Burn“, to však veřejnost ani zdaleka neviděla tak růžově jak se čekalo, byť i zde jde o vysoce kvalitní porci hudby. Poměrně netradiční materiál na „Stormbringer“ totiž trpěl stylovou nevyvážeností. Bylo na něm zkrátka slyšet, že v kapele dochází k jistým třenicím. Jde o to, že se zde naplno projevil vliv nových členů, zejména Hughese, který znatelně ovlivnil další stylové směřování DEEP PURPLE směrem k funky a soulovým vlivům („Hold On“), naproti tomu je zde i Blackmoreova romantická balada („Soldiers Of Fortune“), což byla v podstatě ojedinělá položka z pera kytarového bouřliváka, který byl jaksi stažen do ústraní. Ptáte se, co na to celé Ritchie? Proč v tuto chvíli nezasáhl a nechal zajít tvorbu své kapely, nad kterou držel již sedm let neochvějnou stráž, do sfér kde se nikdy dříve nenacházela? A právě v tom tkví jádro celého problému. Ritchie v té době již totiž ztrácel o DEEP PURPLE zájem. Neshodl se totiž, jak po lidské stránce, tak ani v otázkách dalšího směřování kapely, téměř s nikým. Začal být uvnitř kvintetu jediným, kdo chtěl pokračovat ve stylu melodické hard rockové hudby, naopak na stranu Glenna Hughese se čím dál víc klonili další dva původní členové - Jon Lord i Ian Paice.  

Americké turné roku 1974 odjezdila v předprogramu DEEP PURPLE jakási bluesrocková kapela ELF, ve které působil zpěvák, o jehož energickém hlasovém projevu Ritchie vždy snil – Ronnie James Dio. V době když byl Blackmore stále ještě členem DEEP PURPLE nadhodil Diovi v zákulisí jednoho z koncertů nabídku, jestli by se nechtěl podílet na vzniku Ritchieho první sólové desky. Později se Blackmoreovi povedlo nadchnout pro svůj projekt celou kapelu ELF, takže jak bubeník Gary Driscoll, tak klávesák Micky Lee Soule a baskytarista Craig Gruber zakrátko nahrávali v mnichovských studiích Musicland první sólové album Ritchieho Blackmorea, toho času ještě člena DEEP PURPLE. Z proklamovaného sólového alba byl nakonec debut regulérní kapely, která si dala název RAINBOW. Na jaře 1975 byl veřejně oznámen Blackmoreův definitivní odchod z řad DEEP PURPLE.

Album „Ritchie Blackmore´s Rainbow“ nakonec sklidilo u kritiků i hard rockových fanoušků, tou dobou mimořádně zaskočených novou tvorbou bývalé Ritchieho kapely, velmi příznivé ohlasy. Nešlo ještě v podstatě o takový skok od staré tvorby DEEP PURPLE, jako tomu bylo v případě alb následujících, ale i tak byl zažehnut plamínek naděje pro majestátní věci příští. Hard rockovému dílu s patrnými bluesovými vlivy dominoval jak Diův hlas, tak vždy precizní kytara hlavního aktéra. Skladby jako „Black Sheep Of The Family“, „Self Portrait“ nebo „Man On The Silver Mountain“ patří dnes k naprosté žánrové klasice, stejně jako pohádková balada „The Temple Of The King“, kterou dal Blackmore hudebnímu světu na srozuměnou svou čím dál silnější náklonnost k záležitostem týkajícím se mystiky a historických témat. Zajímavostí zůstává, že ještě než se vyjelo na první britské halové turné (první koncerty RAINBOW probíhaly maximálně před dvoutisícovou návštěvou a Ritchie si rázem uvědomoval důležitost zavedené značky, kterou díky odchodu z DEEP PURPLE vlastně dobrovolně ztratil) zůstal v sestavě RAINBOW kromě náladového kytaristy už jen Ronnie James Dio. Za bicí brzy zasedl chlap, jenž se stal v brzké budoucnosti obrovskou legendou - Cozy Powell, baskytaru počal obsluhovat Jimmy Bain, hráč, kterého si později po svém odchodu z RAINBOW a po tříletém působení u BLACK SABBATH vzal Ronnie James Dio do sestavy své kapely DIO, která se podílela na obrovském boomu heavy metalové hudby na americkém kontinentě v průběhu celých osmdesátých let. Klávesy začal obsluhovat mladý Američan Tony Carey a právě v této sestavě byly odehrány první koncerty, ovšem i nahrávání další řadové desky, které probíhalo znovu v mnichovských studiích Musicland a sice za asistence člověka nejpovolanějšího - Martina Birche, ale o tom až příště.

13.01.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz