RAMMSTEIN - Herzeleid

90%

Chceme-li se pustit do série recenzí na téma RAMMSTEIN, musíme nejdříve nakouknout do Východního Německa na přelomu 80. a 90. let, kde se v té době rozpadal komunistický režim a místo na slunci si probojovávala rocková hudební scéna. Na té se pohybovalo také šest muzikantů, kteří se měli později sejít právě v RAMMSTEIN. Hned tři z nich – kytarista Paul Landers, klávesista Christian „Flake“ Lorenz a bubeník Christoph „Doom“ Schneider – působili v punkové kapele FEELING B, která byla už před rokem 1989 v NDR značně populární a dotáhla to na čtyři alba. Dalším důležitým do budoucí party byl kytarista Richard Kruspe, který si jako undergroundový hudebník v říši Ericha Honeckera prošel lecčím včetně zatčení a vyslýchání východoněmeckými estébáky a proto se raději přes Československo zdekoval do Západního Berlína. Protože se mu tam ale nějak nedařilo, po pádu Zdi se vrátil domů a na severu Německa narazil na další podivuhodnou postavu, obrovského chlapíka jménem Till Lindemann, který tehdy hrál na bicí, jinak to ale byl zvláštní patron žijící v idylické vesničce na břehu jezera a živící se pletením košů. No a šestým hrdinou našeho příběhu je rachitický baskytarista Oliver Riedel, který na začátku devadesátých let získával ostruhy u alternativního spolku INCHTABOKATABLES. Někdy na přelomu let 1993-4 se pak všichni jmenovaní postupně sešli ve společné kapele!

Nová německá tvrdost

Nutno říct, že vznik skupiny nebyl úplně optimální – Lindemann prý zpočátku zpíval naprosto příšerně, Schneider nechtěl v sestavě Landerse, no a Lorenze do kapely museli přemlouvat, protože se mu hudba nového projektu vůbec nelíbila. Postupně se ale sestava přece jen dala dohromady, vše se obrátilo k lepšímu a ukázalo se, že nová parta se dokáže nejen sehrát, nýbrž také skvěle skladatelsky vybarvit a dokonce si vybudovat zcela osobitý ksicht. RAMMSTEIN, jak byla formace pojmenována (původní varianta zněla „Rammstein Flugschau“), se stala součástí hudební vlny zvané „Neue Deutsche Härte“ – stylu, který se inspiroval v moderní kovové muzice, jak ji na začátku devadesátek definovaly kapely typu PANTERA, PRONG nebo MINISTRY a v německém prostředí se vyvinula do mixu metalu, industriálu, elektroniky a většinou německých textů. Za průkopníky NDH můžeme označit spolky SCHWEISSER, FLEISCHMANN nebo OOMPH!, celé hnutí měli ale globálně proslavit teprve RAMMSTEIN!

Tvrdě vydřené album

Jak komplikovaně se RAMMSTEIN zrodili, tak rychle se okamžitě začali drát nahoru. Po stočení prvotního referenčního dema se přihlásili do vyhledávací soutěže sponzorované berlínskou radnicí (tehdy ještě bez Landerse a Lorenze), vyhráli ji a získali tak možnost nahrávky v profesionálním studiu. S ní pak bylo možné začít atakovat gramofirmy a nakonec vyšel kontrakt s mladou společností Motor Music, která se pak na hodně dlouho stala mateřskou základnou RAMMSTEIN. Už v březnu 1994 se začalo točit debutové album, nebylo to ale nic jednoduchého. Nejprve se hledal producent. Firmu napadl Greg Hunter, který předtím pracoval třeba s KILLING JOKE a členové RAMMSTEIN z této možnosti byli nadšeni – když ale přijel do Berlína a při poslechu kapely usnul, euforie byla ta tam. Dalším kandidátem do šéfovského křesla se stal Jacob Hellner, který měl za sebou například produkci CLAWFINGER. S tím už to vyšlo, jenže nastala jiná komplikace – natáčet se jelo do švédského Stockholmu. V prvním studiu, postaveném kdysi pro skupinu ABBA, se RAMMSTEIN natolik nelíbilo, že se přesunuli do Hellnerova domáciho prostředí, i tam to ale byly tři měsíce plné lopotné dřiny, následujících každodenních prostojů a nekonečného času stráveného v zemi, kde se muzikanti ani pořádně nedomluvili. Ještě horší to bylo s mixem – ze skupiny u něj asistoval pouze Kruspe, který ale firmě a spoluhráčům referoval, že je všechno špatně a celé to zní hrozně! Následovala schůzka všech zúčastněných a částečná změna studiového personálu, což procesu evidentně pomohlo, nahrávka se začala vybarvovat a dostávat přesně to, co měla mít. Ve finále se pak Hellnerova práce ukázala jako velmi kvalitní a vizionářská. Dokázal třeba v prospěch kapely využít nevýhodu, že Lindemannovi nerozuměl ani slovo z jeho textů – začal s jeho hlasem pracovat čistě jako s hudebním nástrojem a vtiskl na albu zpěvu specifickou pozici, která je dnes snad nejtypičtějším znakem celé kapely!

Talent i kontroverze

Jenže každá přednost musí být po zásluze potrestána – hned po vypuknutí fenoménu RAMMSTEIN se vyrojily hlasy o tom, že členové skupiny jsou skrytí fašisté. Nějaký chytrák vymyslel, že v drnčivě vyslovovaném „r“, které je typické pro Lindemannův bas, zpěvák napodobuje Hitlera a Goebbelse, a podobně ladění „inteligenti“, většinou z novinových redakcí, to samozřejmě začali okamžitě sázet do svých pochybných článků. Kapela se podle nich prý také vzhlédla v „árijské rase“ – soudě podle obalu alba, kde jsou vyobrazení muzikanti vysvlečení do půl těla a natření olejem. Další náboj RAMMSTEIN přechytralým kritikům připravili prvním videoklipem „Du riechst so gut“, kde jsou stylizováni podobně jako na obalu – polonazí a s ulízanými vlasy, tváří se do kamery jako tvrďáci a navíc, společnost jim dělá rtuťovitý dobrman. Jakéhosi debila dokonce napadlo, že opakovaná první slabika refrénu ve skladbě „Heirate mich“ je vlastně zakamuflované hajlování. Ach jo!

Radši se tedy vraťme k hudbě a k albu, které dostalo název „Herzeleid“ podle jednoho staromilského výrazu ze svatebních gratulací. Neue Deutsche Härte v podání RAMMSTEIN na něm nabídla světu zcela nový odstín tvrdé hudby, ve kterém dominantní, ostře zkreslené kytary slouží jako burácivý motor podkreslující výrazné melodie, které má na starosti humpolácky vyznívající, hluboko položený vokál a možná ještě více elektronické cukrbliky kláves. Neméně důležité pak jsou texty, které zacházejí do nejhlubších stok lidské společnosti a prodírají se vyloženě hnusnými tématy, na druhou stranu ale dokážou mluvit básnickým jazykem a někdy až banální záležitosti povýšit na umělecké dílo.

Herzeleid

Možná nejdůležitější skladbou celého kompletu je právě hitovka „Du riechst so gut“, kterou RAMMSTEIN vydali i na singlu, a to dokonce dvakrát – v době vydání alba a pak ještě o tři roky později v roce 1998. Tehdy k písničce vznikl i druhý videoklip, který přímo koresponduje s textovým obsahem – členové kapely se proměňují v jakousi vlčí bestii a vydávají se po stopě vstříc erotickým dobrodružstvím. Sexuální témata se objevují ve více skladbách – „Das alte Leid“ je o frustraci z nerealizované erotické touhy, „Laichzeit“ popisuje tření ryb, v abstraktní rovině ale míří na téma incestu, „Heirate mich“ pak jde ještě hloub do bahna zvrhlé lidské duše a popisuje sexuální styk nekrofila se zemřelou milenkou. Zvláště v posledním jmenovaném songu jsou hudba i atmosféra natolik škrtivé, že má člověk pocit, jako by mu po hlavě pomalu přejel tank. Na velmi rychlých kytarách je postavena skladba „Weisses Fleisch“, znepokojivý kus vyprávějící o sexuálním útočníkovi – téma je ještě zhutněno modulovanými výkřiky v refrénu a vyznívá opravdu tísnivým dojmem. Hudebně podobně je poskládaná věc „Der Meister“, která ale v textu tepe církevní organizace za to, že děsí lidstvo různými apokalyptickými vizemi.

Náboženské téma má i hitovka „Asche zu Asche“ – tentokrát je tu prezentována představa, že se Ježíš Kristus po ukřižování nevrátí na zem jako vše odpouštějící bytost, ale naopak jako řádně rozezlený mstitel. Hudebně bych se skladbu nebál označit jako takovou referenční položku desky – svižná excelentní riffovačka je doplňována klávesovým rytmem i kudrlinkami, takže se člověk nemůže rozhodnout, jestli se pustit do metalového „hrození“ nebo do excentrického tance. Vážně skvostná věc, stejně jako další vlajková skladba kapely, závěrečný kus „Rammstein“, kde se masivní kytarový dvojzápřah valí jako pomalu vytékající kerosín z proraženého leteckého motoru, vzduch se chvěje a jen pár vteřin zbývá do výbuchu a triumfu všeobjímající smrti.

Skladby na albu „Herzeleid“ se nesou sjednoceny v určitém duchu, na druhou stranu jsou od sebe ale velmi odlišné – titulní věc je třeba jasně postavena na rozvážném, odděleném vyslovování každé slabiky textu, úvodní „Wollt Ihr das Bett in Flammen sehen?“ proti tomu jede ve svižném pochodovém rytmu a v refrénu kapela manifestuje sama sebe opakováním vlastního názvu až do zblbnutí. A na závěr jmenujme vůbec nejzvláštnější, ale kultovní píseň – pomalou, divně se táhnoucí věc „Seemann“, které dominuje uspávající basový motiv a v refrénu masivní kytarová stěna. 

100 let RAMMSTEIN

„Herzeleid“ se mezi posluchače dostalo 24. září 1995 a na začátku dosáhlo pozice č. 99 v německém žebříčku, postupně se ale výborně chytlo, dostalo se na čtvrt milionu prodaných nosičů a podle údajů z roku 2010 si ho celkem koupilo jeden a půl milionu fanoušků. Skupina desku pilně podporovala i koncerty, i když nejprve v roli předkapely – v listopadu 1995 se v rámci prvních zahraničních štací objevila i v Praze jako support CLAWFINGER.

Brzy se ale RAMMSTEIN na pódiích stali vlastními pány a jejich koncerty se měly stát spektakulárními událostmi, na které se jen tak nezapomíná. Kapela měla to štěstí, že se jí podařilo dát dohromady s proslulým Gertem Hofem, autorem monstrózních světelných projekcí světového významu, a společně upekli vizuální pódiový koncept plný světel a ohnivých efektů, které se pro RAMMSTEIN staly synonymem, a co si budeme povídat, u mainstreamového publika jsou možná hlavním důvodem zájmu o kapelu. Údajně prvním takhle společně připraveným představením byl koncert z 24. září 1996, který pod názvem „100 Jahre Rammstein“ kapela odehrála před sedmi tisíci posluchači v jednom berlínském klubu. Během vystoupení sice došlo k incidentu, kdy se utrhla jedna z hořících pódiových rekvizit a spadla mezi lidi, naštěstí ale došlo jen k nějakým méně závažnějším zraněním a skupina show odehrála do konce. Jestli chcete vidět RAMMSTEIN v původní, syrové a dřevní podobě, nesmíte tenhle koncert minout – najdete ho totiž na YouTube!

https://www.youtube.com/watch?v=ciCjsAz4AV0

12.01.2019	Diskuse (46)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz