RAMMSTEIN - Praha, Letiště Letňany, 12. května 2024

Dva největší metalové koncerty roku 2024 má už Česko za sebou. Když nepočítám festivaly, tak už u nás letos žádné hvězdy svítivosti JUDAS PRIEST a RAMMSTEIN nezahrají. Na podzim nás v Praze sice čeká trojvečer v podobě WITHIN TEMPTATION, ARCH ENEMY a IN FLAMES, dál pak POWERWOLF a poté přijedou i DREAM THEATER, což jsou všechno velké kapely, ale opravdové superhvězdy ne. Ty nás letos bůhvíproč spíše míjí. Přitom METALLICA, AC/DC nebo TOOL se v těchto týdnech projíždějí po arénách sousedních států a vystupují v Německu, Rakousku, Polsku nebo na Slovensku. Obzvláště to zamrzí v případě australských ďáblů, kteří jedou možná své vůbec poslední turné a Letňany (jak už se ukázalo) jsou pro ně jako dělané.

Ale buďme rádi za to, co máme. Kdybych se jako metalový fanoušek narodil řekněme ve vnitrozemské Číně, neviděl bych vůbec nic. Oba největší letošní metalové koncerty se navíc vyvedly. JUDAS PRIEST ve vyprodané O2 Aréně předvedli perfektní show nabitou energií, kterou bych od sedmdesátníka Halforda nečekal. A stoprocentní byli i berlínští zástupci Neue Deutsche Härte. Pokud bych měl být exaktní, tak (dvoj)koncert RAMMSTEIN byl ještě výrazně větší než vystoupení Jidášů. Dvakrát za sebou vyprodat Letňany znamená návštěvnost čítající 120 000 lidí, a tomu se v dnešním metalovém světě nevyrovná možná vůbec nikdo. Dvakrát za sebou zdejší letištní plochu vyprodali třeba Ed Sheeran nebo IMAGINE DRAGONS, z metalu jen tihle Němci. A hudba Rammsteinů se z Letňan ozývala minimálně týden. Už podruhé za sebou startují v naší metropoli své turné, takže absolvovali i zkoušky a také odehráli zahajující koncert pro svůj fanklub. Jednu ze zkoušek jsem o týden dříve na výletě za zkamenělinami v okolí slyšel i já, takže jsem se bláhově těšil na vypalovačku „Feur Frei!“, která se ale do finálního setlistu nedostala.

Ze dvou koncertů pro běžnou veřejnost jsem šel na ten druhý, nedělní, protože lístky na sobotu byly v předprodeji pryč prakticky během několika hodin. Počasí přálo a bylo příjemné večerní teplo bez deště. Přestože jsem měl ambice dorazit dříve, abych se dostal více dopředu, zvítězila nakonec lenora a já přišel až na předskokany, a zaujal tak místo cca 100 metrů od pódia. I na tomto turné obstarávalo roli zahřívače duo hrající klavírně instrumentální coververze Rammsteinů. Tentokrát šlo o francouzské pianistky ABÉLARD, které nahradily francouzské pianistky DUO JATEKOK. Rozdíl jsem nerozeznal a upřímně jsem u většiny skladeb ani nepoznal, kterou skladbu hlavních hvězd Francouzky právě hrají. Celé to spíš připomínalo slabou verzi Yanna Tiersena a šlo o hodinu ambientní filmové muziky alias vznešené nudy. Publikum bylo ale celkem vděčné a zdvořile vždy zatleskalo, ono taky nebylo uprostřed toho davu moc co dělat, takže s trochou hudby z reproduktorů se to celé lépe táhlo.

Obecenstvo bylo ten den skutečně mezinárodní a vedle obvyklých Němců, kteří k nám na Rammsteiny pravidelně jezdí, jsem okolo sebe slyšel polštinu, slovenštinu, srbštinu/chorvatštinu, angličtinu nebo různé skandinávské jazyky. Byl to víkend, kdy v Praze začalo Mistrovství světa v hokeji a zároveň Pražské jaro (poštěstilo se mi být na zahájení obého), což se myslím projevilo i na personálním obsazení diváctva letňanského koncertu. Celkově to byl pro Prahu opravdový svátek a moc příjemné dny, kdy se naše hlavní město zaplnilo návštěvníky z různých koutů světa a v metru člověk potkával metly, hokejové fanoušky i muže v kvádru a ženy ve večerních toaletách.

Úspěch Rammsteinů podle mě spočívá v kombinaci A) velmi chytlavé hudby s výraznými riffy a dobře zapamatovatelnými melodiemi s B) velkolepou a originální pódiovou show a prezentací a s C) viz dále... Všeho se nám dostalo měrou vrchovatou. Kapela do nás sypala jednu hitovku za druhou a pro mě bylo velmi příjemné být zas po čase na koncertě, kde jsem takřka u všech písní znal prakticky každou notu. Začalo se ještě za světla studiově nikdy nevydanou „Ramm 4“, která je jakýmsi textovým medley ostatních písní kapely, abychom se následně přesunuli k prvním hitovkám „Links 2-3-4“, „Keine Lust“, „Sehnsucht“ a stařičké a bůhvíproč málo hrané vypalovačce „Asche zu Asche“. Tahle první část setu ukázala hudební sílu kapely i bez jakýchkoliv efektů. Kolik kapel vrší jeden primitivně instantní metalový riff za druhým a zní to pouze jako riffy pro riffy a kopírka starších a lepších kapel. A na druhou stranu je i hodně mých oblíbených skupin, které mají riffy sice neobvyklé, ale často příliš složité a málo výrazné. Když naopak slyším tyhle skvělé, přímočaré a na první dobrou zapamatovatelné riffy RAMMSTEIN, tak mám dojem – jako třeba u BLACK SABBATH nebo starších AC/DC – že tu tyhle riffy prostě vždycky byly a poletovaly někde ve vzduchu. A kapela je jen chytila do nějaké motýlí síťky a uzamkla do kytary, která pak sama spustila…

Po zmíněných smažbách následovalo zvolnění v podobě „Mein Herz Brennt“, „Puppe“, „Wiener Blut“ a „Zeit“, které bylo zprvu vítané, ale čtyři pomalejší skladby za sebou je přeci jen moc, takže si to za chvíli přeci jen začalo sedat na zadek (druhým dvěma skladbám by klidně slušelo odsunutí na později). Nakopávat to ale začaly efekty. Právě v téhle části koncertu se poprvé více zapojila technika a my se dočkali prvních větších barevných orgií a pyrohrátek v „Mein Herz Brennt“ a v „Puppe“ také první propriety v podobě monstrózního hořícího kočárku. Efekty a show jsou součástí raimmsteinovské DNA, koncerty kapely jsou jedním velkým divadlem, nebo možná spíše kabaretem. Při „Mein Teill“ tak zpěvák Till Lindemann pobíhá po pódiu jako šílený řezník a plamenometem (Lindemann je certifikovaný pyrotechnik) v obřím kotli peče klávesistu Christiana Lorenze. Pyrohrátek a plamenů jsme se dočkali ve velké míře i v „Sonne“ nebo předposlední „Rammstein“. V „Pussy“ zas Lindemann obecenstvo kropil z atrapy penisu bílými lístky představujícími sperma.

Není to samoúčelné a jen pro efekt. Na pódiu se odehrávají příběhy, které kapela vypráví ve svých textech. Není to hezký, ale naopak temný svět. Není tu láska, ale je tu kopulace, není tu milování, je tu reprodukce. Posluchači nejsou nic jiného než soubor mravenců, kteří jako v „Links 2-3-4“ automaticky a slepě pochodují podle pudových pokynů kapely, které se nad námi ale nijak nepovyšuje – jsou to pouze obyvatelé vyššího patra stejného mraveniště… Za samoúčelné nepovažuju ani texty RAMMSTEIN, které jsou více děsivé, než by byly prvoplánově šokující. RAMMSTEIN vycházejí z odkazu německého expresionismu desátých a dvacátých let minulého století, který odrážel nejistotu a kolaps tradičních hodnot po první světové válce, stejně jako vyprávěl o temných stránkách naší sexuality a duše, což bylo ovlivněno tehdy velmi moderním Freudovým učením. Svět RAMMSTEIN je světem „Kabinetu Dr. Caligariho“ (1920), kde nás ovládají neviditelné síly a my nevíme, kdo je šílený zabiják a kdo náš přítel. Z této poetiky vychází dle designéra Floriana Wiedera také návrh koncertního pódia, které skupina na posledních turné používá. Obří konstrukce připomínající ocelárnu je inspirována slavným expresionistickým filmem „Metropolis“ (1927), stejně jako subžánrem sci-fi steampunk, který se odehrává v budoucnosti, kde dominuje železo a pára ve stylu průmyslové revoluce.

Každý máme své temné stránky nebo části našich životů, o kterých nechceme říct ostatním. Kolik lidí ze 120 000 přítomných na pražském koncertu ale patřilo ke skutečně temné straně síly? Určitě jich bylo dost. K temné straně, jež inspirují texty RAMMSTEIN. Jako v „Puppe“, kde dítě-vypravěč slyší, jak je jeho sestřička-dětská prostitutka ve vedlejším pokoji umlácena k smrti? Nebo jako ve „Wiener Blut“… „ano, pod domem leží ráj dveře se zavírají, světlo zhasíná…pod domem je hnízdo lásky“… inspirované Josefem Fritzlem. Nebo jako v „Mein Teill“ podle příběhu počítačového technika Armina Meiwese, který na inzerát potkal dobrovolnou oběť Bernd-Jürgen Armando Brandese, jemuž uřízl penis a který společně částečně zkonzumovali, aby pak Meiwes Brandese zabil a po několik měsíců jedl. Právě tento mikroskopický vhled do prostoru zla, kterým může být náš nejbližší soused nebo kolega v práci, je podle mě vedle chytlavé muziky a skvělých show třetí stranou trojúhelníku úspěchu berlínské šestice. Stejně jako ve filmových hororech toužíme nahlédnout pod pokličku zvrácenosti. Ale jen na chvilku… Třeba na jeden koncert…

Po čtveřici pomalejších písní Rammsteini opět zrychlili a přišly některé z největších hitů: „Deutschland“, „Radio“, „Mein Teill“ a „Die Sonne“, všechny ve výborném podání. Přídavky nastartovala „Engel“, která byla společně s ABÉLARD vyvedena jen akusticky a na menším pódiu uprostřed davu. Zde se ukázala intimnější stránku kapely, což bylo podtrženo hezkým a dojemným momentem, když šestice nasedla do nafukovacích člunů, kterými pak doplula na rukách diváků zpátky na hlavní pódium. Z klasických songů pak následovaly ještě například „Du riechst so gut“, „Ich will“ a pak už závěrečná „Adieu“, která uzavřela vynikající koncert, který potěšil srdce, tělo i ducha.

27.05.2024	Diskuse (7)	Gazďa