RAMMSTEIN - Rammstein

60%

Tak nám RAMMSTEIN vydali desku. Po deseti letech. Z našeho seriálu na začátku letošního roku je asi patrné, že mám tuhle kapelu hodně rád, na nové album jsem se ale po pravdě řečeno moc netěšil, spíš se modlil, aby nedopadlo špatně. Už předchozí řadovka „Liebe ist für alle da“ ukazovala, že stoprocentní forma R+ je pryč, pořád to ale byla hudba na slušné úrovni. Následujících deset let ovšem vyvolalo hodně rozpaků – skupina byla za celou tu šíleně dlouhou dobu schopna nahrát a zveřejnit pouze zoufale průměrný singl „Mein Land“ a jednu novou věc na recyklačním maxisinglu „Mein Herz brennt“. Další skladba „Ramm4“ sestavená z názvů starších písniček (vážně pitomý zvyk) dokonce odezněla jen na koncertech. Takováhle pasivita nutně vyvolávala otázky, jestli jsou RAMMSTEIN v trvalé tvůrčí krizi nebo dokonce jestli je to ještě vůbec baví. Když k tomu připočtu poslední nedávnou ránu v podobě příšerné bravíčkářské srágory „Mathematik“ od Tilla Lindemanna, měl jsem z informace o novém albu R+ vážně spíš strach než radost.

Pár týdnů před vydáním to začalo vypadat nadějně. S předstihem vypuštěné dva fláky „Deutschland“ a „Radio“ se oba mimořádně povedly a doprovodily je výtečné videoklipy, které jako téměř vždycky vyvolaly kontroverze a hysterické záchvaty různých mravokárců a vševědů. Jakoby se tedy najednou všechno vrátilo do správných kolejí a schylovalo se k další nezapomenutelné desce RAMMSTEIN. Jenže jak se později ukázalo, kapela tentokrát hned na začátku vystřílela nejlepší munici a dalšími skladbami na ni nedokázala navázat.

Nechci říkat, že je album „Rammstein“ úplně mizerné. Skupina má svůj styl zmáknutý, ve studiu ví, co dělat a jako jeden z nejúspěšnějších rockových projektů nového tisíciletí má dostatek času a peněz dotáhnout celou záležitost technicky k dokonalosti. Po stránce produkce je tedy všechno v pořádku. Není to už takový dynamit jako „Sehnsucht“ nebo „Mutter“, ale to snad ani nikdo nečekal. Výrazem se nové album spíš vrací někam k „Rosenrot“, písničky jsou hlavně o melodiích a víceméně melancholické atmosféře, takže bych zrovna já jako milovník páté desky RAMMSTEIN měl slintat nadšením. Jenže tomu tak není. Tak co se to hergot děje?

Důvodů je víc. Za prvé, kapela ztratila tlak. To sice u padesátiletých muzikantů není nic neobvyklého a hrany časem obrušuje většina kdysi extrémních seskupení, jenže pro RAMMSTEIN byl jejich parní válec naprostým základem všeho a pokud se ho chtěli vzdát, měli sakra mít v záloze něco nového. A to neměli. Většina skladeb na albu se nese v jakési „radio-friendly“ atmosféře, občas pravda vykoukne nějaký ten tvrdší motiv nebo pěkná melodie, jenže u mnoha písniček mám pocit, že by klidně mohly hrát v telefonním sluchátku během čekání na operátora. A to je u R+ prostě špatně.

Druhá věc, skupina jakoby zopakovala situaci z minulé desky – na začátek úchvatná pecka (tehdy „Rammlied“, dnes „Deutschland“ a „Radio“), po ní pár slušných kousků (v roce 2019 „Zeig dich“, „Ausländer“), jenže pak jakoby spadne řetěz a kapela vaří z dřívějších zásluh až do nevýrazného finále, takže člověka ani nemrzí, že je album na konci. Takhle rozpačité to přitom dříve nebývalo – RAMMSTEIN kdysi na deskách sázeli jednu pecku za druhou a člověk je mohl točit pořád dokola. Dnes už ne, spíš si vybírá těch několik povedených kousků a ostatní tak nějak ignoruje.

A další věc – zoufale tady chybí invence. Kapela jede na jistotu, nesnaží se (nebo se neodváží?) experimentovat a místo toho louhuje nápady, které vymyslela před dávnými lety. V mnoha skladbách se objevují povědomé motivy – jestli chcete konkrétně, tak třeba klávesová znělka v „Radio“ evidentně vychází ze slavné vyhrávky v „Du hast“, v „Ausländer“ nastupuje hypnotický dětský vokál jako kdysi ve „Spieluhr“ a třeba kytarová stěna v refrénu „Puppe“ mi silně evokuje prastaré hymny „Klavier“ a „Seemann“. Nutno přiznat, že všechny tyhle odkazy jsou do skladeb namíchány velice chytře a působí přirozeným dojmem, ale sakra, od RAMMSTEIN bychom si zasloužili něco nového, neotřelého. Místo toho kapela vrší jeden otřepaný motiv na druhý a přidává dokonce vypelichanou baladu, která od bývalé parní lokomotivy s šokujícími texty a pódiovkou vyznívá nepřirozeně a snad až neumětelsky.

Všechny skladby na albu se mi ani nechce komentovat, protože jich většina proteče ušima, aniž by zanechala nějakou výraznější stopu. A to je ve finále asi největší problém téhle desky – přijít po tolika letech s materiálem, který mě už po desátém poslechu nudí, to je prostě od kapely jako RAMMSTEIN strašně málo. Úspěch alba je samozřejmě díky armádě die-hard fans zajištěn a koncerty jsou už dopředu vyprodány, pro mě jsou ale RAMMSTEIN kapelou minulosti, kterou není napříště potřeba brát příliš vážně. Proběhly dokonce spekulace o tom, že je „Rammstein“ albem rozlučkovým, kdyby ale němečtí chlapci chtěli v budoucnu udělat ještě nějakou další desku, bylo by dobré trochu víc zabrat!

27.05.2019	Diskuse (59)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz