RAMMSTEIN - Sehnsucht
Protože se debutové album „Herzeleid“ prodávalo mnohem lépe a déle než se čekalo, na druhou
desku firma Motor Music a vlastně ani samotní RAMMSTEIN
nijak nespěchali. Místo toho kapela objížděla koncerty, protože dobře
vyčmuchala, že živé hraní a show začíná být jejich nejsilnější zbraní a
nejúčinnějším urychlovačem na cestě ke slávě. Od začátku si naši hrdinové
dávali mimořádně záležet na veškerém vizuálu, mimo jiné i na videoklipech.
Dokonce poslali cédéčko svým dvěma nejoblíbenějším režisérům – Quentinu
Tarantinovi a Davidu Lynchovi –
s dotazem, jestli by pro RAMMSTEIN natočili videoklip. K tomu
nedošlo, Lynchovi ale hudba z „Herzeleid“ učarovala a zařadil dvě skladby,
konkrétně „Rammstein“ a „Heirate mich“, do soundtracku svého
nového filmu „Lost Highway“. Snímek
brzy nabral kultovního statutu a světového věhlasu, což samozřejmě pomohlo i
RAMMSTEIN dostat se do globálního povědomí. Mezitím už ale světlo světa
spatřila druhá studiová nahrávka.
Místo Baltu na Maltu
Album se začalo točit v listopadu 1996. Do pracovního
týmu si kapela po předchozích zkušenostech vzala znovu producenta Jakoba Hellnera (který nakonec dělal
produkci úplně všech desek R+) a sáhla i po osvědčeném zvukaři Ronaldu Prentovi. Naproti tomu
zcela odlišná byla nahrávací destinace –
nejelo se tentokrát do studeného Stockholmu, nýbrž na středomořskou Maltu. Je
vlastně trochu paradoxní, že tak temné a mrazivé album jako „Sehnsucht“ vznikalo daleko na jihu,
v subtropickém ráji, mezi fíky a pomeranči :).
Středomořská pohodička se objevila také na obalu nové desky
– i když jenom částečně. RAMMSTEIN tentokrát vsadili na ostré kontrasty a tak
je část coveru vyvedena jako kýčovitá selanka s pláží, palmami a
pastelovými barvami, zatímco druhá (nebo spíše první) půlka obalu je naopak
ponořena do temna, chladu a děsu. Jde vlastně o šest portrétních fotek členů
kapely, jejichž obličeje jsou znetvořeny prapodivnými konstrukcemi ze železa.
Ty vytvořil, na ksichty muzikantů upevnil a následně odfotografoval rakouský
umělec Gottfried Helnwein. Kovové
podivnosti jsou prý složeny z pracovních instrumentů slavného berlínského
chirurga Ferdinanda Sauerbrucha a pro znalce německé hudební scény by neměly
být úplně neznámé – to co má na „své“ fotografii Till Lindemann, totiž už v roce 1982 bylo použito na obalu alba „Blackout“ od SCORPIONS. Tam je s oním „čímsi“ na hubě zvěčněn přímo mistr
Helnwein.
Singlová senzace
Druhé album RAMMSTEIN bylo očekáváno s obrovským napětím,
firma proto učinila logický tah a předhodila napřed nažhavenému publiku několik
singlů. První byl v dubnu vydaný „Engel“
– novátorská skladba, ve které se RAMMSTEIN poprvé ukazují poněkud více
radio-friendly, jedou v pomalejším středním tempu, ale triumfují
excelentní riffovou linkou, do mozku zalézavou hvízdanou melodií a hlasem zpěvačky
Christiane „Bobo“ Hebold, která se ve
skladbě střídá s Tillem Lindemannem a vystupuje v úloze andělského
stvoření. Hudbu doprovodil i povedený klip umístěný na jakousi párty,
stylizovanou podle filmu „Od soumraku do úsvitu“. Skutečně, jako bychom se
ocitli v podobně dekandentním pajzlu, jen místo magické Salmy Hayek
v R+ verzi posluchače hypnotizuje čokoládová kráska Cecil Dütsch.
Druhý singl se objevil asi měsíc před vydáním desky, v
červenci 1997, a na něm ještě úspěšnější skladba, možná dokonce nejprofláklejší
kousek RAMMSTEIN vůbec. Jasně, „Du hast“,
co jiného! V podstatě jednoduchá a pro RAMMSTEIN té doby dokonce poměrně
netypická skladba neuvěřitelně zafungovala, zejména v USA prý zaznívala,
kdykoli jste zapnuli rádio. Písnička nabyla popularity i díky kultovnímu filmu „Matrix“, na jehož soundtrack se
dostala, a památný je i videoklip, kde se členové kapely stylizují jako parta
ranařů, kteří mají na obličejích masky s nakreslenými jinými ksichty.
Brrr, je to pěkně hnusné! Text skladby také stojí za to, protože je založen na
hraní si s německou gramatikou a je v úvodních řádcích napsán tak, že
s každým přidaným slovem se vždycky mění smysl sdělení. Více vám jistě
vysvětlí libovolná katedra germanistiky na vaší lokální univerzitě.
Globální úspěch
Jak už bylo řečeno, album, které vyšlo pod názvem „Sehnsucht“ v srpnu 1997, bylo
očekáváno s obrovským napětím. Půda byla už dlouho připravená, aby
RAMMSTEIN vybuchli jako supernova, což se potvrdilo, když deska v domovském
Německu vyletěla na první místo v žebříčku. Výborně album zabralo i
v Americe, což si prý členové kapely moc nedokázali vysvětlit, když ale
shrneme výše popisované dění, není to vůbec nelogické.
Kladně byla zodpovězena i otázka, jestli RAMMSTEIN dokážou
navázat na vysoce kvalitní debut a jestli neshoří jako záležitost na jednu
sezónu. Naopak – „Sehnsucht“ předchozí desku ještě převyšuje! Hudebně navazuje
na „Herzeleid“, víc než dřív ale používá elektroniku, různé samplované a
klávesové kouzlení, které se v mnohých skladbách na „Sehnsucht“ stává
samotným základem písní a významem zcela dosahuje naboostrované rytmické kytary.
Ty ale přitom stále přetrvávají jako jasné poznávací znamení kapely, jen je tentokrát
celý guláš ještě lépe uvařen, okořeněn ještě štiplavějším kořením a produkce z
písniček vyrobila trhavinu první třídy. Senzačně tak už na druhém albu
RAMMSTEIN dosáhli levelu, ze kterého se skoro nedá směřovat výš.
Znovu do nejtemnějších
zákoutí
Jestliže obě singlové skladby působí jako relativně
bezproblémové zboží, pak většina ostatních songů na albu zatápí stejně ostře
jako dříve a také témata textů jsou opět plná lidské špíny, sexuálních úchylek
nebo negativistických pohledů na svět. Přitom jsou popsány vybroušeným, až
básnickým jazykem plným náznaků, symbolů a jinotajů – Till Lindemann se jako
textař stále zlepšoval a nedalo se zapřít, že pochází z rodiny literátů.
Ovšem znovu – ta témata! Na „Sehnsucht“ je většina textů opět věnována sexuálním
frustracím a úchylkám, snad s výjimkou songu „Alter Mann“, který je spíš jakýmsi abstraktním filozofickým
obrazem (na textu se mimochodem podílel bubeník Schneider). Naopak nekompromisně
konkrétní je zhmotněná deprese „Spiel
mit mir“, kterou provází mrazivý text o incestu mezi dvěma bratry. Z
kombinace chladného vokálu, monstrózní valivé hudby a hnusného tématu jde
taková hrůza, že má člověk chuť vrhnout obsah žaludku do nejbližšího rohu. Brrr
!!! Na podobné téma je i skladba „Tier“,
kde jde o pomstu dcery, na které se dopouštěl zločinů její ujetý fotr. Hudebně
pak je to výborně vyšponovaná melodická věc, která si v beglajtu vypůjčila
základní motiv od německých elektro-rockerů DIE
KRUPPS, konkrétně z jejich skladby „The Dawning Of Doom“.
Žádné pěkné věci se nedozvíte ani ve skladbách „Eifersucht“ a „Klavier“. V první z nich se zpívá o žárlivosti a
kanibalismu, druhá pak je příběhem chlapa, který tak miluje, jak jeho žena
hraje na klavír, že ji s nástrojem zamkne v místnosti, kde pak ona
zemře. Strukturou se skladba hodně podobá písni „Seemann“ z debutní desky, „klavírní varianta“ je ale ještě
více úderná a disponuje naprosto monstrózními kytarovými stěnami.
I další skladby rozebírají různá sexuální témata – úvodní a
titulní „Sehnsucht“ je takovou
topografickou stopovačkou po ženském těle (mimochodem hudebně naprosto dokonalá
kombinace elektroniky a svižných kytar), „Bestrafe
mich“ zpracovává téma sadomasochismu a závěrečný kus „Küss mich (Fellfrosch)“ hovoří o strastech a slastech orální
erotiky. Jiná skladba – „Bück dich“ –
v divokém kopulačním rytmu rozebírá další praktiku – podřízené postavení
při erotických hrátkách. Tahle píseň skupině přinesla hodně rozruchu, taky ale
trable – na pódiu ji pánové ztvárnili jako šukačku Lindemanna s Lorenzem a
následný „supervýstřik“, za což byli v Americe po jednom koncertu na pár
hodin vsazeni do želez pro údajné pohoršování. Reklama to ale opět byla víc než
účinná!
Modro-stříbrní bohové
Po úspěchu desky „Sehnsucht“ po celém světě se RAMMSTEIN
pochopitelně vydali na koncerty, byla to už ale zcela jiná liga než v době
„Herzeleid“. Kapela nabrala mamutích rozměrů a z jejích koncertů se stala
do detailu, centimetru a sekundy propracovaná představení plná šokujících a
monstrózních efektů. Skupina tehdy měla své „modro-stříbrné období“,
stylizovala se do role jakýchsi robotů, kteří jako sochy nebo naopak nadivoko
naprogramované stroje valí svoji hudbu z pódia, kde ze všech stran stříkají
jiskry, vybuchují nálože a objevují se ohnivé efekty jako hořící mikrofony, kabát
na Lindemannových zádech v plamenech nebo jiskry vybuchující ze Schneiderových
paliček.
Na koncerty se samozřejmě nedostali všichni, kdo by chtěli,
a kapela hrála jen ve vybraných destinacích, takže padla idea pořídit z tehdejších
show zvukovou nahrávku a videozáznam. Skupina se v té době navíc nacházela ve
stavu jakéhosi momentálního vyhoření, a živá deska mohla dobře zaplácnout dobu,
ve které se parta potřebovala zkonsolidovat. Byly tedy ve velkém stylu natočeny
dva srpnové (1998) koncerty v berlínské aréně Wuhlheide a vydány
v roce 1999 v audio verzi i na DVD pod názvem „Live aus Berlin“. Filmová varianta má naprosto zdrcující,
hypnotický účinek a pokud jste vyznavači fenoménu RAMMSTEIN, ručím vám za to,
že koncert z Berlína budete považovat za jedno z nejlepších
live-videí v hudebních dějinách. Nutno ale dodat, že DVD-čko na rozdíl od
audio verze neobsahuje věc „Bück dich“, protože vydavatelé s písní asi nechtěli
riskovat podobné problémy, o jakých jsme si říkali už výše.
S „Live aus Berlin“ RAMMSTEIN geniálně zakončili své prvotní
období. O výjimečnosti téhle kapely svědčí už jen fakt, že po pouhých dvou
albech byli schopni sestavit „best of“ koncert plný hitů a jeho nahrávku
výborně prodat. Jenže co dál? Bylo možné v tomhle stylu pokračovat a
vymyslet ještě něco nového? O tom si povíme zase příště...
19.01.2019 | Diskuse (29) | DarthArt lubor.lacina@centrum.cz |
racik | 14.02.2019 20:06 |
Klezmer cover Du hast v jidiš ;) |
Demonick | 24.01.2019 21:52 |
Dokument "In america" znovu po dlhom čase dopozeraný a je to ozaj vskutku parádny materiál. Hltal som doslova každú sekundu tohto veľmi podareného filmu. |
DarthArt | 23.01.2019 11:37 |
Teď mě to napadlo - v recenzi na LIFAD uděláme odstavec o "Raritäten", kde všechny ty singlovky jsou, a bude! :):) |
DarthArt | 23.01.2019 11:35 |
Díky za postřehy a za pochvalu. Mytologie kolem R+ mě fascinuje taky, bylo by fajn jednoho dne zjistit, jak ty skazky a mýty vlastně vznikaj. Podle mě kapela vždycky něco nadhodí a pak už to žije vlastním životem. To se nepodaří každému a taky mě to děsně baví. |
Razak | 22.01.2019 21:46 |
Jak už jsem psal v diskuzi u Herzeleid, za mě i dvojka jasných 100 %. Na Sehnsucht je daleko výraznější elektronika, zároveň ale celkový výraz nezapírá jedničku. Oproti Herzeleid možná o něco malinko obroušenější zvuk kytar. V celkovém kontextu kapely jde pro mě o jasného a logického pokračovatele první desky, tak jako následující Mutter je pro mě jasný a logický pokračovatel Sehnsucht. |
Jakub | 20.01.2019 18:08 |
Moc pěkně udělanej článek. Díky. Fascinuje mne ta mytologie, která se kolem R+ vytvořila, včetně spousty různých záhad a nevydaných demo verzí nebo celých písní (viz z neznámého zdroje uniklá "Eisenmann"). |
DarthArt | 20.01.2019 11:10 |
zdenos: Moje nejoblíbenější taky teprve přijdou ;) |
zdenos | 20.01.2019 10:45 |
za seriál jsem rád, Darth art se do toho správně ponořil. Těším se i na další pokračování, páč tam přijdou moje oblíbenější desky |
DarthArt | 19.01.2019 22:16 |
Jasně, rádo se stalo. |
J.Rose | 19.01.2019 21:31 |
To DarthArt. Díky za tip. |