RAMMSTEIN - Zeit

70%

Jakým způsobem přistupujete k německému jazyku, je bezesporu jednou z hlavních podmínek, která určí míru vašeho vztahu ke kapele RAMMSTEIN. Pokud vám zvuk a tón této řeči od začátku nesedne, třeba tak jako je tomu u mne, asi jen stěží tuhle stále mimořádně populární kapelu zařadíte mezi své největší hudební oblíbence a to bez ohledu na skutečnost, co za styl vlastně ti RAMMSTEIN hrají. Nicméně v případě Neue Deutsche Härte legendy nejde o věc, přes kterou by se nešlo přenést. Na to mají tihle Němci své vlastní účinné zbraně, díky kterým stojí za to věnovat jim pozornost - charisma, nutný nadhled, především však talent složit poměrně chytlavé songy s přímočarým a úderným naturelem a následně jim vdechnout tu správnou náladu. Dosud se nenašel nikdo, kdo by v jejich rodném jazyce a v disciplíně tvrdé hudby zvládl stejně přesvědčivě dobýt svět.

Přijde mocné adieu po období letargie?

Vraťme se do nedávné minulosti. Před vydáním minulého bezejmenného alba v roce 2019, RAMMSTEIN po stránce nové muziky deset let mlčeli. A vlastně ani nikdo moc nevěřil v jejich společnou budoucnost. Zpěvák Till Lindemann (LINDEMANN) i kytarista Richard Kruspe (EMIGRATE) navíc měli rozjeté své (v závorkách zmíněné) projekty. Přestože zmíněné album se sirkou na bílém coveru nedosáhlo laťky nejlepších děl minulosti, turné ukázalo, že na RAMMSTEIN rozhodně nebylo zapomenuto a že mají stále opravdu velké množství fans. Většina koncertních zastávek byla vyprodaná a kapela se vrátila do dění v plné parádě. Jen jí zkrátka chybělo více povedených nových songů. V časech toho nejtěžšího covidu, na přelomu let 2020 a 2021, začal tudíž spontánně vznikat materiál, který je součástí aktuální novinky „Zeit“. Údajně se však jedná o kolekci rozlučkovou, zdali je to pravda, ukáže až čas. Nahrávalo se v jižní Francii ve studiu La Fabrique ve městě Saint Rémy de Provence za asistence producenta Olsena Inveltiniho. Budu se snažit vám jej tedy zhodnotit. Od někoho, kdo se vlastně ani moc nepočítá mezi fanoušky RAMMSTEIN, to snad může být zajímavé.

Začnu resultem. Novinka se dle mého povedla a považuji jí za nejlepší album RAMMSTEIN od časů „Reise Reise“ a „Rosenrot“. Je to především tím, že se podařilo nashromáždit dostatečný počet poměrně chytlavých skladeb (singlů), které fungují sami o sobě i mimo albový celek. Deska je dostatečně různorodá a co do zvukové stránky poměrně pestrá, za což může především všudypřítomné využití klávesového parku Christiana „Flake“ Lorenze. Možná se mě to zatím jen zdá, ale „Zeit“ pro mne rozhodně nepředstavuje agresivní, riffovou a temnou desku, ale je za ní cítit širší míra nálad a neobyčejná hravost. Možná je to kvůli předsazení klapek před riffy, ale také díky většímu nadhledu a vyzrálosti samotných hudebníků, která přišla logicky s věkem a tudíž ji rovněž ovlivnil plynoucí čas. 

Základem je všudypřítomná nadsázka a předstíraný patos, který na RAMMSTEIN vždy mnoho lidí bavil. Till Lindemann je bezesporu nejen charismatickým frontmanem s hlasem, na který jen tak nezapomenete, ale stále více dokazuje, že je i zdařilým hercem (v dobrém slova smyslu komediantem) schopným dostat do muziky RAMMSTEIN i potřebný feeling a náladu. Podstatnou složkou písní RAMMSTEIN totiž zůstávají i letos právě jeho texty.

Songy o politováníhodných

Jak už je u Lindemanna dobrým zvykem, v textech většinou cílí do řad zoufalců, outsiderů a nejrůznějších vyděděnců. Jeho schopnost několika souslovími naskicovat prostředí a dosadit do něj charaktery, se na novince ukazuje bez nutnosti přehnaně šokovat. Vyložených prasáren se tak letos nedočkáme, o to je výsledek však zajímavější. Vlastně za vším jsou reálné základy a poměrně civilní témata, u jakých může být v rámci běžného života svědkem každý z nás.

Majestátní úvod v podobě „Armee Der Tristen“ představuje naprosto skvělou hymnu s chytlavým refrénem, tedy přesně takovou, jaká dokáže hned v úvodu díla zatnout drápky. Armáda smutných láká početné zástupy frustrovaných jedinců k pochodu za společný cíl. Jedná se o narážku na typy, kteří se v posledních letech šikovali na nejrůznějších bizarních demonstracích. Pojítkem je tak životní frustrace a potřeba nebýt sám („budeme pochodovat smutní“). Za mne prostě výborný song hned na začátek. Podobně rozmáchlý dojem na mne dělá neméně povedená „Maine Tränen“ (Moje slzy), kde si hlavního aktéra příběhu představuji jako zženštilého obra ve středních letech, který stále žije sám se svou stárnoucí a přísnou maminkou, no a ta jej občasně dokonce fyzicky trestá. Dlouhodobá absence mužského vzoru generuje absenci vlastní svobodné vůle. Stejně jako „Armee der Tristen“, počítám i „Maine Tränen“ mezi lepší polovinu novinky.

Asi nejzdařilejší v rámci pěti řízných pochodovek je zde skladba „Angst“ (Strach). Jejím hlavním námětem je pro změnu téma permanentních předsudků a vzájemného strašení se odlišnými („dokonce i táta vyhrožoval, mouřenín tě dostane...“). Song vlastní asi nejdůraznější rytmus a poměrně zajímavý riff. Oproti další úzkostné psycho-sondičce „Giftig“ (Toxický), jejíž středobodem je paranoia (navíc je poznamenána nápadně jedovatými klávesovými zvuky), se mě „Angst“ jeví blíže k podstatě prvotních RAMMSTEIN. Ve výsledku nemáme co do činění s příliš tvrdou a údernou deskou. Potřebu vymezení se má za hlavní téma pozvolnější skladba „Schwarz“, která je znovu adresována těm, jenž nejsou schopni nalézt své místo na slunci a tak, obrazně vyjádřeno, nedokáží docenit běžný slunečný den, jsou fascinováni černem a všeobjímající temnotou, ve které se cítí svobodní.

Co se miluje, smí se olizovat

Kam až člověk dovolí sám sobě klesnout, může být náplní songu „OK“, tedy „Ohne Kondom“ (Bez kondomu). Ta je jednou ze zdejších přímočarých pochodovek a vypovídá cosi o ztrátě důstojnosti a její individuální hodnotě pro každého. Na novince podobné přímočaré tucky vyznívají o něco mírněji, než tomu bylo v minulosti RAMMSTEIN. Singlovka „Zick Zack“ má vlastně shodnou stavbu, akorát refrén této písně, popisující zřejmě marnivost a potřebu „dokonalosti“, je oproti „OK“ o něco zajímavější. Textově je téma plastických operací velmi vděčné a i zde Lindemann svým sarkastickým projevem doslova řízne do živého. Skladba, která se z celku vyjímá, má název „Dicke Titten“ (Velká prsa) a zaujme především přítomností partů jakési bavorské dechovky, které dodávají výsledku na rozmanitosti a vtipné náladě. Srandička, která nejednoho posluchače pobaví, vůbec nevyznívá špatně a svědčí o vyzrálosti kapely a jejím smyslu pro humor. Zvlášť pak když ze sebe Lindemann dělá prosťáčka bažícího pouze po oblých tvarech a ničem jiném.

Nekonečně plynoucí čas

Jak už jsem výše uvedl, „Zeit“ určitě není bůhvíjak tvrdou deskou, spíše zde RAMMSTEIN přivykli své melancholičtější poloze a v rámci ní zde vytvořili výborné skladby. Především se to týká titulního songu „Zeit“, který je zahájen coby teskné requiem okouzlujícími vokály, aby posléze přešel skrz nostalgickou notičku k uhrančivému refrénovému nápěvu. Tahle melancholická píseň zmiňuje neustávající a nezastavitelný proud času a celý ten pomalý proces změn, týkající se všeho a všech. Smutná, ale krásná záležitost. Song vlastně představuje to úplně nejlepší z RAMMSTEIN roku 2022.

Podobně jako silná titulní skladba jsou postaveny i poslední dvě písně na desce. Zneklidňující „Lügen“ (Lži), náplní které je myšlenka na ono množství lží, jež obecně provází naše běžné fungování a je tolerováno, ať už člověk lže sám sobě, maluje si skutečnost na růžovo, nebo si tím pomáhá mezi ostatními. Malé a pozitivně míněné lži se vlastně již dávno staly obecně tolerovanou normou. Další pomalou a stran patosu výživnou hymnou je závěrečná „Adieu“, která alespoň pro mne značí pokračování skladby „Zeit“. Overtura je vystřižena snad v ještě patetičtější podobě než cokoliv před ní a představuje majestátní rozlučku. 

O tom, zdali se bude skutečně jednat o poslední společnou desku RAMMSTEIN, nechci vůbec spekulovat. Z novinky mám však pocit, že se po dvou slabších nahrávkách Němcům konečně podařilo napsat větší množství chytlavých hymen s trvanlivějším potenciálem. Být jejich fanoušek hodnotím to celé určitě výš, ale protože v sobě mám onen blok ohledně němčiny, myslím, že minimálně těch 70% je prostě adekvátních. V současnosti nevzniká příliš podobně kvalitně udělaných mainstreamových rockových desek. Zdařilé album.

14.06.2022	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz