RATT - Armáda cukrátek (profil)
Stěžejní losangeleská kapela glam-metalové scény osmdesátých let byla založena roku 1976 zpěvákem Stephenem Pearcym a během prvních šesti let existence často měnila složení. V roce 1980 se v jejích řadách mihl např. Jake E.Lee, kytarista jedné z pozdějších sestav sólového bandu Ozzyho Osbournea. V roce 1982 se konečně sestava ustaluje a parta z Los Angeles, jenž i své první krůčky strávila v klubech na Sunset Boulevard nebo Hollywood Boulevard získává dokonce nahrávací smlouvu s Atlantic Records. V roce 1983 se sestava na pozdějších osm let stabilizuje a ke zpěvákovi Stephenovi Pearcymu, bubeníkovi Bobby Blotzerovi a dvěma kytaristům, kterými byli Robin Crosby a Warren DeMartini, přichází baskytarista Juan Croucier z řad DOKKEN. Bláznivá jízda RATT tedy mohla začít, ale vydavatelství nejprve zvolilo pomalejší start, takže zahřívací kolo obstaralo pouze sedmi skladbové bezejmenné EP, jenž mělo za úkol otestovat terén a také, zdali jsou Spojené státy připravené na chytlavou metalovou hudbu. Boom vlasovitých formací se teprve chystal a dostával do obrátek, zatímco v roce 1983 v Los Angeles již o kapele pár let věděli, expanze do celých Spojených států nastala až souběžně se zveřejněním první nahrávky. EP nakonec uspělo a tak nic nestálo v cestě naparáděné kapely za slávou. Svým způsobem se RATT během několika let stali jednou z nejpopulárnějších, ovšem i nejnenáviděnějších kapel scény, protože vždycky představovali učebnicový příklad pozlátkového životního stylu tehdejších rockových hvězd. Namachrovaní muzikanti si dokázali veškeré „radosti“, které jim tento způsob bytí nabízel, dokonale užít a členové RATT mezi ony marnivé hvězdičky určitě patřili. Nehledě na to, že ne všichni z toho šíleného kolotoče monstr koncertů, honosných mejdanů, drahých drog a postelových radovánek vyšli se zdravou kůží (viz. kytarista Robin Crosby, kterého pozdější závislost na heroinu stála nejenom majetek, ale i život – v roce 2002 zemřel jako bezdomovec na AIDS), ale na druhou stranu, také ne všichni to brali takto zgruntu. Právě Crosby spočátku platil za vůdčí osobnost a prvního kytaristu, postupem doby, tedy zhruba od třetího alba se však stáhl do ústraní a dokonce spolu se svým kámošem Nikki Sixxem z MÖTLEY CRÜE utvářeli jistý drogový pakt. Crosbyho nespokojenost, v zpočátku hodně úspěšných RATT, posléze vedla k tomu, že své spoluhráče po straně pomlouval a celkově byl nakonec spíše na obtíž. Jak plynula osmdesátá léta, kapela pomalu ztrácela svůj někdejší lesk a nepomohlo jí ani vcelku zdařilé album „Detonator“, kterým se s vlastní slávou definitivně rozloučila. To už byly songy složeny pod taktovkou Warrena DeMartiniho, ale také zpěváka Stephena Pearcyho, jehož odchodem a založením nového hardrockového projektu ARCADE se právě v roce 1991 uzavřela hlavní část kariéry RATT. Pro tentokrát se však zaměřme na to hlavní a pozitivní, a sice na zlatou jízdu celými osmdesátými lety, kdy RATT prostřednictvím svých alb i koncertů žali obrovské úspěchy. Zde je tedy můj pohled na jejich úspěšnou pouť a vlastně i na celou jejich diskografii pokračující také dvěma albovými comebacky i v pozdější době.
Out In The Cellar (1984)
Velký debut symbolizuje vše, co provázelo nástup nové a první generace glam metalových kapel z Kalifornie. Generace, ze které se rovněž rekrutovali konkurenční DOKKEN a MÖTLEY CRÜE. Spojení majestátně napumpovaného stadiónového rocku po vzoru KISS a VAN HALEN, plného sexuálních narážek a tehdy pro někoho třeba i smyslných textů, ale také „staccato“ kytarových motivů po vzoru dvojzápřahu JUDAS PRIEST, tohle vše značilo to pravé koření, které potřebovali namíchat všichni po odvazu a mejdanové zábavě vyhladovělí fanoušci rockové hudby té doby, kterým už se dávno zajídaly fotrovsky korektní vyjadřovací vlastnosti zaoceánské AOR scény. Předzvěstí debutu bylo bezejmenné minialbum, na kterém se RATT (pro manažery Atlantic Records) velmi osvědčili schopností přilákat k sobě zástupy fanynek, ale zejména také jako kapela schopná upoutat na sebe pozornost svěžími metalovými hymnami, jejichž charakter určoval zejména rozkřáplý vokál Stephena Pearcyho a kytarová sóla dua Crosby/DeMartini. Po úspěchu bezejmenného minialba přišla dlouholetá smlouva s mamutím vydavatelem a debutové album již v USA útočilo plnou silou (několikanásobná platina). Jeho přednosti dokumentují jak atraktivní hymny „Wanted Man“, „Round And Round“ nebo „Back For More“ (ta byla již na minialbu), tak několik klipů často rotujících na MTV. Koncerty kapely se tehdy staly velmi coolovou událostí nejen pro pestrobarevně ohozené davy nastrojených amerických dívek. I dnes je album považované za povedené a patří do zlatého fondu glam metalové hudby své doby. Debut jako víno s absolutním vrcholem ve skladbě „Lack Of Communication“.
(80%)
Invasion Of Your Privacy (1985)
Dvojka „Invasion Of Your Privacy“ využívá osvědčeného receptu započatého na debutu a na rozdíl od svých následovníků má opravdu co nabízet. Dodnes jde o velmi oblíbené album u fanoušků RATT. Mediálně použitelných hitů (MTV) je zde ještě více, a tak není divu, že kapela zažívá prakticky vrcholné období svojí kariéry (album je znovu několikrát platinové). Jedná se o poslední desku RATT, kterou, jak kdykoliv v pozdější době vždy uštěpačná kritika, tak metaloví fanoušci, sežrali i s navijákem, a tudíž šlo ve Spojených státech o horké zboží melodickým metalem nasáklé poloviny osmdesátých let, tedy oné doby předcházející thrashmetalové apokalypse. Kapela hraje titánské show v prostorných amerických halách a další fanynky se jen hrnou. Kolotoč nevázaného životního stylu se naplno rozjel a armáda cukrátek rekrutujících se převážně z řad modelek a obskurních hollywoodských hvězdiček, rázem pětici obklopuje na každém kroku. Vrcholem je pak vystoupení na donningtonském klání Monsters Of Rock v létě 1985. Warren DeMartini zde potvrzuje svůj obrovský kytarový talent, i přestože skladby neokupuje ve svůj prospěch, ale hraje jen to, co se sluší a patří na metalově úderný rock´n´rollový song, který má za úkol upoutat na první poslech. Ještě stále se však dělí o důležité party se zkušenějším Robinem Crosbym, jenž pomalu upadá do kolotoče nevázaného života, mejdanů, alkoholu a drog. Zbytek kapely se těchto věcí také nezříkalo, ale v porovnání s ním stojí více nohama na zemi, svůj typický skladatelský potenciál předvedou jak Stephen Pearcy, tak Juan Croucier, takže máme co do činění s albem výrazných glam metalových hymen, plných sexistických narážek a snad i vtipných dvojsmyslů – „You´re In Love“, „Lay It Down“ a „What You Give Is What You Get“. Nejlepší deska RATT.
(90%)
Dancing Undercover (1986)
Třetí album představuje jakýsi bod zlomu, od kterého dochází nenápadně k určitému obratu a sice k invenčně hubenějším časům, i když o žádném komerčním fiasku nemůže být stále ani řeči. „Dancing Undercover“ bylo ve své době velmi úspěšným projektem. Zklamáni byli jen ti, kteří čekali, že se RATT posunou někam dál, ale v té době nebyly zkrátka změny zas až tolik v módě a hlavně ku prospěchu věci kapely samotné, jenž hleděla spokojeně maximálně sezónu před sebe a myslela si, že mejdan nikdy neskončí. Nejdůležitější bylo prostě vydělávání peněz. Z RATT se rázem v očích pisálků a hudebních sledovačů stávají marnivá princátka, která si libují v pozici rockových hvězd, užívajících si své pozice bez zjevné chuti po nějakém vývoji. Kritika album nekompromisně sundala a poprvé označila kapelu za neschopnou jakéhokoliv posunu. Singlové trháky „Dance“ a „Body Talks“(byla použita ve filmu „Zlaté dítě“ s Eddiem Murphym v hlavní roli) představují to jediné, co zde trochu výrazněji zvedá hladinu adrenalinu. Jinak jde o rutinní přehrávání úspěšného modelu prvních dvou alb, ovšem s menším zápalem. Tedy všeho, co skupinu charakterizovalo do té doby. Jediný rozdíl byl ten, že dobrých skladeb už zde nebylo tolik – kromě zmíněných snad už jen „Slip Of The Lip“. Jede se turné s čerstvými lídry druhé vlny glam metalu - POISON (tehdy debut „Look What The Cat Dragged In“ - 1986) a návštěvnost trhá rekordy jako nikdy před tím. Vše vrcholí koncertem v newyorské Madison Square Garden. Stále ještě je co slavit.
(70%)
Reach For The Sky (1988)
Bohužel tohle album představuje kvalitativní pád o několik tříd dolů a jde o album poměrně ostře kontrastující s dobou, ve které už zjevně nestačilo útočit nosným riffem, dobře poslouchatelnou slokou a příjemně vystavěným refrénem. Co tedy k nahrávce dodat? Takhle přesně vypadají alba od finančně zabezpečených kapel, nemajících sebemenší motivaci po jakémkoliv novém uměleckém sdělení. Částečný ústup od heavymetalově řízného zvuku směrem k bluesově laděnému pop-metalu byl spíše na škodu. Znovu chybí výrazné skladby a to ještě citelněji než u předchůdce. Kritika nahrávku doslova rozcupovala a zaházela splašky, nicméně znovu se to celé velmi dobře prodávalo. Singlové hity „Way Cool Jr.“ a „I Want A Woman“ dodnes platí za stejnou klasiku, jako kterékoliv ústřední skladby z alb předchozích. Kytarové party nenapravitelného flámovače Robina Crosbyho, kterého zjevně více zajímalo strkání stodolarových bankovek do kalhotek go-go tanečnic, než nějaké nahrávání, byly ve studiu upozaděny a taktovku na kytarami definitivně přejímá Warren DeMartini. Všem je však jasné, že pokud se něco nezmění, RATT budou mít brzy problém. Nové kapely totiž počaly růst jako houby po dešti a řada z nich již dosáhla nesrovnatelně většího úspěchu (CINDERELLA, POISON, GUNS N´ROSES), než se to kdy povedlo RATT. A to již v závěsu bují nové alternativně rockové hnutí (nejen to ze Seattlu), které naplno prorazí za velmi krátkou dobu. Album tedy představuje rozlučku s dlouholetým producentem Beau Hillem, který stál doposud u zrodu všech jejich nahrávek.
(50%)
Detonator (1990)
Na pomoc povolán zachránce kariér uvadajících hvězd – Desmond Child, který se podílel na spoluautorství u většiny zdejších skladeb. Materiál na „Detonator“ představuje podstatné zlepšení, a to zejména kvůli výrazně kvalitnějšímu skladatelskému vkladu než tomu bylo u posledních dvou alb, ale i kvůli produkční práci dělané jakoby z čistého stolu. Desmond Child totiž RATT navlékl do slušivého pop metalového kabátku a skladby pod jeho taktovkou získaly novou, vzdušnější a hymničtější podobu a byly rovněž opatřené bombastickým zvukem, který se tehdy nosil jak u lídrů anglo-americké hardrockové scény – BON JOVI, MÖTLEY CRÜE a DEF LEPPARD, tak u nových akvizic typu WINGER, WARRANT nebo SLAUGHTER. Singly „Shame Shame Shame“ a „Lovin´You Is A Dirty Job“ sice znovu okupovaly rádia i hudební televizní stanice, ale nejsem si jistý, zdali opravdu představují to nejlepší na desce. Osobně své favority vidím u „One Step Away“ a „Hard Times“. Na japonském turné vyvrcholily dlouholeté problémy s Crosbym, kdy nebyl schopen odehrát několik koncertů, takže byl ihned po návratu odejit a v roce 1991 na chvíli nahrazen slavným německým kytaristou Michaelem Schenkerem. To se však kapela zaskočená nepříliš velkým úspěchem svého posledního alba a celkovým nezájmem rockových fanoušků i hudebních periodik pomalu rozpadala. Na svět se tehdy již nějakou dobu klubaly zcela nové směry rockové hudby, které proti neměnným skupinám jako RATT, stály vždy v opozici a jejich konkurence znamenala brzkou smrt. Dnes těžko sehnatelná výběrovka „Ratt ´N´Roll“ byla tehdy rozloučením na mnoho let. Pearcy zakládá trochu hrubší hardrockový band ARCADE, kde působí několik let.
(80%)
Ratt (1999)
Comeback na sklonku devadesátých let, který byl předznamenaný výběrovkou B stran singlů a starých rarit – „Collage“ (1997), se uskutečnil již bez Crosbyho, ale rovněž bez původního baskytaristy Juana Crouciera, kterého zde nahradil Robbie Crane (ex-VINCE NEIL). Album nemělo žádný název, a tak deska nahraná pouze ve čtyřech (Pearcy / DeMartini / Crane / Blotzer) platí za jakýsi nový start. Kapela rázem tíhne k zemitějšímu hardrockovému výrazu, lehce šmrncnutému slušivým post-grungeovým odérem a vlivy blues. Skladby jako „Over The Edge“, „Live For Today“ a „Breakout“ se velmi povedly, ale album, zhotovené pod producentskou taktovkou Ritchieho Zita a patronátem šéfa a hlavního resuscitátora velkých zaoceánských jmen rockové minulosti - Johna Kalodnera, jinak trpí nevyvážeností. Po jeho realizaci dochází k rozmíšce mezi Pearcym a duem DeMartini / Blotzer, aby na několik dalších let dvojice pokračovala pod názvem RATT s novými členy a již bez svého dlouholetého frontmana. Následuje mnoho sezón plácání se na místě a hraní obskurních štací v sestavě, se kterou nemají původní RATT nic společného. Za mikrofonem několik sezón působí věčný náhradník a vyspravovatel celé řady dalších vyhasínajících kapel minulosti - Jizzy Pearl (ex-LOVE/HATE) a v sestavě se mihnou taková jména jako Keri Kelli a John Corabi. Až v roce 2010 dochází konečně k realizaci alba prostřednictvím smlouvy s Roadrunner Records.
(60%)
Infestation (2010)
S obrovskou přesvědčivostí vlítli RATT do nové fáze existence, bohužel dnes již víme, že to téhle sestavě příliš dlouho nevydrželo a zatímco k této nahrávce směřovala s poctivostí a v průběhu několik klubových sezón, po její realizaci to chlapci do roka vzdali, čemuž nepomohla ani potápějící se bárka Roadrunner, jenž byli nuceni svůj katalog hodně zkrouhnout, tím pádem se vykašlat i na RATT. Za mne „Infestation“ představuje jedno z nejlepších alb, pod jaké se kdy tito dobyvatelé dívčích srdcí z údolí Andělů podepsali. Je s podivem, kolik životodárné energie zde nahromadili právě tihle muzikanti, kteří v té době zdolávali padesátku. Dříve slavná parta z osmdesátých let, která se dlouhá léta plácala pouze na okraji zájmu, se zde prostě vydala z maxima. Rockový gigolo Stephen Pearcy roztáčel kolotoč svých řízně smyslných hymen do patřičných obrátek a svým nakřáplým mečákem (jeho hlasovou podobnost s Davem Mustainem jsem si vždy uvědomoval) prakticky znovu charakterizoval styl celé kapely. Stejně tak výtečný Warren DeMartini, coby jeden z nejpodceňovanějších kytarových hrdinů, zde předvedl opravdu solidní kousky. Navíc mu záda od rytmické kytary jistil ještě zkušenější borec - Carlos Cavazo, který mimo jiné působil v řadách QUIET RIOT a platí tudíž za další z legend kalifornské metalové scény poloviny osmdesátých let. Několik let stabilní rytmiku Robbie Crane/Bobby Blotzer už není třeba představovat, protože oba zmínění jsou na L.A. scéně osvědčenými pojmy. RATT to nikdy neměli s kritikou jednoduché, protože patřili za nositele praporu celého glam metalového hnutí osmdesátých let, tudíž byli kdysi spláchnuti hned zkraje grungeové horečky na počátku devadesátek, coby přežitek komiksové scény stavící na sexuální vyzývavosti v podobě chytlavých hymen, jejichž těžiště leželo vždy mezi stadiónovou bombastičností VAN HALEN a metalovým heroismem tehdejších JUDAS PRIEST. Ale řekněme si po pravdě, že to tenkrát s jejich uklizením bylo asi spravedlivé. RATT se totiž vůbec nevyvíjeli a s každým novým albem během postupujících osmdesátek pouze přehrávali svůj osvědčený recept na prvotní úspěch. Z tohoto důvodu platí jejich ranná divočejší alba „Out In The Cellar“ a „Invasion Of Your Privacy“ za to nejsmysluplnější s čím se prezentovali. Až teprve tohle album se jim vyrovnalo. „Infestation“ musí logicky potěšit všechny pamětníky éry natupírovaných mařen, gargantuovských show a pestrobarevných ohozů. Heroicky napumpované kytary ženou úvodní „Eat Me Up Alive“ do takových obrátek, až se tají dech a dnes již více než padesátiletý Pearcy vytahuje chytlavý refrén jen jakoby mimochodem. Následující „Best Of Me“ je však ještě lepší – není zde stopy po nějaké bluesem načichlé starobě ani únavě materiálu, zatímco naopak chuť do hraní je až hmatatelná. Nic pro tuhle kapelu dnes není přednější než bavit svižnými atraktivními songy. Další skladby už se pouze vezou v podobném duchu nezasaženém nějakou moderní dobou a jejími pravidly, ale prostě baví tím, co zvuk RATT charakterizovalo od nepaměti.
(80%)
Bohužel to kapele v nadějném složení příliš dlouho nevydrželo a před několika lety opustili řady RATT hned čtyři členové z pěti: Warren DeMartini, Stephen Pearcy, Robbie Crane a Carlos Cavazo. Pouze bubeník Bobby Blotzer zůstal a společnost mu dnes dělají zcela nový spoluhráči. Byť se kromě nejslavnější etapy (1983-1990) sestava RATT častokrát proměňovala, přeci jen se mi současná reinkarnace příliš nepozdává a tak si počkám jak vše dopadne, dle mého při absenci Pearcyho a DeMartiniho nejsou RATT tou kapelou, která by ještě mohla pomýšlet na nějaké větší zviditelnění. Ale opravdu uvidíme...
