RAVENOIR - Cultus Inferi

80%

Už jsem o tom myslím párkrát psal. Někdo se bezvýsledně snaží, někomu zas stačí hrábnout do strun a člověk hned ví, že je na správné adrese. Kytarista Alesh AD patří do druhé kategorie. Navíc se mu jako by rozvázaly ruce, a proto začal v posledních letech pod hlavičkou RAVENOIR nejen tvořit, ale především nahrávat a vydávat. Štědrost mu nechybí, v rámci konzervativních postupů sdílí své privátní zřídlo temnoty, jehož vydatnost neslábne ani na třetím albu. Zároveň se snaží posouvat. Novinka „Cultus Inferi“ zní tudíž jinak než debut i dvojka, přestože je napsaná totožným rukopisem. Jde o další knihu temné věrouky zakuté do metalové hudby, jež staví na kytarovém bohatství, charismatickém vokálu a nevtíravém klávesovém aranžmá. Aleshovu „povídání s démony“ ani tentokrát nechybí přesvědčivost. Přes mocný prožitek působí takřka důvěrně, holt baví se spolu staří známí.:-)

Natáčení nového alba provázely personální změny. Za bicí usedl Zbyněk Husa (ex-ROOT), o sólovou kytaru se postaral talentovaný Jiří Háb (ex-ROOT, EAGLEHEART). Vše svou baskytarou opět jistí zkušený Igor Hubík. Sečteno a podtrženo, až na Big Bosse tu nyní máme poslední sestavu brněnské legendy. Příjemné zjištění. Logický závěr o příklonu k ještě více melodické a pomalejší verzi temného metalu bych na něm ovšem nestavěl. Alesh má totiž vše pod kontrolou, a pokud se RAVENOIR na své aktuální třetí desce uvedeným směrem tak trochu vydali, nejedná se o důsledek nějaké jedinečné chemie panující mezi pozůstalými, ale o jasný záměr tvůrce. Zmíněná chemie se pak projevuje zejména v porozumění a v perfektním provedení zamýšleného a důvěrně známého.

Co se týče instrumentace, Zbyněk za svým zručným předchůdcem nezaostává. Pestrou a důraznou hrou vkusně zdobí chrámové prostředí, ve kterém se celebruje další temný obřad. Dokáže zahrát jak rychle, tak pomalu. Doomová hymna „Black Luna“ překrásně vykvetla i díky němu. Nejen bicím pomáhá transparentní a výš posazený zvuk, pro který má kapelník evidentní slabost. Syčení a cinkání činelů se poslouchá velice příjemně. Samostatnou kapitolu představují kytarová sóla. Jsou nádherná. Jirka předvádí podstatně víc než jen klasickou shred školu rychlých prstů produkujících generický melodický ohňostroj. Nezdá se mi však, že by obstaral všechna. I ta jeho, tedy z kategorie virtuózních (např. druhé v úvodní „Glorification of Godlessness“ nebo druhé v „Crows Call“) každopádně ctí jedinečnost okamžiků, ve kterých zrovna ozařuje prostor. Což je velmi důležité, protože Alesh, ač koketuje s mocnostmi pekelnými, nekomponuje podle jedné náladotvorné šablony.

Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Přitažlivost „Cultus Inferi“ spočívá především ve vyrovnanosti kolekce, která zároveň nabízí silný příběh o osmi nezaměnitelných dějstvích, nelpících na standardní písňové struktuře. Všechny části působí svým vlastním kouzlem, nicméně opravdová magie tkví až v jejich spojení. Vyznění celku se tak blíží mši, jež má ve své standardizované hudební formě částí sice jen sedm, ale kdo říká, že by se intermezzo „Requiem“ nedalo s něčím propojit, ať už ve formě intra či outra.:-) Ostatně, právě tak jej lze poslouchat. Pro dokreslení svých dojmů z působení popsaného celku a intenzity některých pocitů se nebojím uvést něco v tom smyslu, že si Alesh zahrává. Když se do hudby položíte, přichází plynutí a mrazení. Na podobné power/doom/death/black melodické bázi se s podobným efektem lze setkat jen zcela výjimečně. Až velebná čerň intra a další atmosférické prvky nemají chybu. Ortodoxní postupy jsou jimi dokonale podporovány i prokládány. V okamžiku, kdy si po čtyřech minutách poslechu „Confession to the Darkness“ už už říkáte, že posloucháte typicky valivou blackovou hitovku bořící potenciální koncertní pódium, nálada vyústí ve sborové vyznání víry odvrácené od boha. Fakt síla, i když se vše odehrává jen na bázi jemného vícehlasu s ladným přechodem do zmíněného „Requiem“. Chválit enormně procítěné vokály, vrstvené riffy společně s vychytanými klávesami nemá smysl. Stačí si poslechnout třeba „Belials Realm“.

Do uší bijící opravdovost hudby RAVENOIR prostě čerpá nejen z umění komponovat, hrát či režírovat, ale stejnou měrou z intenzivního prožívání mystických sfér, kam mají přístup jen „VIP“. Alesh AD nám je přesvědčivě zprostředkovává. Pakliže tak činí v melodickém, přiměřeně dramatickém, dostatečně heavy a lehce romantizujícím „dark“ módu, jsem za to v podstatě rád. Zůstávám pak víc v klidu, mohu tudíž lépe vnímat krásu, kterou je „Cultus Inferi“ prodchnuto.

07.02.2024	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz