RAVENOIR - In The Womb Of Sin

70%

Rok po zdařilé prvotině „The Darkest Flame Of Eternal Blasphemy“, která se dočkala pozitivních reakcí od fanoušků i hudebních publicistů, navazují tuzemští rouhači RAVENOIR stejně ambiciózním druhým albem „In The Womb Of Sin“. Ševel v podzemních kasematech se tak opětovně probouzí k životu, šero a ssssstíny vystrašeně utíkajících hlodavců nám zatím nedovolují předvídat, odkud slizká bestie zaútočí. Jedinou spásou je naše předchozí zkušenost a schopnost dobrého odhadu, však ani baziliškové své návyky nemění.

Vůdčí persona kapely, skladatel, kytarista a pro tentokrát i zpěvák Alesh AD Dostál (v minulosti znám především ze dvou svých angažmá u ROOT) v sobě udržel vášeň po pokračování této ďábelské cesty. Stejně jako debut, i novinka RAVENOIR může být chápána jako reprezentativní vzorek tuzemské extrémně metalové produkce současnosti ve vztahu k zahraničí, neboť především po zvukové a muzikantské stránce drží krok s uznávanými jmény na evropské scéně. Po stránce řemeslné opravdu nelze albu cokoliv vyčíst, Alesh se totiž znovu obklopil skvělými spoluhráči a společně drží černý praporec kontinentálního black/death metalu hodně vysoko. 

Původního kytaristu Önslaughtera nyní nahradil Aleš Hampl alias Gulesh z řad pražských MINORITY SOUND, rytmická sekce Igor Hubík (baskytara) a Patrik Sas zůstala od posledně beze změn. Srovnatelným způsobem řemeslně dotažených projektů bychom v tvrdém metalu a v našich zeměpisných šířkách nalezli jen velmi málo, což jistě ví jak samotní hudebníci, tak i my, kteří posléze jejich práci přijímáme. Otázkou je pouze, jak dalece budou skladby RAVENOIR bavit.

Stejně jako u prvotiny zachází kapela v textech se satanskou symbolikou, mystickými tématy, fatalismem a celkově nadpřirozenem, o kterém by běžný smrtelník prohlásil, že existuje akorát ve světě temných lidských fantazií. Zde tyto výjevy slouží uměleckému vyjádření, takže lyrická složka pouze podtrhuje stylové zaměření kapely a funguje v souhře s hudební hmotou, cizelovanou moderním zvukem i postupy. Asi nebudu daleko od pravdy, když natvrdo řeknu, že vyznění RAVENOIR nejzásadněji ovlivňují polští BEHEMOTH. Obě kapely mají totiž společný, jak svůj pohyb po spojnici mezi blackem a death metalem, ale také shodnou vizi přinést temnou a zlou extrémní hudbu k širšímu poli posluchačů.

Zvuk RAVENOIR je atraktivní a struktury skladeb dostatečně přímočaré a přehledné, tak aby nic nepřekáželo v cestě hlavnímu proudu sdělení. Tu a tam jsou kytarové valy dochucovány nějakou tou klávesovou symfo aranží, což pomáhá hladšímu zpracování a scéničtějšímu vyznění díla. Na druhou stranu jen stěží lze o materiálu říct, že zastává originální náhled na věc a přináší dosud neslyšené a svěží postupy. V pravém slova smyslu progresivního tak na RAVENOIR nenalézám vlastně nic. Můžu je hodit do podobné škatulky s již zmíněnými BEHEMOTH, mohu je přiřadit k rakouským BELPHEGOR, polským HATE, dost možná i řeckým ROTTING CHRIST a několika dalším popředním jménům temné scény, ale zajímalo by mne, zdali na RAVENOIR někdo slyší cokoliv, co by je dělalo zajímavějším artiklem než výše zmíněné kapely? Stačí detail.

Deska obsahuje několik ponurých předělů umocňujících atmosféru, konkrétně jde o počáteční intro „The Ecstasy Of Desecration (Initiation)“, dále pak track nacházející se poblíž středu desky „Sinfonia Of Vice (Interlude)“ a nakonec poklidně se rozjíždějící instrumentálku se symfo vrstvením - jako tzv outro - „Labyrinth Of Shadows“. Skladby mezi tím se vyznačují docela krátkou časomírou, tedy většina z nich  zhruba okolo tří minut, a působí na mne jako ne zrovna rychlé a kamsi do neznáma plynule mířící kusy, u některých se navíc posluchač vlastně ani nedočká potřebného rozuzlení. Z této charakteristiky se nejvíc vymykají dva divoké vály - úsečná hydra „The Cold Of Casemates“ zní hodně bestiálně, ale snad ještě lepší se mě jeví song „The Scene Obscene“, který na mne působí nejkomplexnějším dojmem. Má v sobě totiž potřebný tlak, vášeň, temnou atmosféru a navíc i chytlavost. Pokud by měli RAVENOIR šanci něco umístit na nějakou zahraniční kompilačku, zvolil bych tuhle píseň - je totiž nejreprezentativnější.

Špatná se mě ve výsledku nezdá ani valivá titulní věc - „In The Womb Of Sin“, dále pak táhlá mantra „Lunar Choir“, která do materiálu dostane více oné pocitovosti a skličující atmosféry, naopak skladby jako „The Infinity Of Temptation“ ve mne budí průměrný dojem jakýchsi delších předělů bez gradace. Celkově materiál sice působí sevřeně a vyrovnaně, bohužel však střídá pozoruhodně našláplé momenty s výplňovějšími. Možná za to může má zhýčkanost ze současné hudební nadprodukce, možná fakt, že je tu pár skladeb ne až tak silných, jakoby jimi kapela signalizovala, že pro ni tím hlavním zůstává především vyšperkovaná forma sdělení než skutečné jádro songů, takových songů, které by opravdu stály za dlouhodobý poslech, ne kvůli kýmsi žádané signalizaci paroháče a šklebu do fotoaparátu, ale kvůli tomu, že by se jimi mohl posluchač dlouhodobě kamsi přenést. Teď však opravdu nemyslím na blázinec.:-)

24.06.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz