RAVENOIR - The Darkest Flame Of Eternal Blasphemy

80%

Temnota přichází. Temnota dorazila. Temnota zvítězila. Parafráze na slavný Caesarův výrok mi budiž odpuštěna. S opakovanými poslechy debutu RAVENOIR, nového projektu Aleše Dostála aka Aleshe A.D. z ROOT, se slova „dark“ a pak také „metal“ prostě zadírají pod kůži. To, co jsem nejprve vnímal jako snahu, dostalo s přibývajícími poslechy hloubku. Vynořují se obrazy, ožívají příběhy, hra začíná. „The Darkest Flame Of Eternal Blasphemy“ má totiž přichuť divadelního představení. Co je dnes na programu? Že by rituální odmítnutí boha v kulisách černé mše? Nemám na mysli kus zavánějící strašidelnou fraškou, nýbrž kus závažný – zhudebněnou dramatizaci něčeho faustovského, tj. hledajícího, egoistického a koketujícího se zlem; něčeho, co nastupuje plíživě a působí dlouho.

První letmý poslech přitom k mocnějšímu dojmu nevedl. Riffy spíše klasické, všude plno vokálu a skladby, které bych si dokázal představit na solidním albu ROOT bez Big Bosse a Blackieho (ano, vím, že už tam dávno nehraje:)). Zaujal zejména bubeník Patrik Sas, znějící a hrající skvěle a zároveň příjemně atypicky, a také jedno vynikající kytarové sólo ve třetí skladbě. Na koho si ten sólista hraje, na Andyho LaRocquea? Aha, on to je Andy. S přibývajícími poslechy se začal rýsovat celek složený z černých motivů. Čekat neslyšené byla chyba, čekat všední ovšem také. Po správné cestě půjde ten, kdo hledá atmosférický prožitek, sílu osobitého celku. O vše se postaral sebevědomý a zkušený muzikant-metalista, který má pro provedení příslušného rituálu cit. Nechce se mi psát o hudbě jdoucí od srdce, protože žijeme v době marketingové „srdeční inflace“; srdcem se dnes vyrábí čokoláda či zmrzlina, vaří pivo, vytáčí med, pěstují rajčata, peče chleba, praží káva apod. Aleš má každopádně dar; jednak se obklopit vynikajícími hudebníky, schopnými dodat velkou přidanou hodnotu, jednak vyvolat specifické nálady, jejichž společným jmenovatelem je náhled do znepokojivých a neveselých sfér, v nichž se krásné pichlavé růže jaksi nerozdávají. Nepotřebuje k tomu disonantní šílenství ani jiný extrém, popř. avantgardu, vystačí si se základním nářadím, tedy mixem klasického thrashe, blacku, deathu a doomu dochuceným špetkou našeho národního pokladu – bigbítu.:-) Vstup i tak není snadný, únik však ještě těžší. Každý, kdo si v něčem podobném libuje a koho zároveň oslovuje rouhačská filozofie, bude nadšen.

Album začíná znamenitým prologem „Nocturnal Iniciation“. Hostující Big Boss zde dělá jak po textové, tak vokální stránce čest svému (druhému) jménu. Na minimální ploše a při minimální hlasitosti předvádí vokální variabilitu beroucí dech. Budu se muset vrátit k posledním ROOT. Podobně atmosférické momenty prozařují hutné kytarové album na více místech a patří k vrcholům; říká někdo, kdo takové pasáže už dávno nevyhledává. Krákorání havranů odeznívá a v pochodovém tempu nastupuje skladba „Ravenoir“. Úvodní riff evokuje SLAYER, barva hlasu a slovanský akcent Aleše zas Piotra Wiwczareka z VADER, na které ostatně odkazují i tři sóla kytaristy Önslaughtera. Doprovodné kytary zní masivně, bicí přirozeně, perfektně prokreslují rytmické změny a z pestrosti neslevují ani ve chvílích, kdy se citelně zrychlí.

Exaltovaný zpěv mi přestává vadit. Aleš takový evidentně chtěl. Nejen v uvedeném směru se od ROOT tak docela neoprostil, spíše naopak; o pilotním testu vokálního upgradu ROOT ovšem – při respektu ke všem(!) zúčastněným – spekulovat odmítám. Jedeme dál. Baskytara z kytarové stěny zatím příliš nevyčnívá. Přichází velmi krátké kytarové sólo, posilující melodický ráz skladby, v závěru nečekaně zpečetěný euforizujícím sborem. Titulka poté nabízí vše, co by fanda tvrdší hudby čekal od temného hitu: opět vynikající intro, tvrdost zakalenou v časech BATHORY, IMMORTAL a DEATH, silný refrén a dvě sóla. Zde se zastavím. Když si někdo na desku dopřeje Andyho LaRocquea, tj. kytaristu s geniálním citem pro melodii a postižení „ducha“ skladby či okamžiku, jde spíš o krok riskantní. Sám totiž musí nabídnout nekompromisní kvalitu, jinak podtrhne maximálně tak chudokrevnost své vlastní tvorby. Aleš postupoval lišácky, ze své nové kolekce vsadil na jedničku a půdu pro mistra připravil z osvědčeného sólového rejstříku Chucka Schuldinera. Výsledek se dostavil, být Andym, připnul bych si tuhle po všech stránkách zdařilou hostovačku na svůj web.

S „In The Sign of The Horns“ přicházejí BATHORY v objetí s CELTIC FROST a nějaký ten death. Mohlo by se zdát, že laťka mírně klesá, ale není tomu tak. Jde jen o odlišnou náladu, cítím síru, peklo se nezadržitelně blíží. Namísto něj však nečekaně dorazí gothic-metalová atmosférická krása v podobě „From the Dead Shadows of The Void to Eternity“. Odvážný tah, díky kterému si lze o to více vychutnat druhou polovinu desky. Tu otevírá nářezová věc „Blood Pact“, v jejímž závěru dojde k zajímavému harmonickému vypuštění, provázenému rytmickými orgiemi Sase a zkušeného strunotepce Igora Hubíka, jehož probublávání skrz kytarovou stěnu si začínám užívat i jinde. Zmínit se musím ještě o závěrečném triumfu černoty a naplnění chorobné vize v hymně „Alter Ego“, otextované právě Hubíkem. Nemá chybu, dikcí připomíná stařičký chvalozpěv „Píseň pro Satana“. Odeznívá hodně dlouho, až ambientně. Mráz mi chodil po zádech i v přetopené místnůstce. Aleš skutečně umí, se svými RAVENOIR udeřil nekompromisně. Domácí scéna proto i v roce 2021 pokračuje ve velkém stylu. Leden MINDWORK, únor RAVENOIR, pomalu se začínám těšit na březen.

01.02.2021	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz