RAY ALDER - What The Water Wants

80%

Jeden z nejoriginálnějších metalových hlasů se připomíná kolekcí rock/metalových písniček, kterou mi nezbývá než doporučit všem jeho obdivovatelům. Ray Alder využil pauzy, kterou FATES WARNING po posledním albu naordinoval Jim Matheos, a natočil své první sólové album; budu-li počítat zapomenuté ENGINE tak vlastně druhé. Úvodní věta měla uklidnit, Ray se na rozdíl od posledně zmíněného projektu do alternativních vod již nepouští, resp. nanejvýš jde směrem, který v rámci ENGINE vytýčil jímavou skladbou „Falling Star“. Sólový debut je tedy určen zejména otevřenějším hlavám, které jeho hlas už znají a nejradši si ho vychutnají v polohách známých třeba z klasiky „Inside Out“, tj. v polohách vyklenutých pěknými melodiemi.

Přestože Ray v aktuálním interview tvrdší základ popírá a mluví o rocku, metal přítomen je, protože rock bez přívlastků takhle intenzivně prostě nezní. Sám je (power) metalovým zpěvákem par excellence, sázejícím hlavně na sílu a jedinečnost hlasu, méně už na chirurgickou přesnost intonace. Skladbám vládne typický metalový patos, který má blíže k popu. Punk necítím, možná trochu blues. Základem „What the Water Wants“ je tedy tvrdší pop rock, který právě vokál pozvedává do metalových výšin, v čemž mu ostatní zdatně pomáhají, někdy tvrdším riffem, vždy nějakým tím vkusným kytarovým podmazem a nápaditou rytmickou souhrou. Výsledek zurčí kytarami a má i patřičné grády. Nejvíce by se měl líbit fanouškům Warrela Danea, Buddy Lackeyho a samozřejmě přístupnějších alb FATES WARNING. Výčet by neměl opomíjet ani „Octavarium“ od DREAM THEATER.

Všechny skladby se opírají o pečlivě vyprodukované vokální linky, které respektují Rayovy aktuální možnosti. Zpěv se nikám netlačí, jen se s rozmyslem podkládá do tónů a vychází z enormně procítěného projevu. Stále tudíž dokáže zasáhnout krajinu srdeční; na munici ovšem, jak jinak, záleží. Proud emocí přitom není příliš zeslabován otrockým soustředěním na intonaci. Na vše bylo zřejmě dost času, a tak se čekalo, až se zadaří trefit ideální vibrace. Pokud byly ve shora uvedeném rozhovoru opakovaně zmíněny obtíže spojené s produkováním vlastní tvorby a zpěvu, musím konstatovat, že vše klaplo na jedničku. Důraz kladený na využití a prožití solidního potenciálu té které melodické linky vedl k tomu, že Rayův hlas na celé řadě skladeb opětovně rozkvetl do krásy. Ano i vražedného „Saaay goodbye …“ se dočkáte.

Deska vznikala ve spolupráci s dvěma kytaristy. Tony Hernando z LORDS OF BLACK dodal tři kvalitní metalovější kousky, z nichž dva by svědčily pro vydání u Frontiers Records, kteří zaštiťují i jeho kmenovou kapelu. Vzhledem k Tonyho vytíženosti dostal šanci Mike Abdow, jenž už nějaký čas vypomáhá FATES WARNING živě. Mladší Abdow rozhodně není jen nějaký no name shredder bez uměleckých ambicí. Nejenže perfektně pochopil, co se od něj žádá, ale dokázal připravit písně, v nichž je Alder jako doma. Pomyslně tak celý projekt posunul od Frontiers k progresivnímu labelu Inside Out. Šikula Abdow nekopíruje, pouze zúročuje roky strávené koncertováním a přehráváním toho nejlepší od zmíněných prog metalových klasiků. Jednoduše řečeno, jim ve svých skladbách vtiskl modernější pop metalový facelift nového milénia. EVANESCENCE, popř. NICKELBACK se však skutečně bát nemusíte. „Starý“ Alderův hlas je určující.

Skromně působící kolekci deseti písní otevírá magická „Lost“. Abdow si nejprve hraje s absolutně čistými tóny (jedná se o jeho oblíbenou techniku a já říkám yes) a přechází do decentního blues. Ray se zas vyžívá v zajímavé sloce. Nastupuje smrtící refrén, jehož osudovost se s hlasem „od Boha“ snáší opravdu dobře. Baskytara si brouká a bicí tepou vždy na pravém místě. Trochu mi vadí zvuk virblu, ale jistou dynamiku v sobě má. Pokračuje se v obdobném duchu. Klipovka „Crown Of Thorns“ přináší klasický refrén, u kterého bude Alderovým fanouškům blaze. Z úvodní trojice sice nejméně efektní, o to však příjemnější skladba „Some Days“ překvapuje neotřelou harmonií, lahodí myungovskou basou a vyplavuje smutek. O chloupek slabší Hernandův kousek „Shine“ si pohrává s DREAM THEATER a KILLSWITCH ENGAGE. „Under Dark Skies“ vrací do hry těžkou melancholii a znovu míří na vrchol. Ten Abdow mě vážně začíná zajímat. Můj zájem kulminuje po poslechu drtivé „The Road“. Podobně přeci znějí odmetalizovaní FATES WARNING v top formě. Rayi, můžeš být v klidu, ty jsi to dokázal!

Na závěr ještě jeden postřeh. Alder našel v Abdowovi nejen velmi talentovaného parťáka, ale i loajálního obdivovatele, který navíc nevyložil všechny karty, protože ctil v prvé řadě fakt, že hraje na důležitém sólovém albu někoho jiného, čemuž obdivuhodně podřídil i stránku kompoziční. Berme tudíž zatím „What the Water Wants“ jen jako vzájemné oťukávání. V případě většího emancipování Abdowa, popř. hlubšího kreativního propojení se můžeme dočkat velkých věcí. Jinak řečeno, jestliže skvostná balada „The Road“ v této chvíli představuje jasný albový vrchol, z pohledu věcí příštích může jít pouze o příslib. ALDER/ABDOW, to zní snad lépe než ARCH/MATHEOS. Co říkáte?

26.11.2019	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz