RAY HARRYHAUSEN - Legenda a inspirátor

Kapitola první – Génius a jeho stopy v české kotlině

80.léta 20. století, čtyřicátníci a starší, vzpomínáte? Tuzexy, céčka, mrkváče, ženské barevné trvalé, Janeček, Vágner a Hannig se přetahují, kdo ze své slizké popové stáje nasadí do éteru většího zpívajícího šaška, stádo s mávátky na Strahově a nad tím vším se klene skřehotání muzikanta s vizáží čínského mandarína, Michala Davida. A kina? Pravidelné FFP – Filmové festivaly pracujících, s neomylnou frekvencí střídající se sovětské, bulharské a rumunské filmy, české hitovky o životních strastech správného pionýra, opravářů praček a uvědomělých hornících, pijících pro zvýšení pracovní výkonnosti mléko v práci. A protože soudruzi měli přeci jenom než ideologii raději peníze a chtěli, aby se občas kina naplnila, prošla schvalovacím řízením některé zásadní západní filmová díla. A tak jsme mohli vidět třeba prvního Vetřelce Ridleyho Scotta, Spielbergova E.T. mimozemšťana a Dobyvatelé ztracené archy a s nimi mimo jiné i tři britské hitovky – filmy o Sindibádovi - Sindibád a Tygří oko, Zlatá Sindibádova cesta a k tomu i Souboj titánů.

Sám vzpomínám na premiéru Souboje titánů. Narvané kino, vedle po pravici znuděná ségra, které se celý film prochichtala, jak jí to přišlo blbé (a hlavně se jí nelíbil hezoun v hlavní roli), po levici naopak nějaká matka s dcerou, které si neustále zakrývaly oči, jak to prožívaly a my s kamarádem si vychutnávali oživlé figurky Calibose, Pegasa, Krakena a hlavně Medúzy, jejíž pronikavý zkameňující pohled mě strašil ještě tentýž večer.

S filmy se Sindibádem to bylo trošku složitější, protože ty měly premiéru již v předcházejícím desetiletí, ale protože distribuční politika tehdy fungovala jinak (dneska měsíc pro premiéře je film v podstatě „mrtev“ a již se v multiplexech nepromítá), klidně i deset let po premiéře jste se mohli v českých kinech setkat se stále se obnovujícím promítáním úspěšného filmu. Přesně tak to bylo i u Sindibáda. Větší dopad na pop-kulturu měl přeci jenom ten Souboj titánů, jeho popularita byla téměř srovnatelná s televizním Sandokanem (ale podtrhuji „téměř“, těm tisícům triček se Sandokanem v českých ulicích se nevyrovnalo nic) a některé hlášky z filmu tak zlidověly, že se používají dodnes. Mám na mysli zejména „Vypusťte Krakena!“, který i dnes občas uslyším, když někdo např. smíchá fazole s mlíkem, no znáte to :o) A co že měly tyto tři filmy společného? Jednoho jediného člověka, trikového génia jménem……

Kapitola druhá – Inspirátor

….Ray Harryhausen. Producent a režisér trikových efektů, nejznámější tvůrce tzv. „stop-motion animace“ (pookenkového snímání), kdy vdechoval život figurkám, umožňoval jim pohyb a trpělivě snímal desetivteřinku po desetivteřince (podobně jako to dělal u nás třeba Jiří Trnka). A aby jejich interakce s živými herci a živým prostředím byla co nejvěrohodnější, používal k tomu tzv. systém Dynamation (jeho vlastní vynález), kdy scénu rozdělil na zadní a přední projekci, do nich vložil předem nasnímaný animatrický model a různými kombinacemi a optickými klamy se speciálními čočkami je pospojoval s živými herci. V podstatě celá dlouhá 30. až 70. léta se bez tohoto trikového systému neobešel žádný trikově sofistikovanější film, nejpatrnější to bylo ovšem u filmů, na kterých pracoval přímo Harryhausen. A neváhám napsat – a nejsou to jen má slova, ale i významných filmových tvůrců – že bez Harryhausena by dnešní filmový svět byl jiný, nebo alespoň chudší. Inspiraci jím přiznávají taková filmařská esa jako Tim Burton, Guillermo del Toro či James Cameron. George Lucas přímo prohlásil, že bez Harryhausenova vlivu by „pravděpodobně nikdy nevznikly Hvězdné války“, to samé na adresu veleoblíbené trilogie Pán prstenů prohlašoval můj oblíbenec Peter Jackson, jehož v dětství formoval King Kong z roku 1933 a právě Harryhausenovy filmy. Ostatně Jacksonův debut a první amatérské filmečky stojí na bázi pookénkového snímání a ta monstra v nich, jakoby vypadly z oka těm Harryhausenovým.

Kapitola třetí – Ray v akci

Podobně jako u Jacksona, i na mladého Harryhausena měl největší vliv King Kong (1933) Ernesta B. Schoedsacka. Sám vzpomínal na to, jak navštívil v kině jeho projekci se svým kamarádem Rayem Bradburym, později veleslavným sci-fi spisovatelem, a z těch na svoji dobu dokonalých triků, kdy se Kong rval s veleještěrem a demoloval New York, na něho silně dýchla magická atmosféra tak velká, že o svém příštím profesním zaměření měl naprosto jasno. A osud tomu chtěl, že první velký film, na kterém pracoval, byl právě opět režírován Schoedsackem, také trikovým géniem své doby a tím filmem byl Mighty Joe Young z roku 1949. Sám za sebe mohu s naprostou jistotou prohlásit, že jsem za svůj život neviděl mnoho trikově vypiplanějších filmů. To máte tak, když spojí síly Harryhausen a Schoedsack, nemůže vzniknout nic jiného, než bombastické trikové orgie. Obří gorila Joe – tedy figurka oživlá pookénkovým snímáním – srazí z koně živého herce na zem, dobývá se do klece s živým lvem, demoluje zařízení Night clubu v přímé interakci s herci, rychle projíždějícího jezdce chytne do pracky, vytáhne na skálu a pak ho zase spustí na zem a přitom – musím opět zdůraznit -viditelně nejde o loutku jezdce, ale živého herce (!), Joe se přetahuje na laně s deseti největšími lidskými siláky v zemi, kteří se napřed představují, jak ohýbají železné tyče a podkovy a pak pokořeni postupně padají do malé tůňky na pódiu, atd. atd. Fenomenální!! Přitom jsem vůbec nepomyslel, že by nějaký trik nebo zadní/přední projekce působila divně, nepatřičně, či viditelně kašírovaně. Čelist mi padala k zemi pořád a pokud máte možnost, tenhle film si sežeňte a žasněte se mnou.

Tímhle filmem si vydobyl Harryhausen tak silné renomé, že se stal vyhledávaným trikovým specialistou a pak už šel z filmu do filmu. V The Beast From 20,000 Fathoms (1953) nechal „americkou Godzillou“ Rhedosourusem demolovat New York, v It Came From Beneath The Sea (1955) jeho obří chobotnice boří Golden Great Bridge u San Francisca. Tyhle dva filmy ukazují, že se Harryhausen bez Schoedsacka ještě tak trochu rozkoukává, zejména v The Beast From… nepůsobí některé triky tak dokonale, jak jsme u něho zvyklí, ale pak už to byla jízda jak na horské dráze. V Earth vs. The Flying Saucers (1955) nechá impozantní trikovou sekvencí zdemolovat věž Capitolu létajícím talířem, který to následně zapíchne do řeky Potomac, ve 20 Million Miles To Earth (1957) se vesmírné monstrum pere se slonem v Colosseu atd. atd. Výčet jeho filmů by byl dlouhý, tím vás nebudu unavovat. Následoval třeba první Sindibád, pak Gulliver a dokonalé optické hrátky s pidilidičky kolem něj, ve třech filmech oživil pravěká zvířata, ať to byl třeba kultovní One Million Years B.C. (1966), kde své vnady pravěké ženy ukazovala sexbomba Raquel Welch, nebo v The Valley of Gwangi (1969) zasadil přerostlé ještěry do prostředí Divokého západu, což, jak uznáte, je spojení dost neobvyklé ale fungovalo to znamenitě. A samozřejmě, nesmím zapomenout zmínit zejména Jason And The Argonauts z roku 1963, technický zázrak své doby - oživlá Héfaistova socha, útočné harpyje, sedmihlavý dračí strážce rouna a ozbrojení kostlivci (ti zejména v nezapomenutelné akční sekvenci!) dělají z filmu opravdu výživný zákusek.

70.léta byla ve znamení již zmíněných dvou filmů se Sindibádem, tak populární i v našich kinech a vlastně to byly i první filmy produkované Harryhausenem, které český divák mohl spatřit. Nezapomenutelné jsou scény s robotickým minotaurem, kentaurem, obří vosou, čtyřmetrovou jeskynní kreaturou, ve filmu pojmenovanou jako Troglodyt (bájná stvůra z řeckých bájí). Osobně jsem si nejvíc oblíbil obřího šavlozubého tygra a jeho souboj s Troglodytem a pak šestirukou po zuby ozbrojenou Kali, oživlou sochou s šavlí v každé ruce.

Svoji bohatou kariéru pak Harryhausem ukončil Soubojem titánů, o kterém jsem se již rozepsal. Nutno říci, že filmy produkované Harryhausenem byly vždycky komerčně úspěšné, vždy na sebe vydělaly, dokonce i ten Souboj titánů, který – v době kdy celý pop-kulturní západní svět šílel z Hvězdných válek – se neztratil, ačkoliv pro mnohé diváky mohly jeho triky vypadat vedle triků z Lucasovy díly ILM trochu archaicky. Divák ale tohle tehdy neřešil, kvalita se prostě pozná a ocení. Nehledě na to, že i sám Lucas ve svých Star Wars filmech s úspěchem použil techniku pookénkového snímání, určitě si třeba vzpomenete na AT-AT chodce, obří čtyřnohé mechanické stroje s palebnou silou.

Kapitola čtvrtá – Harryhausen a jeho odkaz

Nechci, aby má následující slova vypadala jako lkaní zaprděného filmového fandy, že za Harryhausena bylo líp a dnešní digitální triky za nic nestojí. Spíš to je takové malé povzdechnutí. Nedávno jsem byl v kině na třetím díle ságy Avengers z dílny studia Marvels, komerčně nejúspěšnějšího filmového počinu za poslední léta. Bylo to celé přeplácané digitálními CGI triky, bombasticky a ještě bombastičtěji propracovanými, ale ….. nedýchal z nich na mě ŽIVOT. Pořád jsem tam cítil to zelené plátno a ty procesory kompjůtrů, které renderují veškeré dění na plátně. To se mi prostě u filmů od Harryhausena nestane. Ano, jeho triky občas působí nedokonale, ale na mě to funguje, cítím z nich život, pulsování srdce tvůrce, který nade vše miluje svoji práci. Že to není jenom můj názor, se můžete přesvědčit v diskuzích pod youtube videemi , věnovaných Harryhausenovi. A že jeho odkaz žije dál a neztratí se ani za spoustu let, dokazuje i spousta DVD a blu-ray edic jeho filmů (jenom u nás vyšly čtyři takové), britská společnost Powerhousefilms např. vydává postupně sběratelské blu-ray edice jeho kompletní filmografie, sám jsem jejich hrdým majitelem. Pořád existují diváci, hladoví po tomto old-school přístupu k točení filmů. Ostatně pro důkaz nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na filmovou databázi, jak vřelé má ohlasy starý Souboj titánů a jak záporné jeho osm let stará digitální předělávka. Harryhausenovy filmy nepotřebují remaky. Ty budou svěží stále.

03.10.2018	Diskuse (15)	Lima fulci@seznam.cz