RED HOT CHILI PEPPERS - Unlimited Love

70%

Ve své nejsilnější sestavě, s osvědčeným producentem Rickem Rubinem za zády a sedmnácti zbrusu novými songy, se dnes hlásí kalifornští střeštěnci RED HOT CHILI PEPPERS. Kapela se nedávno dočkala své hvězdy na hollywoodském chodníku slávy a jejich nová deska „Unlimited Love“ má i po muzikantské stránce na co navazovat. Usměvaví pánové jsou sice o dost starší a možná také usedlejší než v časech svých největších úspěchů, ale nikdo nemůže říct, že by v sobě nenalezli dostatek energie na další porci svých typických songů, mísících funk s rockem a špetkou amerického folklóru. Ona usedlost se dost možná projevuje mírnějším typem songů, jež svou tesknější náladou resuscitují sedmdesátá léta - tím nemyslím jen na funky, ale také vlivy odkazující až kamsi ke country. 

Celkově materiál možná trochu doplácí na svou délku, nedostatek vyloženě optimistických hitovek, dost možná i na liknavou přítomnost rutinéra u produkce, ale také na fakt, že kytarista John Frusciante, který se sice před několika lety vrátil do sestavy a novinka je tak jeho (dalším) návratovým albem, zdaleka není v tak dobré formě a pohodě jako v časech albového triumvirátu „Californication“, „By The Way“ a „Stadium Arcadium“ z přelomu milénia. V rámci současného mainstreamu „Unlimited Love“ rozhodně není špatnou deskou. Na to, že ji mají na svědomí takřka šedesátníci, působí songy šťavnatě a vesměs baví, ale v kontextu toho, co mají RHCP již za sebou, se zkrátka čekalo malinko víc. Pocit, že posloucháme znovu ty staré dobré Papričky, rozhodně nemusí každému stačit. Když na více než sedmdesátiminutovém prostoru nenajdete žádný vyloženě hitový maják, jen zkrátka tu a tam nějakou příjemně poslouchatelnou skladbu, navíc hozenou do poněkud usedlejšího tónu, je rázem jasné, že i u těchto vitálních týpků čas prostě nejde zastavit. Pokud však přistoupíte na onu popovější tvář a nerušeně si ty písničky bez předsudků, velkých očekávání či srovnávání se starší tvorbou začnete vychutnávat, jsem přesvědčen, že i u vás zarezonují.

Co trochu zamrzí, je fakt, že Fruscianteho typicky hladivé kytarové linky, až na několik málo výjimek, příliš do dění nepromlouvají, z tohoto důvodu se jeví jeho návrat spíše jako zklamání. To samé si myslím o absenci jeho dříve o dost výraznějších back-vokálních partů, podporujících Kiedisem zpívané refrény, ty totiž v minulosti budily nadšený ohlas a také dojem, jakoby je do placu házela nějaká plážová kapela šedesátých let, z čehož se stal na počátku milénia jeden z Redhotích trademarků. Tuhle kritiku však chápejte pouze z té perspektivy, že RED HOT CHILI PEPPERS právě tehdy nastavili laťku až tak vysoko, že po dekádě určité stagnace, kdy místo Fruscianteho zde působil u kytary Josh Klinghoffer, byla očekávání zkrátka velká. Je otázkou, zdali do hlavy se pomaleji dostávající novinka vůbec překoná dvě desky s Klinghofferovou účastí? Dle mého se totiž nový materiál pohybuje spíše na jejich levelu, než na slavnější tvorbě starších etap.

Přes několik výše uvedených výtek si však myslím, že jde pořád o příjemnou a zajímavě zhotovenou pop/rockovou sbírku, jejíž základem je rock, rap a samozřejmě také funk. Potutelný Kiedisův hlas platí stále za nezpochybnitelnou značku, stejně jako to lze říci o typicky nosných baskytarových linkách, za kterými stojí jako vždy Flea. Spolehlivý Chad Smith u bicích i kytarista John Frusciante rovněž znovu zapadají do typického výrazu kapely, jen se zkrátka čekalo trochu více výrazných momentů. Pokud by se album zkrátilo ze sedmnácti položek na dvanáct, vyznělo by pravděpodobně lépe. Z tohoto důvodu platí za nejzajímavější songy ty dejme tomu nejméně tradiční a experimentátorské, ať už jde o taneční retro odvaz „Aquatic Mouth Dance“ coby sedmdesátkové motownské funky, které dovádí až k přesahu v podobě jazzových fází, ve kterých dostávají prostor i rozdivočelé dechové nástroje, nebo „White Braids And Pillow Chair“ , která se z líného úvodu skrz lehký odér latina vyvine až kamsi k hudbě vhodné coby doprovod pro westernové filmy, tohle tvrzení posiluje i její cestovatelská nálada a pádivý rytmus.

Nejkonzervativnější skladbou a logicky i prvním singlem je hned úvodní věc „Black Summer“, tu chápu jako pokus o reinkarnaci časů dvojalba „Stadium Arcadium“. Na albu totiž opravdu není srovnatelně chytlavá píseň, vystřelená s podobnou přímočarostí a bezproblémovou náladou. Mě osobně zaujala také druhá „Here Ever After“, která může leckomu navodit atmosféru alba „By The Way“. Hitem by se brzy mohla stát melancholická komorní baladička „Not The One“, u které upoutá její křehkost a dojemnost, umocňovaná zvuky a sóly Frusciantova nástroje. Srandičkou do děravé kapsy se jeví funky blbůstka „Poster Child“, ta upoutá pozornost především skoro až infantilní ambicí o vtipný text, kde šedesátiletý kluk Anthony Kiedis mimo jiné odříkává a porůznu definuje jména všech svých hudebních hrdinů z časů svého dětství, kapel, jejichž fotografie mu kdysi visely na plakátech v jeho pokojíku.

Další a dle mého ne moc zdařilý singl „These Are The Ways“ je charakterizován nelogickými zlomy ve struktuře i stylovém pojetí. Tempo skladby se několikrát neočekávaně mění, stejně jako je kapela ve slokách k uzoufání nudná a od bridge zas rockově rvavá. Red Hoti se opravdu nebojí vést song akustickým terénem a posléze na něj nalepit až punkově odvázaný vrchol, který pak zas pro změnu střídá instrumentálně krkolomnější funková fáze. Mě osobně zaujala třeba „It´s Only Natural“, což je nostalgická pop/rocková jízda, která dokazuje, že ani usedlost a středně proudý naturel není marný, když v sobě má atmosféru a hlubší náladu. Zkrátka žádné složité umění, ale dobře zhotovené písničkářské řemeslo. Podobný dopad na mne měla „Watchu Thinkin´“, ta si udržuje onu romantickou vábivost, umocňovanou kvílivými sóly a soumračným charakterem. Další smysluplným songem se mě jeví „Bastards Of Light“, jež se z kýčovitého a repetetivně hraného klávesového úvodu zlomí v další hladivý soft-rockový popěvek. Zřejmě jde o kandidáta na jeden z dalších singlů.

Svou funky rtuťovitost kapela posléze připomene v „Let ´Em Cry“, asi nejsilnější skladbě z problematické poslední čtvrtiny desky, kde nezaujme ani Frusciante s hlavním vokálním partem v „The Heavy Wing“ nebo unavený ráz skladeb „Veronica“ a „Tangelo“. Je poznat, že v závěru Papričkám trochu dochází dech i nápady. Letos opravdu nevsadili na funkovou bouři či rozmáchlé rockové hymny, ale dodali mírné, poklidné a svým způsobem i zašifrované soft album. Někomu se líbit bude, jiný bude v souvislosti s ním zmiňovat únavu, to je na každém, já desku hodnotím jako poměrně povedenou a příjemně poslouchatelnou.

20.04.2022	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz