REDEMPTION - I Am the Storm

80%

„Tak už vám zase šlapou proti proudu, mladej pane?“ „Nojo, paní Millerová, zase, zase“.

Ale zas ne tak moc, chce se mi dodat. Nová deska REDEMPTION se mi vlastně líbí, ale na druhou stranu z ní úplně nechrochtám blahem, jako většina recenzí, na které jsem narazil. Hele, nepřeskočil tady zase někdo hlavní chod a nevystavil účet trochu předčasně? Už to tak vypadá, ale doba se vymyká z kloubů, tak co se trochu neurvat ze řetězu. Magorů je dneska všude, že by se lopatou dalo přehazovat, další se snad ztratí v tlačenici. REDEMPTION jsou každopádně jedna z mých srdcovek a na novou desku jsem se těšil jak „malej Jarda“. Mimochodem, stejně jako na nové ICE AGE, kteří po mnoha letech potěšili fanoušky třetí deskou. A když jsme u trojky, tři singly, které vydání desky předcházely, mě následně spíš vrátily na zem a dychtivé očekávání srazily do roviny střízlivého vyčkávání. Na singly však už moc nedám, protože jak už jsem psal u BLIND GUARDIAN, v patřičném kontextu mohou skladby působit úplně jinak než solitérně. Tak jo, dáme se do toho.

Druhá deska s Tomem Englundem, který na minulé nahrávce nahradil Raye Aldera (FATES WARNING), začíná zhusta. Metalově nakopnutá titulka evokuje svou tvrdou riffáží právě Tomovy EVERGREY. Progovou lehkost nahradil nekompromisní metalový mazec, song míří přímo na solar. Dlouho jsem mu neuměl přijít na chuť, ale časem se zadře za kůži a pak už z ní nechce slézt ani solvinou. Englund deklamuje, na pozadí opravdu řádí bouře. Instrumentální složka svou intenzitou, rychlostí a precizností nepřestává udivovat. Pořád se však nemůžu zbavit dojmu, že Englund na svou roli zkrátka nestačí. Mám z něj pocit, a to teď myslím vztaženo na celé album, že nejede naplno. Muzikanti boří hranice možného a „Tomášek“ si vše odzpívá „lážo plážo“. Možná se pletu, možná už hlasivky neutáhnou co dřív, ale na deskách domovské kapely je hlavní emocí právě jeho zpěv, a tady se jimi spíš šetří. Škoda, fakt škoda, protože když si vzpomenu třeba na kusy z „Recreation Day“ a Tomův „nářek“, tak přesně takový vklad by mohl skvěle navázat na Alderův letitý odkaz a nesmazatelný podpis na tváři kapely. Na minulé desce se mi zdál lepší.

Druhá šleha „Seven Minutes from Sunset“ pokračuje ve stejné lajně jako titulka, a přestože skladbě není co vytknout, trochu jí chybí nějaký zapamatovatelnější motiv, který by posluchači usnadnil práci. Když se refrén už už nadechuje, je nekompromisně dekapitován a exhibující mašina se valí dál. Skvělá sóla (opět zahostoval fantastický Mularoni) bičují vynikající rytmiku. Práci boží, dlouholeté a strašně nedoceněné dvojce Andrews (baskytara) / Quirarte (bicí) si užijete až ve chvíli, kdy dáte muzice čas, aby se zabydlela ve vaší hlavě, což je také hlavní kámen úrazu pro náhodné kolemjdoucí. Na poslech totiž není vůbec jednoduchá, nebudeme si nic nalhávat. Třetí kus „Remember the Dawn“ exploduje hned v začátku skvělým motivem. Najednou vyjde slunko, doteď schované za hustými mraky – novinka se holt jmenuje „I Am the Storm“, tak co se vlastně divíš mladej! Stopáž se natahuje přes osm minut a kapele to neuvěřitelně sluší. Už se jen neválcuje, metalové divadlo ukazuje vše ze svého repertoáru. Za mě nejlepší kus desky. A další je hned na řadě.

„The Emotional Depiction of Light“ se natvrdo dotýká krajiny srdeční. Jde o nejjemnějšího zástupce desky, vytvářejícího protiváhu právě onomu našlapanému úvodu. Vokály se snaží, Englund konečně(!) sedí ve výrazu jak prdel na hrnec, a přestože se nejedná o žádný jednoduchý a veselý hit, vyplouváte s jeho koncem jako politi živou/mrtvou vodou. Následná „Resilience“ opět upaluje kalupem. Pomalu jdeme do finále, kde nás čekají dvě rozsáhlejší kompozice, přirozená parketa kapel daného žánru. Obě zní skvěle. Bohužel jsou přeťaty vedví prvním coverem „Turn It On Again“ od GENESIS. Kapela ráda předělává věci zdánlivě hodně odlišného ražení a výsledky jsou většinou zajímavé. V tomto případě mi ale něco nesedí. Hlas se kroutí jak užovka a hledá výraz na pozadí zhutnělého podkladu. Celek působí dost schizofrenně. To druhý cover „Red Rain“ – stylově pro změnu ze sériové tvorby Petera Gabriela – který přichází na řadu v samotném závěru, je naopak super a zakočuje desku v příjemně bonusovém duchu.

A tady narážím na možná největší úskalí nové řadovky, které mě subjektivně asi nejvíc dráždí, a sice na její dramaturgii. Dva covery a navíc jeden alternativní mix, konkrétně skladby „The Emotional Depicition of Light“, jsou přece jen už příliš. Kdyby alespoň byly až někde „pod čarou“. Nemůžu se tak zbavit dojmu, že kdyby zůstalo jen u jednoho coveru a skladby se malinko jinak prostřídaly, výsledný dojem mohl být daleko lepší. Anebo se mohlo ještě něco málo přihodit a všechno pak umístit na samostatný nosič, jako u desek „The Art of Loss“ nebo „This Mortal Coil“. Takhle to vypadá, jako když pánové s vydavatelem potřebovali nahnat základní stopáž, a nezpronevěřit se tak archaickému progmetalovému „pravidlu“, aby deska neměla pod 70 minut. Zbytečně. Proč se potom nechaly dvě další autorské skladby na předražený vinyl? Předražený, aha, už chápu.:-) Dobře, věrní fanoušci budou možností koupě dalšího, obohaceného formátu dozajista potěšení.:-) Ze spotřebitelského hlediska bych s něčím takovým neměl problém, kdyby na místě bonusových skladeb pro vinyl figurovaly právě zmíněné covery a remix. Po stránce dramaturgické jde ovšem o problém zásadní.

Abych vše vysvětlil a zároveň se vrátil na začátek svého příběhu – opravdu hodně dlouho mi trvalo, než jsem se do nahrávky dostal, a kdybych nepočkal až na fyzický nosič, který na mě prostě funguje (placebo, jasně), dal bych kapele procent sedmdesát (což vlastně není málo), nebo možná i méně. Jsem rád, že jsem se něčeho takového nedopustil a počkal.:-) „Bouřím“ tady dva dny na full volume z CD a album se mi líbí víc a víc. Nejde o chytlavou hudbu, musíte mít kapelu rádi a dát albu čas, pak budete odměněni, což ale neznamená, že je dokonalé. V diskografii REDEMPTION najdete vícero lepších válů. Novinka působí poměrně odvážně – to hlavně, má také výbornou výpravu, obal a zpracování. A pokud jí odpustíte těch pár přešlapů, přestanete si stýskat po Rayově zpěvu (což mi pořád moc nejde), budete nadšeni. A možná si nakonec i zachrochtáte, jak se zadařilo ve finále i mě, přestože to z počátku vypadalo jinak, resp. všelijak.

23.03.2023	Diskuse (5)	Majk