REFUSED - War Music

80%

Víte čeho si cením nejvíc na švédských REFUSED? Toho, že nejdou hudebně s davem. Jasně že revoltovat může dneska kde kdo, vlastně na jejich názorech není dnes nic originálního, ovšem ten podnět k takto stylizované hudbě u nich nevychází z módních masových idejí, ale jde za nimi více než čtvrtstoletí. Jsou zkrátka zcela sví a to nejen zvukem nahrávek, který na hardcore vlastní mnoho swingujících motivů a nelze jej tak snadno ukotvit, ale rovněž tím, za čím si obecně stojí, neboť oni své názory sdělují již od počátku fungování. Když neměli potřebu tvořit, dali si zkrátka na patnáct sezón pauzu nebo se věnovali jiným projektům. Jejich hardcore určitě není jako od ostatních, neplní nějaké předem dané normy, ani co se týče image, sloganů, názorů na svět, tak jak je tomu třeba u newyorské scény, zkrátka tahle kapela s nikým netvoří žádnou komunitu, navíc se vždy vykazuje výsostně čerstvým materiálem, který, ač jde o hrubiánský rock´n´roll, bych se zdráhal přirovnat ke komukoliv jinému.

Když vyšlo v roce 1998 jejich třetí album „The Shape Of Punk To Come“, stalo se naprostou senzací klubového undergroundu a definovalo ve škatulce „hardcore“ zvuk nové školy. Tehdy moderní, nespoutané a co do názorů podnětné album patří ještě dnes mezi perly tvrdé hudby konce 20.století. O to více překvapilo, že REFUSED jen krátce po jeho realizaci ohlásili konec kariéry, aby se frontman Dennis Lyxzén na dekádu věnoval své další kapele, jmenovitě tedy revoltujícím punk-rockovým komunistům (THE INTERNATIONAL) NOISE CONSPIRACY, hudebnímu tělesu, které šlo o něco melodičtějším, retro-punkovým směrem. Ti na podkladě kytar, rytmiky a hammondů plamenně zpívali o novodobých povstáním na barikádách a v ulicích větších měst. Stejně jako tomu bylo u REFUSED, měl jsem vlastně v oblibě i tuhle partu. Jakkoliv jsem se nemusel ztotožňovat s idejemi jejich tvorby.

Zpět tedy k REFUSED, kteří v roce 2015 prodělali comeback s velmi invenční čtvrtou deskou „Freedom“. Zajímavé na ní bylo, že kapela vůbec nečerpala ze své staré tvorby a byla po hudební stránce zcela zažrána do aktuálních pramenů inspirace. Bylo poznat, že chlapi hudebně vyspěli a tak i nové skladby působily sice pořád trochu punkově, ale zároveň i vcelku progresivně. Čekal jsem tedy několik let, co dalšího přijde. Letošní novinka „War Music“ působí opět trochu jinak, je především přímočařejší, nemá onu potřebu docílení umělecké nadstavby a jde o bouři od začátku do konce, byť snahy o dosažení oné tvrdosti z devadesátých let se již nedočkáme, na to jsou členové REFUSED již zkušenějšími lidmi a lepšími hudebníky. Ve skladbách se oproti minulosti objevuje o něco více melodiky, byť agrese a rozmáchle působící groove podporují namakanost nových skladeb.

REFUSED jsou zkrátka spolehlivou institucí. Nikdy netočili desky jenom kvůli tomu, aby se potřebovali zviditelnit. Po čtyřech letech u nich nadešla chuť zas něco sdělit. Hlavním motem „War Music“ je opět revolta, jak jinak. Nenávist vůči aroganci mocných, konzumu a životnímu stylu money-makerů, jim dodala nového paliva. Deska je to ve výsledku opět skvělá, ostatně stejně jako ty předchozí. Sympatická na téhle partě je rovněž stabilita sestavy, a tak zde po boku Lyxzéna opět narážíme na další dlouholeté členy. Kytaru třímá znovu Kristofer Steen, salvy bicích řídí původní mlátička David Sandström a u baskytary je post-comebackový týpek Magnus Flagge (byl členem však i v úplných počátcích - 1993-1994), tato čtveřice je navíc koncertně podpořena ještě druhým kytaristou, kterým je Mattias Bärjed.

„War Music“ neztrácí drive předchozích desek, ale rovněž opatřuje hudbu REFUSED mírně vyšším zastoupením melodiky, jakoby se Lyxzén snažil vzpomenout si na časy (THE INTERNATIONAL) NOISE CONSPIRACY. Je to vlastně ku prospěchu věci, protože materiál si drží švih a zároveň je i atraktivní na poslech. Rytmika v „Rev001“ lehce připomene salvy RAGE AGAINST THE MACHINE, zvláště když je podporována kytarovou střelbou Morellovsky rytmizovaných riffů. „Violent Reaction“ je sice esencí nahněvanosti, ale hned u následné „I Wanna Watch The World Burn“ je jasně rozpoznatelná touha po rock´n ´rollovém tahu a melodice, čemuž ještě přidává dojemně emotivní refrén. Své kouzlo má i napumpovaná „Blood Red“, která kombinuje energii starých časů s větší touhou hudebníků po kudrlinkách, nahněvanost však opět přetrvává. Našinci může leckdy přijít naivní ona touha po revoltě proti majoritám od občanů bohaté severoevropské země a musí se ptát, o co těm zpovykancům asi tak jde? Ideovou složku si ale umím odmyslet, byť je mě jasné, že jde o levicové hysteriky nejostřejšího zrna.

Zajímavě se mě jeví i následná skladba „Malfire“, která působí odlehčeněji a ve svém zasněnějším provedení i zpěvněji než skladby předchozí. Vlastně jde o další hardcoreovou hitovku s potenciálem chytit a nepustit. Skladba „Damaged III“ možná začíná obdobným motivem jako onehdy song „Eye Of The Tiger“ (ten song od SURVIVOR z filmu Rocky III), což je ale hrozivé přirovnání, vím, nicméně jde jen o několik úvodních vteřin a následně se song zvrtne směrem příznačným pro tyhle Švédy. Následuje „Death In Vännäs“, což je další v rámci únosnosti odlehčenější záležitost, kde jsou kromě dravosti k slyšení i elektronické podkresy a zpěvnější výraz Lyxzéna. V refrénu se sice přidává trochu na energii, ale výsledek je spíše přímočarý než přímo tvrdý. Celkově další z těch chytlavějších věcí. „The Infamous Left“ je snad asi vůbec nejzběsilejší a nejzvláštnější záležitost na albu, přesně taková, která ctí překvapivost minulosti. Závěrečná „Economy Of Death“ je další vzpoura proti fungování světa. Když řeknu, že ideově už tomu chybí snad jen Greta Thunberg na její lodi plující do New Yorku,  budu pro někoho za ignoranta, za neangažovaného Čecha, kterému je všechno jedno a žije si svůj malý spokojený život stranou hysterie, ano přesně tak tomu je, hudebně má však deska šťávu a to je pro mne v tuto chvíli podstatné. Míchám si čaj s citrónem a přeji příjemný poslech.

23.10.2019	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz