REPO MAN - Bizarní kultovka v punkovém odéru

Milí filmoví fandové! Také se vám občas stane, že při pročítání recenzí na vašich oblíbených webech, prohlížením videí vaších oblíbených filmových publicistů a listováním v publikacích narážíte na ten samý film, který neznáte, a dosud jste s ním neměli tu čest ho blíže poznat, ale všichni kolem vás o něm mluví a uctívají ho jako skrytý drahokam? Před několika lety se mi to stávalo u filmu, o kterém je tento článek. Film, který je v zámoří co do kultovního statusu srovnatelný s Pulp Fiction (ne dějově, pouze má podobnou auru něčeho výjimečného), na všech filmových stránkách nemá horší hodnocení, než 4 z 5 či 8 z 10 hvězdiček možného, Quentin Tarantino na něj v několika rozhovorech nedá dopustit, slavný dánský režisér Nicolas Winding Refn (autor kultovního Drive) ho zmiňuje jako jeden z deseti nejzásadnějších filmů jeho života a pod svá „křídla“ ho vzala i proslulá filmová ediční společnost Criterion, specializující se na vydávání těch nejslavnějších filmových děl. Pořád mě ten film míjel, nezajímal, až nakonec přišel kamarád, velký filmový fanda, se slovy: Tohle musíš vidět! A bylo rozhodnuto. Ten film se jmenuje Repo Man, je z roku 1984, natočil ho jako svůj debut nonkonformní spisovatel a novinář Alex Cox a je to…..

No co je vlastně Repo Man? Když mě napadne hodně bláznivé přirovnání, je to něco jako kdyby Sid Vicious natočil svoji verzi Blízkých setkání třetího druhu. Je to takový prazvláštní mix sci-fi bizárku s punkově anarchistickým dějovým úletem, kde se potkávají pankáči, agenti FBI, lidská spodina, mexičtí mafiáni, UFO, ziskuchtiví křesťanští TV kazatelé, obskurní atomový vědec a repo-mani (něco jako exekutoři, kteří legálně berou – třeba i násilím – auta neplatičům daní a dále je prodávají). Je to bizárek, kde hlavní postava je bývalý punker, nihilista, který na všechno sere a ničemu nevěří a s tváří zábavně prázdné lhostejnosti prochází dějem bok po boku parťáka Buda, sem tam ukradnou nějaký auto, sem tam se u káry značky Chevy Malibu otevře zadní kufr, který svítí a anihiluje vše živé, do toho furt zní latino punk kapely THE PLUGZ a … moment, teď si asi řeknete, co to ten Lima plácá za blbosti, to vypadá, jako by si zrovna šlehnul. Milí přátelé, nešlehnul, takový žánrový mišmaš všeho možného opravdu Alex Cox vyplivnul na filmová políčka.

Když v 80.letech měl Repo Man premiéru, jeho nasazení se vyhnulo normální kinodistribuci a pod lákavým označením „Akční film, jaký jste ještě neviděli!“ byl nabízen v GRINDHOUSE kinech (to byla v 70. a 80.letech síť kin, která se specializovala na promítání nízkorozpočtových hororů, splatterů a exploatačních kousků pro výhradně dospělé publikum). Nutno říct, že upoutávky samozřejmě kecaly, protože Repo Man je všechno možné, ale akční film určitě ne. Asi i proto grindhousemi profičel bez povšimnutí a svého kultovního věhlasu začal nabývat až s uvedením na VHS a v různých TV filmových kanálech. Už úvodní minuty dají tušit, že tady se setkáte s nekonvenční podívanou. Záhadného chlápka s nepřítomným výrazem, který si pobrukuje nějakou písničku a mastí si to v chevroletu pouštní silnicí v Novém Mexiku, zastaví policista, vyžádá si doklady a se slovy: „Co máte v tom zadním kufru?“, dostane odpověď : „Tam se podívat nechcete.“ No tak co udělá policajt, samozřejmě, že se jukne, co jiného a to neměl dělat – po otevření se zadní kufr rozsvítí, policista se vypaří a zbydou po něm jenom ohořelé boty. Neznámý chlápek se rozjede dále po cestě, do toho začne znít punkový motiv od Iggyho Popa a příběh začíná.

Jeho hlavním protagonistou je punker a flákač jménem Otto (brácha Charlieho Sheena Emilio Estevez asi ve své nejlepší roli). Ten přijde po násilném incidentu o práci, poté o svoji holku, která mu zahejbá, jeho fanatičtí rodičové mu sdělí, že všechny peníze, které mu měly zaplatit školu, věnovali coby zpitomělí křesťané nějakému televiznímu kazateli, takže se zdá, že Ottův život je pěkně v hajzlu. Ten se mu ale radikálně změní v momentu, kdy ho osloví chlápek jménem Bud (Harry Dean Stanton, proslulý představitel malých rolí, kterého znáte určitě jako strojníka Bretta z prvního Vetřelce), jestli by mu nepomohl. Prý potřebuje urychleně dostat svoji nemocnou ženu do nemocnice a nechce nechat její auto v místní městské čtvrti, které má pochybnou pověst jako místo plné zlodějů. Proto by potřeboval, jestli by Otto za 25 dolarů manželčino auto neodvezl na místo, které Bud určí. Otto souhlasí, vleze do auta, když náhle hrstka neznámých rozčilených lidí se pokusí Otta z auta vyhnat a začne ho pronásledovat. Otto pojme podezření, které se nakonec na Budově hlídaném parkovišti osvětlí – Bud si všechno vymyslel a on a jeho parťáci jsou tzv. repo-mani, něco jako exekutoři aut, takoví obrácení Robinové Hoodové – chudým berou a bohatým dávají. Prostě kradou legálně auta lidem, co neplatí daně, dále je prodávají a peníze dávají zpět věřitelům. Otto se po počátečních neshodách k repo-manům připojí, a začne svoji novou práci brát vážně. Sundá náušnici s krucifixem, oblíkne si sáčko a jako seriózní repo-man začne s Budem zabavovat auta. Sem tam se něco podělá, ale to patří k práci. Všechno se zkomplikuje, když anonymní zdroj zveřejní odměnu 20 tisíc dolarů za chybějící Chevy Malibu z roku 1964. To je to naše záhadné auto se svítícím kufrem, o kterém jsem se již zmínil na začátku, jeho majitel je čím dál podivnější a aby toho nebylo málo, jeví o něj zájem i mexičtí mafiáni, do toho se přimotá FBI a čím dál zmatenější dějové veletoče směřují až k obskurnímu finále se světélkujícím chevroletem, které jakoby vypadlo z pera nějakého zfetovaného scenáristy. Fakticky, posledních zhruba 10 minut je totální anarchie.

Ale proč se vlastně Repo-Man stal tak kultovním, a to jak mezi fanoušky, tak i u kritické obce? Řekl bych, že hlavní důvody jsou tři, respektive čtyři: nepředvídatelnost, dialogy, hudba a s tím spojená atmosféra.

NEPŘEDVÍDATELNOST – je spousta filmů, řekl bych i drtivá většina, co vypouští filmový mainstream, kde dopředu odhadnete dějovou linii, kam se vše bude ubírat, odhadnete, jak postavy zareagují, dokonce i to, co v následujících vteřinách vypustí z úst. Takhle již desetiletí funguje továrna na sny, kde filmy, které byť scenáristicky zaštítí klidně i 4, 5, 6 lidí (schválně se někdy mrkněte), tak jsou tak zoufale předvídatelné, že vás až nudí na to koukat. Většina hororů jede podle svýho osvědčenýho mustru, romantické filmy takhle fungují téměř bez výjimky, válečná tvorba posledních roků rovněž, o komiksových adaptacích ani nemluvě (třeba marvelovky jsou všechno na jedno kopyto, čest vyjímkám jsou Snyderovi Watchmen). Repo Man je ale jiná káva. Dvě hlavní dějové linie – Otto a jeho práce a patálie s chevroletem – které se ke konci spojí, se linou nepředvídatelnými cestičkami. Vše, co se zde děje, nabývá až jakéhosi surrealistického rozměru, postavy se chovají iracionálně, některé scény skoro vypadají jako dadaistické skeče nadšených divadelníků …. Ale přesto všechno jako celek to funguje a má to pevný tvar. Pokud jste u vyprávění Repo Mana naladěni na jeho rytmus, jeho osobitý humor a atmosféru, tak si to zamilujete (u mě to bylo tak, že na poprvé jsem byl zmaten, napodruhé to akceptoval a napotřetí se bavil). Alex Cox si nebere servítky s ničím. Dělá si prdel z vyznavačů UFO a celého jeho fenoménu, ze pseudo-náboženských sekt v čele s tak v USA oblíbenými TV kazately, nenechá nit suchou na uctívačích automobilu jakožto životního stylu (kde jinde, než v zemi, kde je v některých městech téměř podezřelé jít pěšky, že ano), Cox se baví i na účet punkové scény (o její hudbě níže), kde Ottovi kámoši punkeři jsou k politování smutnou karikaturou sami o sobě, ale otírá se i o anti-punkovou hysterii, která v americké společnosti vládla v první polovině 80.let.

Obrovským trumfem filmu je pak to, že je k prasknutí nabitý nesourodými obrazovými gagy, které se nedají všechny pozřít na jedno zkouknutí. Nežil jsem v Americe 80.let, takže bez nápovědy bych samozřejmě nepobral, o co všechno se Cox chytrými vizuálními narážkami otíral. Třeba potraviny v obchodech – všechno to jsou až podezřele bílé balíčky s jednoduchými nápisy jako „Kukuřičné vločky“ (a nic víc) , „Pivo“ ( a nic víc), nebo dokonce pouhé „Jídlo“. Člověk by si řekl – co to je za praštěný product-placement, ale ve skutečnosti to není nějaký reklamní trik, nebo nějaký divný, postranní Coxův komentář k umístění produktu ve filmech, ale měl spíše vést k opravdovému fenoménu: nevysvětlitelné mánii pro generické potraviny, která se v první polovině dekády přehnala Amerikou, což trvalo několik let, a pak ustoupila stejně náhle, jak se objevila. Příjemný odér punkové anarchie se prolíná celým filmem. Ručičkové hodinky nemají ručičky (cože?), v nemocnici v místním rozhlase ledabyle zazní. „Pane Lee, prosím, vraťte ten skalpel.“, punkýšové vedou nihilistické řeči („Teď si dáme sushi a nebudeme platit.“), nebo se chovají nepředvídatelně (na útěku s lupem se najednou jeden z nich zastaví u homelesáka, ukloní se mu a podá mu ruku) a samotný Otto to v závěru zabije upřímnou hláškou po dotazu partnerky – „A co náš vztah?“ – „Srát na něho.“ (What About Our Relationship? - Fuck That.) Závěrečné titulky pak celé té anarchii nasadí korunu, když běží v protisměru, než je u filmu běžné, Cox byl prostě vtipálek.

DIALOGY – Někde jsem četl, že doba trefných filmových dialogů režisérů-scenáristů v jedné osobě se dělí na 3 fáze (podle jejich výrazných představitelů, kteří dle některých kritiků psali nejlepší filmové dialogy) – doba wilderovská (Billy Wilder), doba allenovská (Woody Allen) a doba tarantinovská (to je snad jasný). Alex Cox by se tam mohl skromně, jako mnoho jeho kolegů, vmáčknout mezi ně tímhle debutem a pak zase hned utéct, protože pak již ani zdaleka nepřekročil svůj stín. Dialogy tady jsou …no jak to říct….často neobvyklé. A často vtipné, ať již chtěně, nebo nechtěně. Tady prostě neodhadnete dopředu, co aktéři ze svých úst vypustí, buďto je to nějaká nečekaná hláška, nebo celý monolog, kdy se smějete jeho absurdnosti. V tomhle ohledu nejvíc válí Miller, podivný týpek, který pro společnost Helping Hand Acceptance Corporation (oficiální název vymahačské firmy repo-manů) připravuje auta pro další prodej. Miller tu třeba tvrdí, že jízda autem snižuje vaši inteligenci a že UFO jsou stroje ze vzdálené budoucnosti. Jeho výplody nepředvídatelné mysli prostě musíte milovat (respektive Coxe, který je napsal), viz. jeho dialog s Ottem: „Spousta lidí si neuvědomuje, co se ve skutečnosti děje. Vidí život jako hromadu nesouvisejících událostí a věcí. Neuvědomují si, že všechno zapadá do určité sítě shody okolností. Dám ti příklad, co tím myslím. Dejme tomu, že pomyslíš na talíř krevet. A najednou někdo řekne: talíř, nebo krevety, talíř krevet. Jen tak, bez souvislosti. Žádnou v tom nenajdeš. Je to součást vesmírného nevědomí.“ – „Za éry hipíků si asi sežral hodně LSD, že jo, Millere?“

Nebo pobaví Millerovo přesvědčování , že ikona americké popkultury John Wayne byl ve skutečnosti buzík:

„John Wayne byl buzna.“ – „To teda nebyl!“ – „Byl, kluci. Instaloval jsem mu polopropustná zrcadla do bytu. Přišel mi otevřít v šatech.“ – „Jsi cvok. To neznamená, že byl teplouš. Hromada normálních chlapů se ráda dívá, jak kámoši šukají. Třeba já.“ No jak říkám, někdy se tam fakt zažije při dialozích srandy kopec. Sice o level níže, než u tarantinovek, nebo ve filmech bratří Coenů, ale Coxův výstřední smysl pro humor a punkový sarkasmus se musí ocenit.

HUDBA – Repo Man se nese v příjemném punkovém odéru, ale byla by chyba říct, že je v něm slyšet neustále punková muzika, aspoň v tom pojetí, co si pod pojmem punk-rock představujeme. Drtivou většinu stopáže vyhrávají vybrnkávačky kapely THE PLUGZ, ti se sami označovali za latino punkery, a kdybych měl jejich sound k něčemu připodobnit, tak asi nejlépe ke kytarovým skladbám Ennia Morriconeho, které skládal pro spaghetti westerny. Alex Cox sice ve svém filmu punkáče paroduje a trochu si z nich utahuje, ale zároveň jim vyjadřuje sympatie, takže slavní punkeři mu to s přátelskými pocity vracejí. V titulkové pasáži tedy můžeme slyšet Iggyho Popa, ve vypjatých scénách pak skutečně zazní drsně zbustřelé pasáže legend americké punkové scény – SUICIDAL TENDENCIES, BLACK FLAG, THE CIRCLE JERKS, JUICY BANANAS, jednu z postav – looserského Ottova kámoše Kevina si pak střihne baskytarista THE CIRCLE JERKS Zander Schloss. Pobaví kraťoučký úsek, kde si Cox a THE PLUGZ střihnou malou parodii na Coppolovu Appocalypse Now, když při loupeži v lékárně zazní Wagnerova Jízda Valkýr a jeden z punkýšů si jí při útěku z místa činu pobrukuje. THE CIRCLE JERKS pak neváhají sami sebe ztrapnit kraťoučkým výstupem jako politováníhodná barová kapela.

Závěrem si neodpustím malé ironické popíchnutí. V dnešní hysterické době kolem smrti George Floyda, kdy se kácí historické sochy a zakazují se filmy, vám radím – sežeňte si tenhle film co nejrychleji, než bude pozdě :o) Hispánci v něm nejsou zobrazeni příliš přívětivě a v časech, kdy vadí i filmy jako Sever proti Jihu nebo Forrest Gump, by scéna, kdy kamera zabírá ulici plnou černochů a Bud při pohledu na ně to komentuje slovy: „Zkurvená lůza, víš kolik ti lidi dluží? Většina je na útěku, nezná svoje čísla sociálního zabezpečení.“, tak taková scéna je pro dnešní politické aktivisty přímo jako rudý hadr na býka. Takže abychom se ještě nedivili, my, fandové Coxova filmečku. Ale to je jen takové nevinné ironické pošťouchnutí, a vlastně i jiný příběh (raději to nebudu rozmazávat). :o)

Takže Punk´s Not Dead, volové a nikdy nebyl a zase někdy příště.

Hodnocení: Jak jsem „bojoval“ s tímhle filmem, měnilo se i závěrečné oznámkování – od počáteční lehké letargie za 60%, až k pobaveným 80%.

24.06.2020	Diskuse (12)	Lima fulci@seznam.cz