RIOT CITY, SEVEN SISTERS, WITCHUNTER - Písek, Divadlo Pod Čarou, 24.květen 2023

Nikdy by mne nenapadlo, že přijde den, kdy pojedu do malebného rodného Písku za metalovou hudbou. Nicméně stalo se. Je třeba pořadatelům z Thrash Nightmare Promotion gratulovat, kterak reagují na soudobé dění ve světě, týkající se vzedmutí zájmu o pravověrnou heavymetalovou muziku vycházející z předobrazů osmdesátých let. Trojice dorazivších kapel, brázdící právě nyní Evropou, rozhodně slibovala zajímavý zážitek. Jejich koncert se sice konal v rámci Divadla Pod Čarou pouze v předsálí, kde je umístěno nižší a menší pódium, ale i tak šlo o výborný večer, který si musela příchozí stovka fans prostě užít.

Začněme italskými děsivci z WITCHUNTER, kteří se jeví být hodně zapálenou reminiscencí na zemitější podobu hnutí z počátku osmdesátých let. Celý jejich set na mne působil tak, jakoby tahle pětičlenná kapela milovníků kožených elastických kalhot rozehrála hororovou show pro pár nadšenců někde v obýváku. Hlavní tvář Italů představuje excentrický frontman Steve Di Leo, jež prokazoval nejen obstojnou hlasovou zapálenost do časů především původní britské oceli, ale rovněž ve využívání různých mystických propriet, takže došlo na rudý ďábelský plášť, středověký meč, případně i pití krve z poháru poznání. Klišé, ale tak nějak únosná.

Vše bylo prezentováno za zvuku devíti skladeb ze všech tří dosavadních albových nahrávek WITCHUNTER, včetně té poslední, nesoucí jméno „Metal Dream“. Došlo i na předělávku „Heavy Metal Mania“ od pionýrů NWOBHM kapely HOLOCAUST. Slabinou stroze se vyjadřujících Italů byla naprostá absence uměleckého přesahu a jakéhokoliv odklonění z mantinelů, ve kterých se heavy metal hrával zhruba v letech 1979-1984, pozitivní stránkou pak zjevná náklonnost k Ronnie Jamesi Diovi, kterého zde chápu jako hlavní stylizační předobraz. Solidní, byť nikterak originální heavy metal od čarodějů druhé kategorie.

Britští SEVEN SISTERS od počátku signalizovali, že se po muzikantské stránce bude jednoznačně přiostřovat, jakkoliv se tahle kapela, kladoucí důraz na nekonečné maidenovské vyšívánky, v reji svých kytarových vyhrávek téměř zauzlovala a posléze nevěděla, jak se dostat ze svého dobrodružství ven. Muzikantský projev této čtveřice působil přesvědčivějším dojmem a v jejich skladbách se toho také dělo o poznání více. Oproti Italům však divadýlko zcela zmizelo a hudebníci se soustředili pouze na prezentaci songů. Na mne vystoupení SEVEN SISTERS působilo tak, že v průběhu zhruba prvních čtyř skladeb velmi bavilo, avšak posléze bylo na mne toho jejich klokotání až příliš a nakonec vše končilo v změti vzájemně si hodně podobných a vesměs nepřehledných motivů. Jejich skladbám zkrátka chyběla výrazná hlavní linie, či poutavá zpěvová linka zakončená refrénem, jinak v rámci formy provedení měli solidně nakročeno k tomu milovníky zdobného stylu IRON MAIDEN oblažovat. Výhrady mám rovněž k projevu zpěváka, který mi přišel poměrně tuctový.

Bezesporu nejočekávanější a nejlepší kapelou večera byli Kanaďané RIOT CITY, kteří na tomto místě zabodovali již před rokem a nyní se vrátili s novou, druhou řadovou deskou „Electric Elite“, která nyní vysokou úroveň kapely po všech stránkách stvrzuje, o čemž svědčí i angažování nového zpěváka Jordana Jacobse. Debutová deska „Burn The Night“ platí stále za vynikající frišnou jízdu, a tak kytarista Cale Savy se svou partou sází dost právě na skladby z debutu. Současný Jacobsův přínos slyším nejen v tom, že Savymu převzetím vokálních partů dost odlehčuje a zároveň platí za ještě lepšího a, co se týče hlasového vykreslení melodických motivů, i přesvědčivějšího vokalistu, ale také, že je obstojným katalyzátorem energie a koncertním burcířem. 

Kapela šlape jako detailně seřízený šinkanzen a sviští sci-fi prostorem za zvuků uchvátných hymen, jež představují vše, co bylo na prapůvodním speedmetalu osmdesátých let tolik skvělé, takže jsme se dočkali titulní skladby z debutu „Burn The Night“, okázalé „The Hunter“, heroické „Warrior Of Time“, mystikou protchnuté „In the Dark“, či výstavních kusů z druhé desky, jako je Maideny ovlivněná „Lucky Diamond“, řízné kusy „Eye Of the Jaguar“ a „Beyond the Stars“, či hairmetalově hitové „Tyrant“ a „Paris Nights“, které patří k mým nejoblíbenějším. Za mne po všech stránkách skvělý klubový koncert, přesně takový, jaký je v dnešní době již velkou vzácností. RIOT CITY pro mne představují největší naději pro udržení odkazu heavy metalu osmdesátých let v co nejautentičtější a nejsmysluplnější podobě.

Zde je video příspěvek z vystoupení RIOT CITY.

27.05.2023	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz