RIVAL SONS - Head Down
Kalifornská čtveřice RIVAL SONS zahájila před rokem masivní útok na přední příčky různých classic rockových charts po celém světě. Mohla za tento stav především jejich třetí řadová deska „Head Down“, která se trefila do noty svým zdravě přidrzlým blues rockovým pojetím a resuscitací hard rocku sedmdesátých let, především pak legendárních LED ZEPPELIN. Deska překvapivě vydaná u stáje zaměřující se především na extrémnější žánry tvrdé hudby Earache Records je již jejich třetí řadovkou a kapele se díky ní podařilo naplno celosvětově prosadit, o čemž dnes svědčí nabušené koncertní sály. Vím, kapel vyžívajících se v znovuobnovování kouzla starých rockových časů prostřednictvím hudebního jazyka LED ZEPPELIN už zde za posledních třicet let bylo nepočítaně, ale pokud se podobná muzika dělá od srdce, není jí nikdy dost a RIVAL SONS dle mého patří mezi to zdařilejší.
Pozorní sledovači tohoto hudebního odvětví však velmi dobře ví, že zvlášť období přelomu
osmdesátých a devadesátých let podobně zaměřeným kapelám velmi přálo – tenkrát se totiž rázem vynořila
celá plejáda interpretů vycházejících z odkazu bájné Pageovi party a každá
z nich si navíc udržovala své osobní nezaměnitelné kouzlo. Stačí zmínit třeba
bombastické KINGDOM COME Lennyho Wolfa, vyznavače
dřevního zvuku - Jižany THE BLACK
CROWES, dále pak jejich krajany ovládající spíše hard´n´heavy výraz - GREAT
WHITE, rovněž pak blues rockovou „all stars kapelu“ složenou ze samých velkých muzikantských
es - BADLANDS (Jake E.Lee, Ray Gillen, Eric Singer), nebo v neposlední
řadě třeba na počátku devadesátých let slibné Brity THUNDER. V případě těchto
kapel šlo již tenkrát před dvaceti lety o velmi zdařilé projekty, které
vycházely z muziky bájné olověné Vzducholodi, řítící se nezadržitelně k zemi.
Dnes je „retro“ opět v kursu a RIVAL SONS jsou si toho velmi dobře vědomi, byť je samosebou nepodezřívám z vypočítavosti, na to je jejich hudební pojetí dostatečně autentické. Když tak poslouchám jejich poslední desku, ani se vlastně příliš nedivím, že tahle kapela slaví úspěch. Jejich skladby totiž znamenitě fungují a rovněž pojímají širší výrazové spektrum, než by se na první poslech mohlo zdát, protože ačkoliv jsou základy jejich songů ukotveny u blues rocku a stylu LED ZEPPELIN, jsou zde rozpoznatelné i vlivy příbuzných legend ze sedmdesátých let jako třeba BAD COMPANY nebo dokonce KISS.
Jednu část zdejších skladeb tvoří hřmotné vály, obsahující mohutné repetetivně pojaté riffy Scotta
Holidaye, které vše hrnou před sebou poháněny suchými, přírodně ozvučenými
údery bicích Micka Mileyho – sem patří třeba hned úvodní „Keep On Swinging“, ale
také „Run From Revelation“, „You Want To“ nebo vrcholná devítiminutová suita
„Manifest Destiny Pt1“. V těchto skladbách ze sebe frontman Jay Buchanan
vyždímává doslova maximum, ve snaze přiblížit se svému velkému vzoru (Robert
Plant). Na opačném pólu jsou však neméně
zajímavé a o poznání odlehčenější zpěvné hitovky jako „Wild Animal“, „Until The
Sun Comes“ a „Heist“. Slabší chvíli si kapela vybírá v několika položkách –
např. ve folkové „Jordan“, tuctové „Manifest Destiny Pt.2“ a příliš
kolovrátkové „All The Way“. I tak jde však o spolehlivou sbírku, jejíž
hodnocení musí být pouze kladné.
Album „Head Down“ je rozhodně svěží kolekcí, byť nijak
extra výjimečnou, která staví RIVAL SONS do pozice kapely plné nemalých
příslibů. Ještě se sice tito mladí Kaliforňané nedají srovnat s většinou výše uvedených zeppelinovských kapel, nicméně jejich hudba se prokazuje
opravdu velkým srdcem a celkově platí za autentický vzorek sedmdesátkového rocku. Jsem tedy zvědav, co přijde dál.
| 30.09.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
