RIVAL SONS - Great Western Valkyrie

80%

Kapel, které ještě dnes rozvíjejí odkaz legendárních LED ZEPPELIN, stále funguje velké množství, což vlastně není, vzhledem k hudebnímu dědictví které tito Britové po sobě zanechali, nic neobvyklého. Důležité je však rozlišovat mezi těmi, kteří bohapustě vykrádají bez toho, aby přišli s něčím navíc, od těch zajímavých. Tedy kapel vnášejících do svého hardrockového výraziva osobité vibrace. Američané RIVAL SONS patří v posledních pěti letech mezi nejzdařilejší následovníky. Potvrdili to už na svých starších albech. Právě v těchto dnech jim u Earache vychází čtvrtá řadovka „Great Western Valkyrie“, značící další sympatický posun k pomyslnému rockovému Olympu. Silnou stránkou Kaliforňanů je schopnost napsat výživnou skladbu, čemuž dopomáhá vynikající hlasový fond jejich lídra, zpěváka Jay Buchanana, ovšem i zkušeně působící instrumentální složka, vedená zejména kytaristou Scottem Holidayem. Ten je silný v riffech a snad ještě lepší v klenutých sólech. Stejně jako jejich velké vzory jsou RIVAL SONS čtyřčlennou formací, upřednostňující základní nástrojové obsazení s jednou kytarou. Jejich novinka má všechny předpoklady stát se jednou z popředních nahrávek letošního roku v daném žánru.

Oproti starším deskám určitě došlo k navýšení jisté barvitosti skladeb a celkovému zjemnění, takže logický muzikantský vývoj je zde ve všech směrech patrný. Současnost dává za pravdu verzi, že RIVAL SONS vzhlížejí k těm momentům tvorby LED ZEPPELIN, kdy parta okolo Jimmyho Page příliš netlačila na pilu, a kdy výstřel nadpozemské invence přicházel tak nějak samovolně. Přirozenost nade vše ostatně bylo krédem rockových kapel tehdejší etapy. Osobně zde krom prvních čtyř největších klasik nacházím inspirační zdroje u alba „Houses Of The Holy“. Vlastně je z nových skladeb RIVAL SONS patrné, že jde o Američany. Syrovější ostrovní přístup z počátků jejich diskografie zde byl poněkud upozaděn. Kromě tradičních bluesových prvků dostávají velký prostor skladby poklidněji koncipované, kde dostávají prostor výraznější aranže, hammondy, slide kytary (tak jako v „Rich And The Poor“) a různé další přídavné věci. Důležité je, že skladby nepůsobí ani omylem vyčpěle, naopak jsou opatřeny poměrně aktuálním zvukem, takže si určitě mohou získat, stejně jako je tomu v případě třeba takového Jack Whitea, i velmi mladé posluchače. Magičnost díla tkví v naprosto přirozeném přenesení letité hudby do dnešních časů a její opatření atraktivními, lze říci i hitovými, songy.

Jsou zde jak důraznější skladby postavené na práskavých Holidayových riffech jako „Open My Eyes“, „Play The Fool“ a „Secret“ (zde hlasově rozběsněný Buchanan chvílemi zní jako Robert Plant na úsvitě své dráhy – tedy na některé z prvních dvou nahrávek LED ZEPPELIN) , ovšem i mírnější věci stavící na proměnlivých strukturách – „Good Things“ (hlas zde pro změnu evakuuje mladého Stevena Tylera z počátků dráhy AEROSMITH) a „Belle Starr“ (snad nejzajímavější položka). Do toho se vleze nějaká ta stadiónová odrhovačka – „Good Luck“, nebo naopak epičtější věc na závěr – „Destination On Course“. Posledně jmenovaná skladba se vzedme do mohutného chóru, který ospalejší závěr desky zachrání. 

Album naopak rozjede strohá, avšak také pořádně žhavá „Electric Man“, u níž zbustřený zvuk kytary kloubí přirozenost blues rockové etapy konce let šedesátých s modernějším přístupem ke zvuku, jaký je patrný třeba u takových THE DEAD WEATHER, když už tedy byla výše řeč o Jacku Whiteovi. To samo o sobě potvrzuje tezi, že když se odkaz legend opracuje tím pravým způsobem, jde stále o mimořádně aktuální věc. Velmi solidní a barvité rockové album, které mne baví od začátku do konce a především, které je poctou nikoliv vykrádáním britských králů hard rocku.

17.06.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz