ROBERT PLANT - Lullaby And ... The Ceaseless Roar

70%

Věřím, že asi nebudu mezi hardrockovými fanoušky osamoceným úkazem, když řeknu, že jsem v posledních dvaceti letech mnohokrát nad hudebními chutěmi Roberta Planta, toho blonďatého Boha co třímal mikrofon u LED ZEPPELIN, zatínal vztekle pěsti. Ten chlap na celé řadě svých sólových projektů dělal vše pro to, aby mne namíchl. Když se rozhlédnu po jeho už tak dost dlouhé a bohaté sólové kariéře, výjimku dle mého představují pouze dávná alba lemovaná skvělým sólo debutem „Pictures At Eleven“ (1981) a rovněž podařenou sadou hardrockových písní „Fate Of Nations“ z roku 1993. Horší už to mám s jeho názory typu – metal nestojí za nic, a rovněž s pozdější tvorbou, která začala čím dál více inklinovat k exotickým rytmům a vlivům world music. Na druhou stranu nepopírám, že je chvályhodné, když takový umělec na svých sólových albech razí vlastní upřímnou cestu a věnuje se přesně tomu, co jej zrovna inspiruje, je to ostatně daleko lepší a přirozenější, než aby se stále ohlížel ke své dávné a velmi úspěšné minulosti. Robert Plant model věčného hledače splňuje téměř do puntíku, ovlivňován mnoha typy hudebních kultur, počínaje arabskými a africkými prvky, přes irský a severoamerický folklór, až po hudbu ovlivněnou moderními styly jako trip-hop, nemající zcela nic společného s bytelným klasicky rockovým fundamentem, zkrátka jde stále dál přes bariéry stylů. Jeho nové album, vše co jsem o něm doposud napsal, naprosto do puntíku splňuje a je velmi upřímné, to je zcela nezpochybnitelné, ovšem má to jeden podstatný háček – Plantovi skladby se mi prostě zas až tolik nelíbí. Netvrdím však, že to tak navždy zůstane. Robert je stále skvělým zpěvákem i muzikantem, který si razí cestu nanejvýš pravdivou a soustředí kolem sebe tým dalších výborných a o generace mladších muzikantů, o čemž nemůže být žádných pochybností, ale jeho současné multi-žánrové rozpětí v mém případě vydá na mnoho a mnoho pokusů, kterými se snažím do jeho hudebního rozpoložení nějakým způsobem dostat a stejně se mi to pravděpodobně nikdy nepovede. Přiznávám, že zatím se mi to nepovedlo, neboť tenhle vynikající zpěvák je u mne navždy spojen s razantní kytarovou hudbou a přesně tu od něj očekávám. Vím, že chyba je pravděpodobně ve mně, což se pokusím vysvětlit tvrzením -> i Dan Bárta je pro mne rocker a ne jazzman.

Co se tedy dá od nové Plantovi sólovky očekávat? Rozhodně silnou, mnohdy až hypnotickou atmosféru, pak samozřejmě onu multižánrovou skládanku, o které již byla v souvislosti s jeho novější tvorbou řeč, no a v neposlední řadě jeho stále velmi charakteristický hlas, tentokrát se držící více civilních poloh. Každá ze skladeb je vedena v pomalejším tempu a vyžaduje plné posluchačovo soustředění, hitovky zde opravdu nehledejte, protože jde o mantrické songy, které staví na omílání ústředního motivu, takže mají šanci si vás získat po nějakém čase. Z materiálu je však cítit opravdové zaujetí a prožitek, tolik nástrojů nejrůznějšího původu a tolik vlivů nejrůznějších hudebních stylů jsem pořádně dlouho na nějaké desce neslyšel. Skladbám je ponechán velmi přirozený sound a živý přírodní feeling. 

Když hravou „Little Maggie“ v úvodu rozezvučí široká škála strunných nástrojů, připadáte si jako v nějaké irské přistěhovalecké osadě někde v Kentucky. V druhé „Rainbow“ Plantův hlas uvádí posluchače do stavu netečné blaženosti a vyloženě hypnotizuje. Dále jsou na albu slyšitelné i různé severoafrické nebo blízkovýchodní motivy, tak jako je tomu třeba v nejlepší položce „Pocketful Of Golden“. Rovněž prvky příslušící do evropského folku (často je slyšet banjo, housle) zde mají velké zastoupení a kolikrát jsou vyloženě propojeny s exotickými motivy. Nechybí indický citár, zbustrované kytarové riffy („Turn it Up“), nemluvě o dramatickém podání některých skladeb za přispění smyčcového orchestru („Embrace Another Fall“). Skoro až Caveovsky pojatou baladu „A Stolen Kiss“ opanuje komorní atmosféra za přispění piana. Několik písní pluje pouze na abstraktních zvucích a elektro rytmice, kde to Plantovu hlasu vlastně dost svědčí. Sice si jej nedovedu představit, že by se někdy ustálil v ranku ostrovního trip-hopu, ale jde o další zajímavost, kde např. v kombinaci s externími pěvci je v případě závěrečné „Arbaden (Maggie´s Babie)“ hodně dobrý.

Zkrátka „Lullaby And… The Ceaseless Roar“ je velmi pestrou skládankou moderní hudby, kterou bych za jiných okolností od lídra LED ZEPPELIN ani nečekal. Tedy v případě kdybych léta neznal jeho hudební chutě a nespoutanost. O těchto věcech však dlouho vím a rovněž i o Plantových důvodech nikdy neobnovit ve studiové podobě LED ZEPPELIN, takže se vlastně celému tomu mumraji ani nedivím. Myslím, že „ukolébavka“ je velmi odvážná, pestrá a upřímná věc, jen se s ní musím ještě pořádně prát. Věřím, že se v případě tohoto materiálu jedná o velmi pomalého growera.

15.10.2014	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz