ROBOT MONSTER - Filmová pohroma v gorilím kožichu

"Pane doktore, asi takhle - viděl jsem prapodivnýho týpka v kožichu, jak nukleárním útokem zlikvidoval veškeré lidstvo na Zemi. Přežilo šest lidí - děda, babka, klučík, holčina, nějaká kost a libovej seladon. A voni byli poslední hrozbou pro jiný týpky v kožichu někde na ňáký jiný planetě. A tak ten v tom kožichu (ne, nebyl to Leoš Mareš) chodil furt ňákou pustou krajinou, aby je dostal. A řeknu vám, bylo mi ho dost líto. Furt chodit pěšky v tom kožichu. Proč se třeba nesvezl? Má atomovky, má vesmírnej koráb a přitom musí supět po kopcích? No řekněte, pane doktore, je to normální? Ale bez citu nebyl, ne ne. Von se zamiloval, do tý kosti. A tak šel po ní. A vona jak utíkala s tím playboyem, tak hrozba nehrozba, zabouchla se do toho seladona (ne do toho s tím kožichem) a naplánovali si líbánky. Sice nevím, kde je chtěli trávit, ale taková cesta rozbořenou Paříží spojená s prohlídkou mrtvol, to by nemuselo být špatný. Ale to já jenom tak fantazíruju .... A taky jsem tam viděl plazmovou obrazovku z papundeklu a u ní asi ňákej magor foukal do bublifuku, protože tam poletovaly bubliny, ale nevím proč. Jo, a taky se tam mihli pravěcí ještěři a .... Au! Au!Já si nevymejšlím. Já to skutečně viděl, pane doktore! - „Pan Limo, já Vám věřím. Že vy jste se zase koukal na Robot Monster? A celého? Tak to je vážné, musím Vám píchnout injekci a zvýšit dávky diazepamu, jinak si ponesete následky na celý život….“

Ne, buďte bez obav, milí přátelé filmu, zdraví slouží, diazepam si lupnu jen občas a kvůli takovýmhle filmům seppuku nepáchám, já je totiž mám rád. O čem mluvím? O legendárně špatných filmech, které si užíváme plnými doušky, protože jejich nechtěná komičnost je to, co na nich vyhledáváme a bavíme se.

Díl první - Patlalové, matlalové

Ještě předtím, než nás svými režijními výtvory v přítomnosti oblažily takové „hvězdy“ jako Uwe Boll, Tommy Wiseau, Madonna, či Fred Olen Ray a filmový trh zaplevelily společnosti jako Asylum, tu ještě dříve, v 50.letech, v době tzv. Zlatého věku sci-fi, byli legendární režisérští patlalové, mezi kterými se vyjímali hlavně Edward Wood Jr., Coleman Francis, Bert I. Gordon a ……… Phil Tucker. A právě ten nás zajímá. Tvůrce filmu, o kterém si něco málo povíme. Filmu, který je s naprostou jistotou zařazován do všech anket o nejhorších sci-fi filmech všech dob, kde se umísťuje na vysokých příčkách. Ano, tím filmem je legendární Robot Monster z roku 1953. Nutno říci, že i ve své době byl tenhle nepodarek zjevením, ale doba jemu a mnoha jiným, podobně srandovně nepovedeným filmům, přála. Zlatý věk sci-fi, tedy éra mapující 2.pol. 30.let až první pol. 60.let byla pro žánr sci-fi impozantní studnicí zejména nízkorozpočtových scifáren, jejichž boom byl zejména v 50.letech, kdy se jich natočilo téměř 350(!!!) a to proměnlivé kvality. Od těch ultra laciných a legračně přihlouplých, až po ty nadčasové a trikově nestárnoucí. Robot Monster patřil do té první skupiny.

Dílo druhý - Kalcinátorový paprskomet na vás, holoto!!!

Phil Tucker, původním povoláním neúspěšný žurnalista, přispívající svými články do pulpových sci-fi měsíčníků, spíchl svůj debut Robot Monster za pouhé 4 natáčecí dny, s rozpočtem 16 tisíc dolarů, v malém pohoří Bronson Canyons. To se nacházelo se blízko studií Hollywoodu, a proto bylo oblíbeno filmaři. Vzniklo tu pár westernů, hodně nízkorozpočtových scifíček (např. Bert I.Gordon tu natočil několik svých legendárních kousků), občas se zde točily i seriály a dokonce pár dílů Star Treku. Možná si řeknete – 16 tisíc rozpočet, za to se snad nedá ani pořídit kamera, natož něco točit. Právě že dá a na Tuckerově filmu to je krásně vidět. V celém filmu není vidět ani jediný interiér, vůbec žádné kulisy, jenom vizuálně nevzhledný kraj Bronson Canyons, jeho všude stejná křoviska, jedna jeskyně a rozpadlý barák, který byl právě v renovaci a filmařům se hodil do krámu. A k tomu pouhých 6 herců (víc jich fakt ve filmu není) a jeden týpek, navlečený v gorilím kožichu. Všechny ty několika-sekundové trikové záběry jsou ukradeny z jiných filmů, hlavně One Million B.C. z roku 1940, nebo jsou tu nastříhány záběry z vojenských instruktážních videí bombardérů B-52. A s tímhle přístupem , jistě uznáte, se dá nějak finančně vyžít :o)

A teď k hlavní hvězdě filmu – tím je mimozemský vetřelec jménem Ro-Man. Je bezpochyby tím nejméně přesvědčivým a hrůzu nahánějícím monstrem , který se kdy objevil na plátnech kin. Dobrá, 50.léta přinesla spoustu obskurních příšer, napadá mě třeba komický pankáčský pták v The Giant Claw z roku 1957, a spousta dalších, o kterých se zde nebudu rozepisovat. Ale zrovna Ro-Man je takový roztomilý ťutínek, jehož plyšovou hračku byste okamžitě chtěli pro své děti. Původně to měl být cínový robot, ale nebyly na něj peníze a tak Tuckera napadlo, že oblíknou herce do gorilího kožichu, nasadí mu potápěčskou helmu a na ní přilepí anténky. A voilá - máte tu monstrum, před kterým se klepe celá planeta Země.

Díl třetí - Gorilák vás sejme, ani nemrknete!!!

A co že to bylo vlastně za holomka, tenhle Ro-Man? Zabil tzv. „kalcinátorovým paprskometem“ všechny lidi na Zemi, vyjma šesti přeživších. Ty vedl hlava rodiny, geniální profesor, jenž zbylé – manželku, dvě dcery, syna a svého asistenta - naočkoval sérem, které rušilo účinky paprskometu a ve zbořené barabizně bez střechy, kde se ukrývali, nechal svojí neméně geniální dcerou nainstalovat speciální anténu, která znemožňovala Ro-Manovi přesně je zaměřit a zlikvidovat. Tady musím smeknout – anti-virové sérum proti účinkům paprsků a bomb je skutečně „geniálním“ nápadem scénáristy :o) Ale zpátky k Ro-Manovi. Ten komunikuje ze svého sídla, což je jedna jeskyně a v ní dva dřevěné stoly s přístroji, z nichž jeden neustále vypouští mýdlové bubliny, prostřednictvím nichž Tucker navozoval sci-fi atmosféru. Na druhém stole bylo něco jako plazmová obrazovka, skrze níž mluvil se svým nadřízeným – Jeho Vševelikostí – který ho navigoval, kam má zrovna jít a koho zabít. Odtud je pěkný dialog: „Vševelikosti, kamkoli jsem zaměřil kalcinátorový paprsek, tam zhebli“ – „Můj komutátor má akurátnější data, v kategorii 22 odhalil chybu na šestnáctimiliardtinném desetinném místě.“ – „Vševelikost se nikdy nemýlí, pak je tedy na Zemi stále přibližně 8 lidí.“. A tak po celý zbytek filmu chodí Ro-Man sem a tam po krajině, nahoru a dolů, pořád dokola a hledá přeživší. Ti do toho plkají svá moudra, občas se někdo z party trhne, taky běhá po krajině a pak se zas vrátí do barabizny.

Krásný moment je, když chlapeček při svých toulkách narazí na Ro-Mana, urazí ho hláškou „Vypadáš jako vykaděný větrník!“ a Ro-Manovi uteče a ten se zmůže jenom na to, že za chlapečkem hrozí pěstí. Mihne se tu i svatba dcery profesora a jeho asistenta a k tomu krásný dialog: „Kam pojedete na svatební cestu? Na Niagarské vodopády?“ – „ Popravdě jsme to ještě neprobírali.“. Ano, plánovat si svatební cestu v době, kdy je lidstvo komplet vyhlazeno a všude se válejí mrtvoly, to je vskutku brilantní nápad :o)

Přeživší mají také plazmovou obrazovku, pomocí níž komunikují s Ro-Manem, který občas zahlásí „Vidím pět z vás, které jsem stále neanihiloval!“. Vůbec, celý film je protkán kouzelnými hláškami, které byly původně myšleny vážně, ale vyzní úplně jinak. Viz třeba pochvala nápadníka své milované: „Jsi moc krásná, abys byla tak chytrá, nebo moc chytrá, abys byla tak krásná.“. Nebo fajn je i filosofické rozjímaní čerstvě zamilovaného Ro-Mana: „Ano, být trochu jako hu-man. Smát se, cítit, chtít. Proč nic z toho není zahrnuto v plánu? Nemohu, leč musím. Jak mám tohle zkalkulátorovat? Ve kterém bodě se potkávají křivky „nemohu“ a „musím“? Ačkoliv musím, nemohu. Vševelikosti, dívku zabít nedokážu, ale kluka zabiju.“

Dialogy a situace planoucí z nich postrádají jakoukoliv logiku, popírají poznatky vědy, lidé se tu chovají jako naprostá paka, prostě radost pohledět. Zkrátka scénář je kouzelná pitomost a má ho na svědomí jistý Wyott Ordung, který si stigma tohoto filmu nesl až po zbytek kariéry. Občas se sice mihnul kolem nějakého filmu, ale jinak ho nechtěl nikdo zaměstnat, včetně známého šetřílka Rogera Cormana a koncem 60.let zcela opustil svět kinematografie a věnoval se jiné profesi.

Díl čtvrtý - Navrch huj, vespod fuj

Začátkem 50.let vládla v amerických kinech čerstvá móda 3D projekcí. A Robot Monster se s ní svezl. Ačkoliv ho distributoři prezentovali jako 3D zážitek, i tady se podělalo co mohlo. Diváci totiž stereoskopické brýle měli na sobě zbytečně, obraz byl plochý, jediný 3D efekt, který ve filmu zaznamenali, byly několikasekundové záběry katastrofy a zemětřesení a i tady to nebylo zrovna košer. Tucker v nich totiž poskytl odlišné obrazy pro levé, či pravé oko a výsledkem je obrazový chaos, který možná byl autorským záměrem, každopádně nekoukalo se na to moc hezky. Aspoň, že to bylo tak krátké :o)

Pozoruhodná byla postava skladatele soundtracku. A to, prosím, nebylo žádné béčko, ale tehdy začínající, později věhlasný a veleslavný Elmer Bernstein, desetinásobný oscarový nominant, autor mimo jiné hudby k Sedmi statečným. Jakoby ten film byl zakletý, protože ani Elmer tu zrovna nezářil. Hudba uvozuje a končí film trylky jak z nějakého dementního Studia Kamarád, ve zbytku stopáže to občas orchestrálně hřmí, takže se to bije s tím, co se na plátně děje.

Herci – to byl jeden no-name exot vedle druhého, vyjma George Nadera, často obsazovaného hezouna v béčkových filmech, který tu pořád pobíhá polonahý, nebo ve špinavém roztrhaném tričku. I zbytek osazenstva nemění svá oblečení, pro garderobiérku to musela být rozkoš na něčem takovém pracovat, tomu se říká peníze zadarmo :o)

Díl pátý - Philův odkaz

A co hlavní pachatel téhle filmové pohromy, Phil Tucker? Když viděl ve střižně, co spáchal, napsal před premiérou v kinech místním novinám dopis, ve kterém se omlouvá a brání svůj film. Jeho distributoři byli tak zděšení, že dokonce Tuckerovi zakázali účastnit se slavnostní premiéry s červenými koberci a odmítli mu vyplatit podíl na tržbách. Kritiky byly v novinách vesměs zdrcující, přestože podobných naivních nechtěně komických sci-fi nepodarků byla tehdy kina plná. Jenže Robot Monster mezi nimi vynikal jako monument. To, a ještě skutečnost, že Tucker byl na černé listině a nikdo ho nechtěl zaměstnat, zapříčinilo, že se pan režisér opakovaně pokusil o sebevraždu práškami na spaní, ale věren svému patlalství, ani to se mu nepodařilo dotáhnout do konce a každý z pokusů končil hospitalizací v nemocnici. Ačkoliv byl persona non-grata, přesto se mu povedlo občas se nachomýtnout k nějakým ultra-low budgetových obskurnostem a vrcholilo to v roce 1960 další příšerností - Cape Canaveral Mosters, pseudo-špiónským thrillerem, také oblíbeným kouskem filmových sběratelů. Pak se světem filmu potácel jako pomocný střihač a také příležitostný neúspěšný vynálezce a svoji pouť zakončil v pouhých 58 letech. Až je mu člověka líto, fakt, bez ironie. Přesto tady po sobě něco zanechal - jeden vrcholně zábavný snímek a také Phil Tucker Spirit Awards. To je ocenění, které se organizátoři Zed Fest Film Festivalu rozhodli dávat mladým začínajícím tvůrcům sci-fi a hororových filmů. A právě na počest Phila ho tak pojmenovali. Věřím, že by mu to udělalo radost. Každopádně, pokud jste ještě Robot Monster neviděli, tak do toho jděte a věřím, že udělá radost i vám. Sice ke koupi u nás není k dostání, ale – jak s oblibou občas říká filmový recenzent František Fuka – je k sehnání na „jiných filmových nosičích“ a jsou k dispozici i české titulky, doporučuji zejména ty od organizátorů Festivalu otrlého diváka, jsou velmi vtipné. Takže přeju příjemnou zábavu.

Filmu zdar, přátelé.

Hodnocení: 0 % nebo 100% - irelevantní, tady to vyjde nastejno :o)

24.10.2018	Diskuse (15)	Lima fulci@seznam.cz