ROD STEWART - Praha, O2 Aréna, 3.července 2024

Rocker, popař, soulman, bluesman, majitel charakteristického chrapláku, idol, ikona, legenda, lamač srdcí žen ve věku od 15 do 90ti let, skladatel. Ale především zpěvák. A to ten, kterého koncertování stále baví v devětasedmdesáti letech a po více než šedesáti letech na pódiích. To nejen říká v aktuálních rozhovorech, ale bylo to zřejmé i z jeho pražského vystoupení na začátku letošního července.

Rodovo současné turné se jmenuje „One Last Time“ (Naposledy) a sám zpěvák přiznává, že je to pouze MOŽNÁ jeho poslední „rokenrolové“ turné a že by chtěl minimálně ještě vyrazit s big bandem ke své poslední desce „Swing Fever“ (2024). Ale ať už ho vidíme naposledy, nebo ne, věděl jsem, že není na co čekat, a tak jsem už půl roku před koncertem zakoupil příslušný lupen ke střeše O2 Areny, abych to zažil. Nejsem znalec, ale tak nějak Stewarta po očku sleduju už od teenagerských let a nechtěl jsem se po čase ohlížet, že jsem tu možná poslední příležitost promeškal. Na koncert jsem nešel s žádným očekáváním, jen jsem si to prostě přišel užít. A sešlo se nás dost, vyprodáno nebylo, ale největší česká hala byla velmi slušně zaplněna. A Stewart nás přesvědčil, že to tam pořád je.

Kdybych měl vystoupení charakterizovat jedním slovem, tak by to bylo: pohoda. Už dlouho jsem nebyl na koncertě s tak příjemnou atmosférou. Profesionální, ale přirozeně působící kapela čítající tři doprovodné zpěvačky, dvě kytary, basu, bicí, perkuse a v některých skladbách také dvoje housle, harfu, piano, saxofon nebo xylofon. A před nimi zpěvák a především bavič, nebo řečeno hezky česky „entertainer“. Člověk, který se prakticky narodil na pódiu a cítí se tam dobře a nenuceně. Zpívá, diriguje kapelu, říká historky, baví lidi. Stewart je také samozřejmě slušný skladatel, ale přirozeněji se cítí v kůži interpreta, který si některé písně stvoří a jiné si vypůjčí od kohokoliv, kdo ho zrovna zaujme, ať už jde o jakýkoliv žánr. 

Řada „jeho“ nejznámějších hitů tak vůbec nejsou jeho písně, ale mnoho fanoušků to možná ani netuší: „Sailing“ (THE SUTHERLAND BROTHERS), „The First Cut Is the Deepest“ (Cat Stevens), „I Don´t Want to Talk About It“ (CRAZY HORSE), „The Rhythm of My Heart“ (René Shuman). Rod si je našel, obalil je svým chraplákem a učinili je svými. Možná i právě v tom spočívá ono kouzlo, že ho stále život na jevišti baví. Jeho eklektický přístup totiž implikuje, že se v rámci koncertu nemusí omezovat na vlastní repertoár, ale sáhne si po tom, na co má zrovna chuť. Jako když s partou přátel vezmete kytaru a rozhlédnete se: tak co si dneska večer dáme? V Praze jsme se tak dočkali také Muddyho Waterse, Toma Waitse, Bonnie Tyler, Sama Cooka, Roberta Palmera a dalších. Coverů byla ze čtyřiadvaceti kusů večera více než polovina. V podobě „Ooh La La“ se vzpomnělo také na Stewartovu kapelu FACES, kde se na konci šedesátých let potkal s Ronniem Lanem nebo současným Stounem Ronniem Woodem. Souputnictví se zesnulým Jeffem Beckem bylo zas připomenuto skladbou „People Get Ready“, původně z repertoáru černošské gospelo-soulové kapely THE IMPRESSIONS, která pojednává o probouzejícím se sociálním uvědomění a hnutí za lidská práva Ameriky šedesátých let. O rokenrolové vystoupení se jednalo jen pokud přistoupíme na definici jeho významu v co nejširší podobě…

I pódium nebylo příliš rockové, ale připomínalo spíš jeviště z nějakých estrádních show. Bílé se schody, na kterých byly umístěny bicí, perkuse, piano a příležitostné nástroje jako harfa. Obklopeno sérii obrazovek – vzadu, po stranách i v půloblouku nahoře nad scénou – jež se stylizovaly do okének filmového plátna, které nám dávalo nahlédnout do jednotlivých období Stewartovy kariéry, do nichž byla vizualita každé písně laděna. Punc nostalgie byl ve vystoupení silně přítomen, ale byl to jen jeden z prvků večera. Rodovi to sice už nezpívá jako zamlada, zejména ve výškách to není úplně ono a hlas má celkově už trochu opotřebovaný a poničený. Ale zrovna u tohohle Londýňana to nikdy nebylo o nějaké vokální ekvilibristice, ale o feelingu a prožitku, což se u něj neztratilo ani dnes, kdy mu na dveře klepe osmdesátka. A to ocenilo i pražské publikum, které při jeho historicky třetí návštěvě České republiky možná polovinu songů tleskalo do rytmu. Třeba ho u nás ještě jednou uvidíme…

12.07.2024	Diskuse (0)	Gazďa