ROOT - Kärgeräs - Return From Oblivion

66%

Dvacet let staré koncepční dílo „Kärgeräs“ se nyní dočkalo svého pokračovatele a brněnští ROOT prostřednictvím novinky ani na moment nepopírají svoji bujnou minulost, záleží jen na tom, jaký vztah k ní máte. Dá se říct, že fanoušek z devadesátých let zde může najít hodně z ingrediencí, které jej dříve oslovovaly. Ožívá tak znovu příběh národa, který byl zavržen a zničen Velkým Mágem Equirhodontem. Ten je však nyní znovu ochoten naslouchat a dokonce zauvažovat o jeho opětovném stvoření a tak volá Rulbah, Lilii sličnou, Rodaxxe, ochránce země Kärgeräs, nebo Lykoriana, vládce bouří, neb se velmi rád před započetím díla nechává k činu přemlouvat. To jen v krátkosti ústřední linie příběhu, kde jde především o to, aby si každý nebohý červ světa uvědomil, kdo že je tím největším z největších.

ROOT se rozhodně nedá upřít originalita. Už někdy v průběhu devadesátých let nalezli svůj pevný výraz a toho se stále drží, vždyť o kom můžete říct, že zpívá způsobem jako Big Boss? Novinka vlastní povedený a nepřeplácaný zvuk ze studia Shaark, který by mohl kapele leckdo u nás závidět. Dark metalová aura znovu nechybí, stejně jako časté vstupy akustické kytary, které na scénu přicházejí zejména v druhé polovině nosiče, ta zde značí jisté zklidnění. Přesvědčivá instrumentace byla vždy silnou stránkou této hydry a nejinak je tomu dnes, ať se to týká jakéhokoliv postu v sestavě. Všeho je tak akorát a skladbám je dovoleno dýchat, nicméně odlesk dramatičnosti je v díle setrvale přítomen, na tohle má Big Boss prostě patent. Jeho znělého hlasu si zde posluchač tedy užije až až, záleží jen na tom, jaký k němu zastává postoj. Když jsem si tak projížděl dvacet let stará alba ROOT, dospěl jsem k názoru, že se zpěvem na tom Big Boss není dnes rozhodně hůře než na fanoušky nejuctívanějších dílech své minulosti. Osobně mám v oblibě snad jen album „The Book“, ale k jeho dosažení novince chybí více dobrých nápadů a hitovosti, byť i letos zde nacházím nějakých pět povedených kousků. Tvrdit, že dřív to tam bylo a dnes už ne, je zkrátka alibismus a blbost, natolik je novinka pro kapelu typická. Buď se vám tenkrát hudba ROOT líbila a líbí se vám stejně i dnes a nebo vás prostě v obou časových rovinách moc nebrala, tak jako je tomu v mém případě.

Když se vrátím k oné dramatičnosti, je zkrátka za vším. Pro nadsázku zde není ani milimetr místa. Smysl pro humor, jakým vládnou např. MASTER´S HAMMER, této kapele poněkud schází. Když se na to ale podíváme z perspektivy dlouholetých posluchačů ROOT, je to tak správně, o tomhle vždycky tahle kapela byla a nyní přichází s deskou, na jejíž adresu nemůžou oni, dřívější uctívači brněnského kultu, vyslovit ani jednoho křivolakého slůvka, dalo by se říci, tohle je esenciální práce ROOT. Možná mám tu výhodu, že jsem nikdy nebyl jejich fanouškem, pouze dodnes vzpomínám, kterak to na plzeňském koncertě v roce 2005 tahle kapela nandala i samotným MOONSPELL. 

Když se vrátím k novince, ta jakoby se skládala ze dvou částí. První je jednoznačně zdařilejší a obsahuje dynamičtější, bodře podané kusy, kde se nachází řada mocných chorálů a chytlavějších temně metalových melodií. Těmto věcem rozhodně neschází charisma. Hned u první skladby „Life Of Demon“ je posluchač ostře konfrontován s tunou patosu zhudebněnou Big Bossovou neodbytnou a nanejvýš samožerskou zpěvovou linkou. Je to jako vystoupit po dvacetihodinovém letu někde v Kuala Lumpuru do pětačtyřicetistupňového vedra nebo být chycen přísavkami na chapadlech nestvůr obléhajících nákupní centrum v povídce „Mlha“ od Stephena Kinga, červík se tomu brání, ale není kam se schovat, není kam uniknout. Nicméně je to esenciální a kapele to jednoznačně věřím. Tohle jsou prostě ROOT a nikdo jiný. Jsem rád za skvěle znějící jiskrné sólo v druhé části úvodní skladby, které prostor vydatně odlehčí.

Následující kusy jako „Obsculum Infame“, „Moment Of Fright“, „The Book Of Death“ nebo „Black Iris“ jsou velmi povedené. Zde nacházím hlavní sílu a pozitiva tohoto alba. Nadupaná čísla stojící na uvědomělých riffech, kterým nechybí jistá uhrančivost, ale vlastní i dobré melodie a vyhrávky, jenž mají schopnost udělat výsledek barvitější a pohrát si se songy jako s vyšívánkami. Zlom přichází s „Moment Of Hope“, kde dochází k výraznému zpomalení a upřednostnění atmosféry melancholie před dynamičtějším cítěním. Do popředí se dostávají akustické kytary a i Big Bossův hlas dosahuje komornějšího zabarvení. Bohužel po této skladbě už dramaturgie alba poněkud upadává a zbývající songy se nedokáží navrátit, dost možná i díky jejich pomalejšímu rázu, ke koncentrovanosti z první poloviny konceptu. Z mého pohledu jde o typické a řekl bych i vcelku povedené album ROOT, které demonstruje, že kapela je stále v dobré formě a má svým fanouškům stále co předat, neboť nikdy (tedy ani dnes) nezačala ani náznakem koketovat s čímsi, čemu říkám - hudba k pivu, uměleckej aspekt byl vždy u nich na prvním místě a to je dobré si připomenout.

13.01.2017	Diskuse (45)	Stray janpibal@crazydiamond.cz