ROTTING CHRIST - Pro Xristou

70%

V některých zahraničních recenzích to noví ROTTING CHRIST celkem schytávají. Že se už hodně odchýlili od původních blackových kořenů, že najeli do módu, kdy prakticky jen pořád opakují postupy předchozích desek. Nebo že si na novince vystačí jen s pomálem riffů. V některých případech to může být kritika oprávněná. Například hned první skladba po intru zvaná „The Apostate“ je se svým valivým rytmem a chorály dvojčetem „La Lettera del Diavolo“ a mladším bratříčkem „Dies Irae“ (2019), která je zas potomkem „Elthe Kyrie“ (2016) následující po „Punchaw kachun-Tuta kachun“ (2013) atd. atp.

Ale co na tom, když hnijící Řekové do světa pustili další desku s řadou písní, které se nám zarývají do našich mozků. Možná bych byl také pro větší návrat k tvrdosti a blacku a osvěžení stávajícího stylu, ale na druhou stranu – když to funguje, tak proč na tom něco měnit. Rotting Christos jdou po své cestě vydlážděné 14 alby, jejímž potvrzením je i poslední deska. „Pro Xristou“ znamená „Před Kristem“. A Řekové k tomu na svém webu dodávají: „Toto album bylo inspirováno mocí pradávné pohanské modrosti. Je to pocta těm, kteří se postavili na odpor příchodu křesťanství, které zničilo veškeré hodnoty, tradice a znalosti antického světa.“ Takže z blackové antikřesťanské filozofie toho ve čtveřici Athéňanů zůstává stále dost. Zvlášť kacířsky tenhle postoj působí samozřejmě v tradičně křesťanském Řecku.

Oč tu jde? Nejnovější deskou nás kapela vede do Evropy, která nebyla unifikována ideologií křesťanského kříže, ale decentralizována jednotlivými lokálními mytologiemi. Nejde úplně o koncepční album, ale spíš o jakýsi soundtrack, který nás provází po idejích, které si s těmito mytologiemi a náboženstvími ROTTING CHRIST spojují: statečnost, svoboda, nezávislost, čest, hrdost, sebevědomí. Je to samozřejmě romantizující až běda, podobně jako kdysi mýtus vznešeného divocha. Zde se jedná o spravedlivého, drsného a nezávislého bojovníka, který chrání moudrost věků předávanou z otce na syna, moudrost, kterou přišlo křesťanství zničit. Jde o podobný mýtus, se kterým dnes pracuje subžánr vikingského metalu. Tam jde ale spíš o snahu přimknout se k úspěšné stylizaci a něco na tom vydělat, ROTTING CHRIST to myslí vážně. Pohybujeme se ale spíš v obecné rovině. Narážek na konkrétní mýty nebo události se mi ani po překladu řeckých a italských částí textů nepodařilo moc objevit: až na severské inspirace v „Yggdrasil“ a „Saoirse“ věnované poslednímu pohanskému králi Irska, který zemřel roku 565. Atmosféru dotváří i obal desky, na kterém je klasické dílo „Cesta římského impéria: Zkáza“ z roku 1863, které zobrazuje zničení Říma, pravděpodobně vyplenění města Vandaly roku 455. Právě Řím v očích ROTTING CHRIST symbolizuje úpadek v podobě univerzalizace křesťanství v antickém světě.

Podobně deska pracuje i hudebně. Více než pouhý zpěvák je tu Sakis Tolis spíš jakýmsi vypravěčem, který nás vede epickou básní o odporu k unifikaci a jednotné ideologii. Vedle jeho melodického growlu tu máme i mluvení, šeptání, ženské hlasy nebo chorály – vše ve službách příběhu, který chtějí Řekové vyprávět. Z hlediska hudební rozmanitosti je největší péče věnována právě hlasům, jinak je stylistika spíš jednoduchá – bicí, basa i kytary hrají prosté a často i repetitivní pasáže, kde se více klade důraz na atmosféru než na nějaké složitosti nebo změny rytmu. Tady ale tento jednoduchý styl funguje, protože kapelník Sakis Tolis je velmi dobrý skladatel. Písně jako „Like Father Like Son“, „The Sixth Day“, „Pretty World Pretty Dies“, „Six Lax Dax“, „Saoirse“ tedy plná polovina desky, jsou pecky se snadno zapamatovatelnými riffy, vyhrávkami nebo refrény. A v tom je právě síla téhle desky, stejně jako ostatních děl ROTTING CHRIST. Je to prostě dobrá hudba, ať už si o jejich anti-křesťanských postojích myslíte cokoliv. Já k jejich filozofickým názorům přistupuju opatrně. Ve spojení s kvalitní hudbou to ale funguje dobře.

04.07.2024	Diskuse (2)	Gazďa