Boomer Space

ROYAL BLOOD - Back To The Water Below

Bicí a basa. A spousta pedálů a efektů. A není to málo? Bude to stačit? I po čtvrté? Nalijme si čistého vína, není to už taková pecka jako před deseti lety u albové prvotiny, ale na druhou stranu, dvojice Angličanů s „královskou krví“ nám dokázala naservírovat docela slušnou desku, která dává (částečně) zapomenout na ne úplně povedené třetí album.


Kapel ve složení kytara plus bicí máme relativně slušné množství. Ale konstelace basa plus bicí je trochu solitérní. Jak se to stalo? Jako spousta věcí v životě, náhodně. Basák Mike Kerr měl zprvu klasickou rockovou kapelu, takže basa plus kytara plus bicí. Už v této fázi evoluce to ale nebyl jen obyčejný zpívající basák a rád si hrál s různými efekty, které posouvaly zvuk basové kytary do teritoria elektrické kytary. Jestli tohle způsobilo odchod kytaristy jsem nezjistil, každopádně osiřelé duo se vybralo na výlet do bývalé trestanecké kolonie Austrálie, kde lehce rozjeli svou hudební kariéru, nahráli jedno EP a koncertovali. A pak to přestalo bavit i samotného Kerra a rozhodl se vrátit do deštivé Anglie. A tady nastupuje ona zmiňovaná náhoda. Na letišti ho vyzvedával kamarád Ben Thatcher, náhodou taky bubeník, slovo dalo slovo a nová kapela byla na světě. 



Začátky neměli lehké, různě se protloukali, až se na ně usmálo štěstí. Všimlo si je jedno větší vydavatelství a zároveň se dostali pod stejný management jako megahvězdy THE ARCTIC MONKEYS. A pak už stačila drobnost, nebo opět náhoda? Matt Helders, bubeník opičáků, si na sebe vzal triko ROYAL BLOOD když hráli v roce 2013 na Glastonbury. A nový hype byl na světě. Známe britský hudební tisk a jejich posedlost neustálým hledáním dalších a dalších nejlepších kapel na světě (samozřejmě britských), ale jak se říká, občas i motyka vystřelí. A s prvotinou nazvanou jednoduše „Royal Blood“ v roce 2014 to byla rána jak hrom. Jedno z nejlepších alb roku, zběsilá riffovačka, živelná melodika, drive a velice specifický zvuk. Skutečně jen basa a bicí, jemně dochucené tamburínou a perkusemi. Nahráváno na jeden záběr. Velká paráda. Zvukově a stylově je to moderní reinkarnace hardrockového riffového základu s hutným zvukem odkazujícím na stoner nebo i sludge rock. Něco jako mix MUSE a RIVAL SONS. K tomu image sígrů z anglického sídliště a nová hvězda pro hipstery z velkoměsta byla na světě. Ještě musím zmínit jedno důležité jméno, Tom Dalgety. Producent a zvukový inženýr. Ano, to on „vytvořil“ tento hudební proud, který znovuobjevil krásu old school riffů dle vzoru sedmdesátek a zabalil je do moderního plného a mohutného zvuku. Posuďte sami. PIXIES, GHOST, DEMOB HAPPY, THERAPY?, TIGERCUB, BLOOD RED SHOES, a skvělé DINOSAUR PILE-UP. A tady je toho zvuku docíleno skutečně jen basou. Kombinací Kerrova originálního herního stylu a inovativního využívání efektů.


Druhý album „How Did We Get So Dark?“ z roku 2017 dál rozvíjel nastolený směr, ale je učesanější, víc radio-friendly, produkčně propracovanější. Pořád jsou na něm skvělé písničky, ale zároveň už nejsou tak drzé a syrové jako na debutu. Je možné zaslechnout klávesy, přibylo (až moc) vokálních harmonií. Snaha o technicky lepší nahrávku, plus méně originálních a výrazných nápadů proti prvotině, trochu sráží výsledný dojem. Kolekce ztratila tu lehkost a frackovitost, která dokázala přitáhnout a udržet pozornost. Hned několik písniček je melodicky překomplikovaných, a spolu s menším drivem hrozí ztráta fokusu posluchače. Místo přímočarého rockového rytmu s jasným tahem na branku zkusili jít směrem swingové, někdy až lehce funkové rytmiky. Takže pánové, napodruhé jen tak tak a s odřenýma ušima.


Za další čtyři roky postihla kapelu těžká nemoc. Taneční mánie. Bohužel je to celkem častá nemoc, zejména u britských kytarových kapel. Natočí pár slušných rockových alb, aby je pak opanoval maniakální pocit, že musí nahrát jakože kytarové taneční album. 95% těchto výtvorů pak stabilně drží pozici nejslabšího zářezu v diskografii nejedné jinak úspěšné kytarové kapely. Nejinak to dopadlo i zde. Umocněno je to ještě faktem, že album produkoval Josh Homme. Ten se tím asi taky moc chlubit nebude. Pánové, takhle rozhodně ne.



Loni kapela vydala čtvrtý album „Back To The Water Below“ a měl jsem skutečně malou dušičku, jestli se po tom šlápnutí vedle povede dvojici vrátit na správnou cestu. Řeknu to takhle – pacient přežil, ale ještě se zotavuje a čeká ho náročná rehabilitace. Zvukově se částečně vracíme směrem k debutu, i když je to opět zbytečně uhlazené. Otvírák „Mountains At Midnight“ reprezentuje vše, co bylo skvělé na prvotině. Drive, agresivita, parádní nosný riff. Zvuk samotný má teď ještě silnější stoner nádech, bicí jsou víc zahulené a ne tak čisté a jasné jako bývaly. Neumím se rozhodnout, jestli je to k prospěchu věci, nebo bych to radši měl jako dříve. Každopádně Thatcher znova mlátí hlava nehlava, co mu taky zbývá že. Kytarista se opět nekoná, takže celý ten hurhaj musí pánové utáhnout znova jen ve dvou. Po odlehčenější „Shiner In The Dark“ přichází skvělá „Pull Me Through“, která překvapivě stojí na klavírním riffu, který ale zní téměř jako akustická kytara. Nádherně budovaná, lehce mysteriózní atmosféra se zlomí do jasného refrénu, kde si už hlavní slovo převezme basa. Bohatá produkce připomíná druhé album, ale díky skvělé písničce samotné dokazuje, že i v této poloze kapela umí. A na podobné vlně se nese i následující „The Firing Line“ s naléhavým riffem kombinovaným naopak s klidnějším refrénem. Opět tady máme i podporu od klavíru, a opět se písnička nese spíše ve středním tempu. A opět to díky skvělé melodii, atmosféře a dramaturgické práci není problém, naopak. Přesně tohle chybělo druhému albu. Ale ne všechno je dokonalé. Příliš moderní chtěli být třeba v „Triggers“, kde už je zvuk až moc přeprodukovaný, zní to docela uměle. A k tomu zase pokus o taneční rock. Tudy cesta nevede. Lépe se jim přece jen povedla „High Waters“, která je taky z těch rychlejších, ale melodicky se drží v rockových mantinelech. Ke konci alba už ale dochází energie i nápady, a ztrácí se i typický rukopis kapely.


Vzít půlku alba a vydat to jako EP, neměl bych výhrady. Sice se mi pořád líbí víc syrovější a drsnější zvuk debutu než aktuální poloha, ale i teď dokážou přicházet se zajímavými písničkami. Střední tempo, budování atmosféry, jasné melodie. Tohle by měli více rozvíjet, tady jsou jejich silné stránky. A trochu se přece jen vrátit k těm riffům, trochu s nimi škudlí.


17.09.2024Diskuse (3)Tomáš

 

Tomáš
17.09.2024 14:19

Byl jsem asi před měsícem na svatbě a poradili jsme si i bez tanečních skladeb rockových kapel. Je teda pravda, že družičky měli trochu kritické poznámky....

Kasabian je specifický, oni byly vždy primárně tancovačková (nemyslím ve zlém) kapela, která do toho zapojuje kytary. Rammstein zase díky pochodovému rytmu má k tomu taky blízko. Zbytek znám velice povrchně, tak se nebudu pouštět do spekulací.

Ale Muse poslední 3-4 alba mě vůbec neoslovuje. Stejně jako tady Typhoons. Prostě mě to nesedlo. Jestli se ti to líbí OK, taky jsem byl překvapen jak vysoké hodnocení obecně to album má. Takže jako obvykle, chyba je ve mě.

 

Adam
17.09.2024 13:09

Takže díky za Muse, Kasabian, Rammstein, Waltari, Disturbed a Skillet.

 

Adam
17.09.2024 12:51

Znám ve svém okolí rockové fandy (včetně mé ženy), které aplikování tanečního rytmu v kytarových písních štve, na druhou stranu, tohle je podle mého cesta, jak ve výsledku vratit rock do rádií. Na výsluní, a Typhoons má na metacriticu 77/100, což úplně nehovoří o průměrném nebo slabém počinu a potvrzuje to i můj názor (je to pecka). Pokud chci uspořdádat rockovou párty (např. na svatbě), tak mám z čeho vybírat a jsem vděčen za tento přístup kapel.