RUNNING WILD - Shadowmaker

30%

Chcete vědět, jaké metalové album od nějaké ze známějších značek se dle mého názoru v průběhu loňského roku stalo jednoznačně tím největším provarem? Odpověď je tentokrát naprosto jednoznačná, protože s veškerou pompou ohlašovaný comeback holštýnských loďařů bude ještě hodně dlouho probouzet pouze rozpaky a negativní reakce. Jde o tvrdý dopad na dlažbu a velmi nepříjemné vystřízlivění všech, kdo ještě věřili v nemožné, a sice, že se RUNNING WILD vzchopí a pokud se někdy ještě vrátí, přijdou se silným materiálem, který alespoň trochu připomene jejich slavnou éru, kterou tahle druhdy popřední německá kapela zažívala na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nestalo se tak ani omylem. Album „Shadowmaker“ je zkrátka strašák jako hrom a budiž vepsáno do kronik jako synonymum pro naprosto diletantskou práci, která nemá vůbec nic společného s kvalitou stěžejních nahrávek hamburských loďařů, naopak, jde o dovršení úpadku, ke kterému RUNNING WILD tak nějak pozvolna směřovali už od alba „Masquerade“.

S definitivní platností zapomeňte na časy „Under Jolly Roger“, „Port Royal“, „Death Or Glory“ nebo „Pile Of Skulls“, tedy časy skvělých alb co utvářely kapele dobré jméno a byly schopné k jejímu logu přitáhnout řadu dlouhodobě oddaných fans. Ony totiž i bezesporu slabší věci nahrané později na přelomu milénia, jako třeba „Rivalry“ nebo „Victory“, zní při srovnání s novinkou jako vcelku zdařilé sady. Rolf Kasparek tak nakonec dopadl podobně jako Napoleon u Waterloo a nic na tom nezměnily ani scestné argumenty vypouštěné z jeho vydavatelství, které tvrdily, že právě „Shadowmaker“ je nejprodávanějším albem RUNNING WILD na dlouhou dobu vzad. Ještě aby taky ne, když měl Rolf na tvorbu nového materiálu dlouhých sedm let a řada hladových metalových fans nejen v jeho domovině, ale i mimo ni, se vyloženě třásla na další dobrodružnou (případně válečnou) výpravu zakončenou vítězstvím. Jediné co však tito fanoušci dostali, byl jakýsi laciný bigbítově pojatý metálek, zvukově absolutně nekorespondující s dnešní dobou a jejím technickým zázemím. Zmršený „Shadowmaker“ není jen dílem skladatelsky a zvukově odfláklým a nehodným takto kultovní kapely, ale jde dle mého názoru absolutně mimo sféru mezinárodně ambiciózní rockové hudby. O coveru již není třeba vůbec se bavit. I regionální demáčové malůvky na obalech amatérských kapel jsou totiž bezesporu lepší.

Co tedy zaráží nejvíce? Hřídký a zastaralý zvuk, jaký bych chápal možná tak u tuzemské metalové scény někdy v době těsně po Sametové revoluci. Dále pak samotné skladby, které jsou prosté energie, odevzdání, entuziasmu a hlavně jim chybí nápad. Opravdu, songy bez jakýchkoliv nápadů působí dojmem, že je samotní RUNNING WILD nahrály jen aby se neřeklo, zkrátka a dobře, z nového materiálu nejde k posluchačům vůbec nic z toho, čím si je kapela již před více než dvaceti lety získala. Dovršením je pak nepochopitelné využití automatického bubeníka, kterého jediným kladem zůstává, že v těchto lacině spíchnutých kolovrátcích vysloužilého admirála (nyní nechvalně proslulého flašinetáře ze St.Pauli) nechybuje. Byl vůbec v přístavu nějaký důvod, takto si pokazit jméno a ještě navíc řadě fanoušků vzpomínky na mnohonásobně lepší časy?

23.05.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz