RUNNING WILD - Blood On Blood

60%

Nejdřív ze všeho provedeme inventuru v podpalubí a přehlídku posádky. Máme tu mírně zvlhlý střelný prach, říznutý příliš velkou dávkou dřevěného uhlí, vykotlané hlavně, zrezlé zámky, zubatá, ale stále slušně nabroušená ostří. Mužstvo bylo zredukováno na dvojici zkušených mazáků, které velí ten s tím nakřáplým a už i lehce vyšeptalým hlasem. Oba kupodivu vykazují relativně vysokou morálku. Dalších pár chlapů se většinou najímá pouze na ostré akce, probíhající v notoricky známých pobřežních vodách.

Cílem jsou jako vždy lodě plné lidí středního věku. Oběti? Nikoli, jde jen o turisty zvědavé na zasloužilé piráty. Dotyční rádi zaplatí za tradiční show s naivním příběhem, dýmem z děl, slepou střelbou, a máváním šavlemi. Třeba si pak na památku koupí i nějaký ten stříbrný kotouč s aktuální hudební produkcí ze stále funkční, byť upadající základny. Účastníci posledních turnusů dosud žádný z nich nereklamovali, i když se mohli cítit tak trochu podvedeni. Marná sláva, právě velkorysost věrné fanoušky šlechtí. Zřejmě jim také došlo, že nikdo nemládne a že po všech stránkách dotaženým dramatům, volajícím po živém provedení, už dávno odzvonilo. Nakonec, tu nejmocnější a vlastně jedinou autentickou zbraň v rukou našich „pirátů“ představuje nostalgie.

Rock n´Rolf a jeho tvorba má navíc pořád nějaké zvláštní kouzlo, které nelze dostatečně přesvědčivě napodobit. Rozdílovou výzbroj tvoří tradiční, po zvukové stránce nicméně poměrně originální kytarové riffy a k nim kontrastní melodická sóla. Syrovost „námořního drilu a bojů“ se tak snoubí s romantikou a přímočarou poetikou „plnou dálek bez kurdějí“. Zapomenout nesmíme na jeden mocný Hlas, „hlas bukanýra z Port Royalu“; hlas, jehož „chlapáckost“ působí v dnešní době až nepatřičně, ale ve výsledku o to příjemněji. Prostě jako pěst na oko adresovaná všemu přecitlivělému, frustrovanému a neupřímnému – karibským rumem ovoněná, prostá, drsná až neurvalá rokenrolová tečka; tak to mám (někdy) rád.:-)

Ani má věrnost RUNNING WILD se neřídí logikou či touhou po špičkovém power metalu ve znamení pirátské vlajky. Stojí pevně na zmíněné nostalgické bázi. Prospívá jí přitom i fakt, že epigoni či plagiátoři bývají o něco více populární než přesvědčiví. Poslední album z pirátské éry, které bych někomu doporučil (byť s výhradou), je „The Brotherhood“ z roku 2002. I tak se oproti fantastickému „Death or Glory“ (1989) či magickému „Port Royal“ (1988) jedná o obrovský propad; takový, že jakékoliv kvalitativní srovnávání nepřipadá v úvahu. Odhadem jde o celé dva levely. Comebackový „Shadowmaker“ (2012) pak přinesl úpadek snad ještě hlubší. Následující dvě desky bohužel potvrdily, že z rozhodnutí samotného kapitána nebude již nikdy o řád lépe.

Novinka „Blood on Blood“ tedy pokračuje v nastoleném trendu jakýchsi DIY upachtěných alb ve stylu „vše umím nejlíp, protože jsem kdysi dávno vše stvořil“. S uvedeným přístupem jsem se ovšem cca před pěti lety definitivně smířil, neboť ono kouzlo právě díky Rolfovi – sic v omezené míře – přeci jen přežívá. Zbytek zařídí již zmíněná nostalgie. Kapelníkova slova o variabilitě nové desky bych přesto apriorně nezlehčoval. Rolf se v rámci své aktuální formy a (dílem ztraceného?) náhledu snažil, to je jasné. Výzvy k hledání deseti rozdílů oproti „Rapid Foray“ však odmítám. Jak už jsem zmínil, RUNNING WILD neprocházejí ani evolucí, natož revolucí. O zrání rovněž nelze mluvit, spíš o spokojeném dožívání. Faktem zůstává, že řada služebně mladších spolků nabízí méně. Rozhlédnu-li se po scéně, mohu tedy psát o trvajících zásluhách a jen lehce nakřáplém důstojenství. O zpěvu, jeho originálním charakteru a kvalitách, jsem se už zmínil. Rolfova hlasová fazóna není s přihlédnutím k věku špatná, navíc má co zpívat. „Blood on Blood“ je totiž více melodické!

Na úvod zazní titulka. Jde o song v klasickém stylu, s únosnou dávkou pompy, solidními melodiemi, který by mě neotrávil ani na „Blazon Stone“ či „Pile of Skulls“. Úspěch(!) – lze si dobře zapamatovat sloku, bridge i refrén. Slušnou úroveň drží i jidášovka „Wings of Fire“. Zdá se, že sbory oproti posledním zásekům fungují o chlup lépe, což souvisí se šťavnatější melodickou podstatou. Pozitivně překvapuje gradace v podobě maidenovského harmony sóla. V „Say Your Prayers“ se jde pro změnu na exkurzi k ACCEPT, resp. SAXON. Hodně tvrdá kytara. Pořád dobré! Speedovější „Diamonds & Pearls“ s řezavými vlnkami typických riffů ohlašuje dočasný návrat k pirátské notě. Refrén funguje docela dobře, s problémy uzpívané sloky o něco hůře, duel výtečných sólových kytar potěšil i zde. „Wild & Free“ zve na stadion americko-německé družby.

V prokládání dřevně-bigbítovějších položek pirátskou metalovou epikou (nebo snad obráceně?) se pokračuje s košatější „Crossing the Blades“. Spokojenost! Balada „One Night, One Day“ mě, ehm, zaskočila. Na jejím místě bych každopádně uvítal japonský bonus „Stargazed“; dál radši bez komentáře. Po baladě měla přijít na řadu nějaká výraznější věc, což se bohužel nestalo. Pirátská vlajka hrdě zavlaje až s finálním opusem „The Iron Times (1618-1648)“. Kombinaci klasických RUNNING WILD s pozdními IRON MAIDEN by slušely dynamičtější a nápaditější bicí. À propos bicí, ujdou, údajně je měl tentokrát doopravdy nahrát bubeník Michael Wolpers. Jde o to, jestli na skutečný nástroj. No, nevím, trochu kolísají, budiž.:-) Vlastně už podobné věci moc neřeším, automat, resp. samplované bicí se dnes vyskytují určitě častěji, než si myslíme. Větší problém spočívá spíš v tom, že i ty živé dnes zní nezřídka strojově.

Jak vše shrnout, RUNNING WILD natočili slušné a poměrně pestré album s pěknými melodiemi, jehož kvality se zbytečně utápí ve slabší produkční stránce. Pokud by se ho ujal renomovaný producent nebo alespoň zkušený studiový inženýr, nebál bych se vypálit o deset, dvacet procent vyšší hodnocení. Škoda, minimálně dvě třetiny novinkového materiálu po takovém ošetření volají. Osekání autenticity se přitom není třeba obávat, protože Rolf. Ostatně recenze o ničem jiném de facto ani nepojednává.

25.11.2021	Diskuse (17)	Pekárek hackl@volny.cz