RUNNING WILD - Rapid Foray

60%

Po těch hrůzách, co vypustil Rolf Kasparek v posledních letech, je tohle prostě dobré, i když musím po druhém nadechnutí dodat - Ani zdaleka ne tak dobré, jak by si představoval letitý fanoušek, který kdysi zažil u hamburských pirátů RUNNING WILD ono období stále zdokonalované evoluční cesty napříč osmdesátými lety, jakožto i období největší slávy vyvrcholené rokem 1989.

Ano, pamatuji si to velmi dobře, jako by to bylo snad včera, na konci osmdesátých let jsem si nejdříve oblíbil dvě alba německých loďmistrů a pěl na adresu této kapely jen samou chválu, jedno album bylo temné a chlapácky nespoutané - „Under Jolly Roger“ (1987) a to druhé světlé a melodické - „Port Royal“ (1988), každá z těch desek  zachycovala úplně jinou náladu, měla svůj osobitý zvuk, tudíž nesla svůj originální výraz a způsobila, že jsem hamburskou kapelu pasoval mezi své úplně největší oblíbence. Když však po pár měsících na sklonku podzimu roku 1989 vyšel jejich bestseller „Death Or Glory“, nahrávka dle mého stále naprosto jasně vrcholná a to nejen v celé jejich diskografii, skákalo se nadšením ještě hodně dlouho. Tohle totiž bylo to pravé, kapela se vydala úplně z nejlepšího a spojila silné vlastnosti předchozích děl do jednoho celku, kde jedna košatě zdobená hymna střídala další košatě zdobenou hymnu, ovšem vše budilo dojem velkolepé záplavy pochodových motivů, melodií, melodijek, které v nekonečných řadách jdou vstříc vítězství. RUNNING WILD to sice dokázali, přišli s tou nejnadupanější a co se melodií týče nejpropracovanější verzí válečnického heavy metalu, jaká kdy spatřila světlo světa, jenže někde v dálce budoucnosti ve skutečnosti čekalo ono Waterloo, o kterém tak parádně pěli na svém opusu magnum. Následná tři alba z prvé půle devadesátých let – jmenovitě „Blazon Stone“ (1991), „Pile Of Skulls“  (1992) a „Black Hand Inn“ (1994) - už jsem zkrátka nestavěl na stejnou úroveň, a i když šlo o jistý pokles invence a prakticky rozvíjení či rutinní opakování ústřední definitice svého stylu, tehdy nejdokonaleji zachycené na „Death Or Glory“, šlo rovněž bezesporu o skvělá alba, která by v dnešní době získala nálepku výstavních bomb, jaké se jen stěží objeví. Prvním albem, které mne tedy zklamalo, bylo až „Masquarade“ (1995) a od té doby jakoby se památný Běžící nespoutanec trápil a nevěděl kudy kam: stále stejné (či v lepším případě povědomé) motivy opakovaly do zblbnutí tytéž postupy a ze skladeb se vytratil nadhled a zapálenost, navíc se začalo ve studiu šetřit a zvuk poměrně dost upadal, jedno tisíciletí se přelilo do druhého, a posléze nastal i šestiletý rozpad.

Naprostého dna RUNNING WILD dosáhli ve chvíli svého znovuobnovení v roce 2010, dvě alba, jejichž názvy ani není vhodné si zde připomínat, byla posléze ostudným doznáním stárnoucího hudebníka, žijícího stranou dění ve své bublině, kterému totálně ujel vlak a který ani nemá ponětí o tom, jak strašně si po umělecké stránce uškodil. Návratové skladby byly absolutně bez šťávy, s matným demáčovým zvukem, automatické bicí, laciné nenápadité popěvky, katastrofický narychlo počítačem zhotovený obal. Tahle kapitola musela stůj co stůj skončit, dnes dochází na reparát...

Nyní tedy přišel čas na třetí po-návratové dílo – vydané pod názvem „Rapid Foray“, které sice na jednu stranu signalizuje mnohá zlepšení a jistý návrat k všedním banalitám přelomu milénia, na druhou stranu vlastně nejde o vůbec nic k nápadnému rozradostnění. Když v roce 1997 v časopise Rock report, při poslechovém sedánku reagoval český muzikant Roman Holý na tvorbu těchto Němců: „Tohle snad nemůže poslouchat nikdo s pravidelným sexuálním životem.“, bylo mě jasné, že o německém heavymetalu neví vůbec nic (nebo nikdy nechtěl vědět), na druhou stranu jsem se tomu fakt zasmál, šlo totiž jeho vyjádření naprosto zjevně chápat. Stejně jako v té době byli tito Němci už nějaký ten pátek mimo mísu, zůstávají tam i nyní, „Rapid Foray“ by v kontextu devadesátých let totiž rovněž patřilo k těm vyčichlejším deskám. Je zjevné, že od jisté doby Kasparek prostě není schopen ničeho víc než jen svého průměrného vkladu a opakování motivů stokrát hraných a slyšených. Alespoň že ten obal je letos povedený a stejně tak některé skladby nesou jistý náznak znovunabyté energie, dravosti a pozitivní pirátské nálady. Máme být tedy zřejmě za to rádi, máme? Hele, asi nejsem ten pravej, kdo si řekne: „Nemusí pršet, jen když kape.“ Kecy typu: Buďme rádi!, nechápu!

Oceňuji několik povedených hymen, jenž dokáží alespoň trochu navodit nostalgickou náladu a vzpomínky na kapelu s originálním stylem z období její zašlé slávy. Své opodstatnění tak mají skladby inklinující k zpěvnému pojetí „Port Royal“, jako je zde do pozice dravého otvíráku umístěná „Black Skies, Red Flag“, dále pak vyřvávačka „Warmongers“, titulní song s tklivou kytarovou vyhrávkou „Rapid Foray“, pilotní singl platící za frišný, i když nikterak objevný hit celé desky „Black Bart“ a v neposlední řadě ještě střednětempá oslava vojenského bratrství na Skotské vrchovině „By the Blood In Your Heart“.  Špatné určitě nejsou ani vzdušnější záležitosti jako „Blood Moon Rising“ nebo „Into the West“, zbytek alba je však znovu hodně nepovedený a i když cítím jisté zlepšení oproti bezprostředním předchůdcům, tedy co se týče zvuku, nápadů a nasazení, pořád to nestačí ani na ona úpadková léta přelomu milénia. Kasparek dnes už také zrovna neoplývá oslnivým hlasovým fondem, byť věřím, že se opravdu snaží, ale všemožné zkreslovače prostě nenahradí tu energii a vitalitu, která tam už prostě není. A tak si je třeba položit otázku - Je vůbec možné říct, že RUNNING WILD v roce 2016 nahráli dobrou desku? V kontextu těch několika předešlých určitě - Ano, ale vzhledem k tomu, jaká alba má tahle kapela na svém kontě v dávnější minulosti, tak to ani omylem. Na kapelu formátu RUNNING WILD je tohle prostě stále málo.

31.08.2016	Diskuse (176)	Stray janpibal@crazydiamond.cz