RUSH - Clockwork Angels

100%

Živoucí legenda. Zatraceně živoucí. Kanadské trio RUSH je svým způsobem unikát. První album vydalo v roce 1974, novinka „Clockwork Angels“ je už jejich jubilejním dvacátým řadovým kouskem. Čili by se logicky očekávalo, že půjde o sbírku jakž takž povedených písniček pro skalní fandy, kteří si desku s radostí zařadí do své sbírky, párkrát ji s uznalým pokýváním hlavy proženou aparaturou a pro příště se opět vrátí ke klasickým kouskům. Chyba lávky! Zní to takřka neuvěřitelně, ale „Clockwork Angels“ patří mezi vůbec nejlepší alba RUSH a když se tak rozhlédnu po případné konkurenci, nenacházím nikoho, kdo by se trojici Geddy Lee, Neil Peart a Alex Lifeson byť jen přiblížil. Tohle je ryzí originál, v němž se mísí léty pečlivě vysoustružený zvuk s čerstvou energií a strhujícím muzikantstvím. Nejde o desku do počtu, ale o ryze současné rockové album, na němž se RUSH představují ve stoprocentní formě.

Z maximálního hodnocení nelze ubrat ani píď, jedná se o naprosto čistou práci. Jde o vyvrcholení tvůrčí etapy, která započala v roce 1993 skvělým albem „Counterparts“, na němž se od jisté doby spíše popující kapela opět razantně přihlásila k rocku. Následovaly ještě ostřejší desky jako „Test For Echo“, „Vapor Trails“ nebo „Snakes & Arrows“. Všechno to byly velmi kvalitní počiny, ale troufám si říct, že „Clockwork Angels“ je všechny nechává v uctivé vzdálenosti za sebou. Tady se povedlo vše, od ostrého, hutného a přitom čitelného zvuku, přes celkový koncept až po vynikající písničky, do kterých je třeba sice chvíli pronikat, ale které nakonec jedna vedle druhé spolehlivě okouzlí. Za albem je cítit jednak mravenčí práce všech zúčastněných, jednak porce spontánní energie a živočišné chuti nahrát to nejlepší, čeho jsou muzikanti v současné době schopni. Jak už jsem naznačil, jde o koncepční album, jehož ústřední dějovou linku dále rozvede knižní zpracování z pera bubeníka a výhradního textaře Neila Pearta, kterému pomáhá Kevin J. Anderson.

Krom celku ale deska funguje i v jednotlivostech. Každá skladba je sama o sobě skvěle vystaveným příběhem s mistrnou gradací, dějem i zápletkou. Děje se toho v ní tolik, že to na první poslech nepoberete, ale po několika přehráních rozkvete do krásy. Znovu a znovu při poslechu žasnu, kolik muzikantských figlů lze narvat do jedné písničky, aniž se vytratí nosná melodická linka a nezvrhne se v bohapusté orgie instrumentální zdatnosti. A že by se RUSH jako velmistři svých nástrojů mohli předvádět až do alelujá. Místo toho se ale soustředí na to, aby se při jejich hudbě přišel na své jak ten, kdo lační po skvěle zahrané muzice, tak ten, komu jde především o chytře, nevtíravě a přitom chytlavě vystavěné kompozice, nabité specifickou atmosférou. Někdo se za takovým ideálem lopotí jako za svatým grálem a povede se mu to jen zřídka a ještě v potu tváře (mluvím k vám, chlapci ze snového divadla), jiný to zvládá s prstem v nose a jen tak mimochodem si nejlepší kousek dovolí zařadit na samotný závěr desky, slyš nádheru „The Garden“. To dokážou jen opravdoví mistři.

29.01.2013	Diskuse (8)	wuxia jindrich.goth@gmail.com