RYAN ADAMS - Heatwave

70%

Zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista, producent, vydavatel, workoholic. Ale taky magor, bouřlivák, podivín, někdy až pošuk. No prostě velice komplexní, nejednoznačná a kontroverzní figurka americké hudební scény, to je Ryan Adams. Hudebně oscilující mezi různými odnožemi moderního rocku, garáží, alternativou, indie, s příměsí country, americanou, někdy i punkem. S velkou nadsázkou by se dal označit za moderní převtělení Neila Younga. Letos třeba vydal hned čtyři alba, která jsou každé stylově trochu jiné, a hned tři z nich jsou velmi dobrá. Tím se jeho sólová diskografie blíží ke třiceti zářezům, ale to ještě zdaleka není konec roku. Před dvěma lety udělal něco podobného, začátkem roku vypustil čtyři alba, stylově ne tak pestrá, ale velice kvalitní a vyrovnaná, a pak k tomu ještě v průběhu roku přidal cover alba od Bruce Springsteena „Nebraska“ a Boba Dylana „Blood On The Tracks“. Ty mě teda moc nebavila, ale vybral si matroš, který stojí hlavně na kvalitě textů zmiňovaných písničkářů, ne na hudbě samotné.

Začínal v polovině devadesátek jako člen alternativní country kapely WHISKEYTOWN. Country rock mám celkem rád, ale tohle je na mě víc country než rock, takže jsem tuhle část jeho kariéry nechal být. Každopádně v roce 2000 se vydal na sólovou dráhu a s albem „Heartbreaker“, stejně jako hned dalším „Gold“ v roce 2001, se přesně strefil do období znovuzrození alternativní kytarové muziky. Svěží mix indie a garáž rocku, zjemňovaný folkem. A k tomu výrazná country melodika. To navždy zůstalo jeho poznávacím znamením. Jak hluboko  je tohle v jeho písničkách zakořeněné, jsem si uvědomil při poslechu alba „1989“, což je deska předělávek. Ano, znalci už tuší, je to album Taylor Swift. Mě to vůbec nedošlo, jen si říkám, že některé ty melodie jako bych už někdy slyšel. Jednou country, navždy country.

Abychom si rozuměli. Hardcore country ve stylu borců v kostkovaných košilích, vypasovaných džínách, velkých přezek na pásek a ještě větších kovbojských klobouků neposlouchám. Ale country rock ve stylu CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL, EAGLES, nebo z modernějších třeba COWBOY JUNKIES, WILCO a BAND OF HORSES, míchaný s alternativním a indie rockem, mě vždy bavil. A je to něco specifického pro americkou scénu, oni to mají v krvi, zní to přirozeně, je to něco nenapodobitelného. Když slyším podobné pokusy od evropských kapel, a některé musím uznat nejsou úplně špatné, stejně mám vždy pocit, že je to trochu na sílu.

Sólovou kariéru rozjel Ryan v novém tisíciletí na plný plyn. Co rok, to nový album. V některých letech dal desky i dvě. Na pár albech se spolčil i s kapelou THE CARDINALS, i když byly vedeni v podstatě jen jako doprovodná kapela, a ty desky znějí stejně, jako ostatní. Alby nás jako pojítko vede vždy ta specifická jižanská melodika, hudebně je to pak jak na houpačce. Někdy tvrdší, někdy klidnější. Někdy garáž a špína, někdy hezký a čistý zvuk. Ryan je i prototypem písničkáře s permanentně zlomeným srdcem. Songy mají posmutnělých nádech, láska je téma opakující se v různých podobách téměř neustále, nostalgie se rozdává na počkání v množství větším než velkém. A mě se to líbí, jsem prostě romantická duše. V druhém desetiletí pak přece jen trochu ubral z tempa nahrávaní, jedním okem s albem „Orion“ v roce nakoukl i do metalového hájemství, přidal zmiňovaný cover „1989“, založil si vlastní vydavatelství, ale pořád vydával slušná alba. No a v roce 2020 pak chytnul druhý dech. Za necelých 5 let do dneška dalších 13 alb. Zatím… Ok, 3 z nich jsou covery. „Nudíte se? Medvídci mýval nejsou, postavte si studio a založte vydavatelství.“

Že to není úplně „normální“ chlap dosvědčuje i dlouhý seznam průšvihů – drogy, chlast, pilulky, hádky s fanoušky přímo na koncertech, hádky s kolegy z branže, od kritiků si taky nic nenechal líbit a občas jim na záznamníku nechal více než upřímný vzkaz. A byl namočený i ve vlně MeToo, když ho hned několik zpěvaček obvinilo z obtěžování a slibování kariérního rozvoje výměnou za „vstřícný“ postoj. Co je na tom pravdy vědí jen oni, každopádně v roce 2020 se za svoje chování oficiálně omluvil.

Co to teda letos Ryan opět spáchal? Začněme tím nejslabším článkem. Album „1985“ je low-fi sbírka proto-punkových vypalovaček. Pro mě ničím extra zajímavá, bez výraznějších melodických nápadů. Zato ostatní tři kousky rozhodně stojí za pozornost. „Star Sign“ má asi nejblíže k alternativnímu country rocku. Objeví se tady i harmonika, banjo, některé mají rytmus jako stvořený na tancovačku v menším baru někde v zapadákově ve východním Texasu. Zvuk je příjemný, čistý a jasný. Melancholická nálada, střední tempo, hodně akustických kytar. Další album „Sword And Stone“ se zvukově nejvíc blíží modernímu indie rocku. Písničky jsou kratší, ráznější, přímočařejší. Kytary jsou mazlavější, zvukově to má blíže k indie scéně ze severovýchodu. A to nejlepší nakonec. Z letošního kvarteta mě nejvíc zaujalo právě „Heatwave“, které bych popsal jako vzor moderního garáž rockového alba. Máme tady jak punkovou naštvanost viz otvírák „Lies“, tak přímočaré rockování s parádním nosným riffem jako v následující „Mercy“. Písničky jsou melodicky nekomplikované, v podstatě držící mustr sloka-refrén-sloka-refrén. Jak kytary, tak zejména bicí mají parádně syrový, ale přitom velmi jasný a čitelný zvuk. Basa je naopak správně dunivá a lehce „tupá“. Udělat špatný zvuk není žádné umění, ale udělat kvalitní zvuk, aby zněl jako nekvalitní z garáže, to už chce fištróna. Jak zvukově, tak melodicky mě album vrací v čase zpět někde na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Třeba titulní „Heatwave“ v sobě skrývá poetiku ranné tvorby Toma Pettyho, „I´am Sorry“ nás pro změnu táhne směrem k CHEAP TRICKS. Velkolepost hardrockových refrénů s drzou punkovou frackovitostí. Relativní jednolitost narušuje a osvěžuje snad jen „Walls“ s lehce funky riffem. Deska parádně odsýpá. Není divu, nemá to na čem drhnout. Cajdáčky letos nacpal na ostatní alba, tady se jede ve slušném tempu.

Může někdo při téměř 30 albech na kontě ještě přijít s něčím zajímavým? Letos bych to u Ryana viděl na hodnocení 70%-60%-60%-30%, což ve finále není úplně špatný průměr. Mě pořád baví jeho melodika, jeho zvuk, jeho nálady. Je to taková jistota, ke které se rád vracím. V našich končinách není moc známý, ale ve Státech a UK se jedná o uznávaného muzikanta, ke kterému se pozitivně vyjadřují veličiny jako Willie Nelson, Norah Jones, Elton John nebo Noel Gallagher. A myslím, že rozhodně oprávněně.

27.08.2024	Diskuse (0)	Tomáš