SABATON - The War To End All Wars

70%

K napsání recenze na poslední desku SABATON mě vedla zvědavost. Minimálně v některých zemích se ze švédských válečníků stal neoddiskutovatelný fenomén metalové scény. Česko mezi ně bezesporu patří. Naposled jsem si uvedený fakt připomněl, když jsem potkával četné fanoušky mobilizující se u příležitosti posledního pražského koncertu.:-) Abych tedy zas o něco rozšířil své přirozeně se zužující obzory:-), rozhodl jsem se prozkoumat jejich poslední nahrávku. A když už je hodlám poslouchat, vezmu to důkladněji a podělím se i o pár dojmů. Názory zasazené do diskografie apod. po mě tentokrát nechtějte. Jediný kontext či zátěž bude představovat vnímání metalisty ošlehaného tunami žánrových desek.

Začnu trochu ze široka, SABATON koketují s dějepisem a na „The War to End All Wars“ se (opět) věnují první světové válce. Stylově a čistě pro navození atmosféry si tudíž přisadím, konkrétně citací z úvodu knihy anglického spisovatele Martina Gilberta „První světová válka“ (mimochodem, pokud se nedokážete soustředit jen na fakta, jde o enormně depresivní čtení). Autor zde vzpomíná na své cesty po místech bojů v jednom z výseků západní fronty. Ač se to na první pohled nemusí zdát, sděluje nám níže uvedený citát opravdu hodně. Ale nebudu zabředávat, nechť hovoří vzpomínky povolaného:

„Deset let na to jsem odjel s otcem na západní frontu: ubytovali jsme se v Arrasu, východně od míst, na nichž jsou umístěny vojenské hřbitovy, poslední připomínka bojů z let 1917 a 1918, a v Yprech, kde jsme každý den v osm hodin večer poslouchali večerku, kterou u Meninské brány troubili dva členové místního hasičského sboru.

Zatímco trubači hráli pod jejím obrovským obloukem, všechen provoz se zastavil. Jejich působení bylo částečně hrazeno z odkazu Rudyarda Kiplinga, jehož jediný syn padl u Loosu. Na stěnách a sloupech monumentální brány jsou vytesána jména 54 896 britských vojáků, kteří padli ve výběžku fronty v období od října 1914 do poloviny srpna 1917 a nemají vlastní známý hrob. Na kamenné stavbě jsou patrné stopy šrapnelů, pozůstatek bojů, k nimž v těchto místech došlo za druhé světové války. Poslední kameníci stále ještě vytesávali jména padlých z let 1914-1918, když v květnu 1940 přijely vítězné německé jednotky. Kameníci byli poté repatriováni zpět do Británie.

Od Meninské brány jsme s otcem pěšky prochodili celý výběžek fronty u Yprů, řídili jsme se přitom podle mapy, v níž byly zakresleny zákopy, a na všech místech, na nichž došlo k významným bojům, jsme si přečetli vylíčení obsažené v mnohasvazkových oficiálních dějinách sepsaných generálem Edmondsem a kromě toho ještě dopisy a vzpomínky vojáků, kteří se jich zúčastnili, a rovněž jejich básně. Stejně jako všichni ostatní návštěvníci jsme tiše postáli před památníkem Tyne Cot v Passchendaele, na němž je vytesáno dalších 34 888 jmen vojáků, kteří padli ve výběžku fronty v období od poloviny srpna 1917 do konce války v listopadu 1918 a nebyly nalezeny tělesné pozůstatky, podle nichž by je bylo možno identifikovat a pohřbít. Na hřbitově před památníkem je více než 11 000 samostatných hrobů označených jménem. Avšak ani pečlivě pěstovaný trávník, bezvadně udržované květinové záhony a padesát let staré stromy nebyly s to zmírnit otřesný dojem vyvolaný takovým množstvím hrobů a jmen. Nedaleko odtud, v Meninu, jenž byl s výjimkou jediného měsíce celou válku v německých rukou, jsme navštívili vojenský hřbitov, na kterém je pohřbeno 48 049 Němců.“

Nemá smysl porovnávat válečnou brutalitu, nicméně první světová válka má v tomto směru výsadní postavení, neboť poprvé (z řady důvodů pomíjím americkou občanskou válku) ukázala, do jakých absurdních sfér může technicky vyspělá civilizace „bílého muže“ přivést válečné běsnění a jaké materiální, a zejména pak lidské zdroje je zmíněnému šílenství schopna obětovat. Pokud se jedná o důsledky prvního globálního konfliktu, lze nad nimi dlouze a plodně přemýšlet, nikoli je komplexně domyslet.

Od ortodoxně metalové kapely, která se podobného tématu zhostí, bych proto čekal, že tak učiní s fanatickou vírou ve výrazový prostředek, který je metalu nejbližší, tedy že natočí tvrdou desku. Místo toho poslouchám ukecané intro, jakoby k další fantasy na motivy Pána prstenů – „Saravejo“ a následně decentní vývar ze speedu na způsob HELLOWEEN a spol. – „Stormtroopers“. Dotyční určitě nemusí hrát jako GOD DETHRONED na „Passiondale“, ale nechce se mi věřit, že jedinou drsnější položkou utvářející zvuk SABATON bude i v dalších skladbách vokál lídra, zpěváka Joakima Brodéna. Vše ostatní s výjimkou přepálených sólových kytar zní totiž tak nějak „euro“ neškodně. Autenticitu Joakimova chlapáckého zpěvu přitom podtrhuje výrazný akcent, na který nejsem u Skandinávců zvyklý. Tady ovšem sedí; v podstatě umocňuje fakt, že zvolené téma významně překračuje anglosaský svět.

Po poslechu úvodního páru skladeb je jasné, že kapela sází hlavně na epiku. Mohli by o první světové válce vyprávět třeba RHAPSODY? Asi ne, nechme jim meče, kouzla a draky. Epika každopádně vypráví příběh a švédští borci se o něco takového na bázi líčení válečných epizod usilovně snaží. V kulisách bahna zákopů a vrstev rozervaných těl však nepůsobí uvedená snaha přesvědčivě, přestože chvílemi má Joakim textů plnou pusu. Vím, nehrají black, death či doom, nemohou tudíž drtit jako Ukrajinci 1914. Co to třeba pojmout smutně a atypicky jako SAXON na tryzně „Kingdom Of The Cross“? No nic, jedeme dál, s „Dreadnought“ přichází konečně bytelnější riffy, bohužel i popový klávesový motiv, který sborový refrén posílá do…, no někam. Škoda, kytarová výpůjčka od CRIMSON GLORY zafungovala skvěle. „Pánové, kdo se stará o klávesy? Že šéf? Tak to je potom všechno v pořádku, šéfe.:-) A muzikanty, muzikanty jste si vybral skvělé.“:-)

Nálada se mění, šlapavější „The Unkillable Soldier“ zasekne háček, pozitivní roli zde sehrálo prověřené nářadí od firmy MANOWAR. Následuje „Soldier of Heaven“, europop vládne. Kdyby se podobná skladba ocitla na comebackové desce ABBY, patřila by zde k té lepší polovině a kritika by mohla psát něco o temném bratříčkovi megahitu „Waterloo“. Konečně, chce se mi zvolat, razantní jízda „Hellfighters“ pulsuje od A do Z vykradenými ICED EARTH s refrénem made in Germany. Výborná věc, kapela zde konečně odhaluje svůj nemalý potenciál. Schafferův sveřepý boj za jedinou, alternativní pravdu, odrážející se v jeho nekompromisní kytarové práci, prostě představuje ideální platformu pro válečné powermetalové rejdy. „Race to the Sea“ je „acceptovatelná“ hymna. Následuje „Lady of the Dark“, píseň snad až příliš uvolněná, po melodické stránce však poměrně bohatá a rytmicky zajímavá. Šťavnatými AOR prvky pozitivně překvapuje „The Valley of Death“. Určitě jedna z nejlepších písní, po instrumentální stránce dokonce extratřída, a tím mám na mysli rozhodně víc než jen skvělé kytarové sólo. Pakliže „Christmas Truce“ může svým popově festivalovým charakterem dost lidí vytáčet, mou maličkost nikoli. Narvaná hala si může pěkně zazpívat a zamáčknout slzy dojetí nad vojáky znepřátelených stran, kteří se stali na chvíli kamarády, než se šli znovu nemilosrdně zabíjet. Další vánoční zázrak už velitelé pro jistotu zatrhli. Outro „Versailles“ se nese ve stejném duchu jako intro, byť má o něco pozitivnější ladění. Závěrečný fade out působí ovšem zlověstně. Něco apokalyptického pomalu odchází, přičemž hrozba zůstává viset ve vzduchu. Jak víme, začíná totiž jen dvacet let příměří.

Přiznám se, že po náslechu první půlky „The War to End All Wars“ jsem chtěl „jít dál“ a kauzou SABATON se již nezabývat. Tvrdost zakutá v „Hellfighters“ naštěstí poněkud změnila situaci a vyvolala zájem. Otázku původnosti v tomto případě skutečně neřeším. Brodén velí zdatným podřízeným, mobilizujícím se fanouškům tudíž dokáže naservírovat poměrně chutnou menáž z prověřených surovin. Mohla by být o něco ostřejší, z hlediska výživových hodnot vcelku obstojí. Zvlášť když se během její konzumace nevolá do boje, ale koná podnětná lekce z dějepisu, plná poučení a solidní zábavy.

08.10.2022	Diskuse (31)	Pekárek hackl@volny.cz