SABÏRE - Jätt

70%

Rozhodně zvláštní úkaz tahle kapela. Třiatřicetiletý Kanaďan říkající si Scarlett Monastyrski je dlouhodobě usazen v Austrálii. Odtud pochází i jeho metalový band SABÏRE, u kterého byla debutová deska v očekávání asi tak šest let. Nicméně výsledek se nedostavoval. Vše začalo dostávat kontury, které leckdo registroval prostřednictvím zdařilého EP „Gates Ajar“ a rovněž také nově nabytou smlouvou s francouzským labelem Listenable Records. 

Pokud máte rádi heavymetalové retro první poloviny osmdesátých let, kde si excentricky znějící proudy očouzených vypalovaček vzájemně gratulují se skoro až glam-metalovou okázalostí, jste zde na správné adrese. Debut „Jätt“, což údajně v překladu ze Scarlettova jazyka (ano, tenhle týpek vynalezl dokonce vlastní jazyk) znamená „peklo“, obsahuje nepochybně rovněž tajemnou mystickou auru, protože kytarový „vintage“ sound této kapely nepředstavuje zrovna banalitu.

Jasně, stylově nahrávka nepřináší zhola nic nového a neslyšeného a zní asi tak, jakoby jste nadvládu rachotu MOTÖRHEAD, SAXON a VENOM provázali se zaoceánskou načechraností kapel jako RATT, KIX či W.A.S.P.. Na této nahrávce však oceňuji především to, že nebudí dojem otřepanosti jako jiná retra, ale přináší do slyšených schémat a postupů vlastní auru. Něco, co je zvukově tak trochu omračující a proudí k vám skrz záplavu hymen, které se prostě dobře poslouchají a u kterých máte okamžitě pocit příchodu velkých věcí.

Co desce naopak moc nepomáhá je rozhodně její délka, která i díky několikaminutovému intru, stejně dlouhému outru, mezihrám a zbytečné baladě přesahuje hodinovou časomíru. Stejně tak skutečnost, že tomuto albu byl vtisknut tzv.umělečtější ksicht prostřednictvím nějaké historické existenciální ideje, celé věci moc nepomáhá. Zkrátka, až moc se zde lpí na myšlenkové formě. Podle mého zrovna vypalovačky, které působí jakoby vzešly z kvasu heavy metalu léta páně 1983, prostě nepotřebují být zaházeny mytologickými obrazy znázorňujícími procházku vyvolených sedmi kruhy pekla. 

Kvapík „Pure Fucking Hell“ zní jak song z dílny nějakých legendárních veteránů britský kovové školy a Scarlettův ječák v něm ihned odhaluje své největší zbraně. Laťku se pak daří udržet i ve většině skladeb, neboť i úhledným mocným rytmem krájená „Ice Cold Lust“ má potenciál hair-metalové bomby. To samé lze říct i o „I Am a Rock“, ve které je nutné SABÏRE přiznat nápady, entuziasmus i velkou porci emocí. Ty se týkají i celé řady dalších písní, netřeba jmenovat. Kdyby nahrávka měla třeba jen osm nebo devět podobných songů a časomíra by nebyla natahována úmornými tříminutovými předěly, vatou, či nanicovatou baladou, působila by o hodně lépe. Dokonce možná nejlépe ze všech současných retro metalových alb. Takhle akorát řešíme, co vlastně znamená a k čemu slouží to které abstraktní intro, či zdali se nám opravdu nezdá, že nosný part skladby „The Last Day“ je v podstatě parafrází na generační hymnu „Shout“ od TEARS FOR FEARS.

Kdyby si SABÏRE zachovali střízlivější pohled na vlastní tvorbu a dostali do alba jen to opravdu silné, mohli stvořit naprostou bombu. Těch osm vypalovaček, tvrdých i chytlavých, by se zde bezesporu v pohodě našlo. Bohužel má materiál časem tendenci padat do sféry banality. Poslechnout si tohle více než hodinové album několikrát po sobě, byla tedy docela výzva. A to tvrdím navzdory faktu, že se mě celá řada skladeb opravdu líbila a zatnula nekompromisně drápky. Příště to chce člověka zvenčí či producenta, který by vše náležitě prosekal.

07.08.2024	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz