SACRED REICH - Praha, Futurum, 14.listopadu 2019

Na pražský koncert SACRED REICH jsem měl políčeno s půlročním předstihem. Všichni víme, že arizonská thrashová klasika dlouhých dvacet let pauzírovala. Ještě nedávno nebyla šance, jejich koncert zažít. Čtveřice z Phoenixu samozřejmě předskakovala v roce 1991 v Havířově brazilské SEPULTUŘE a dost pravděpodobně se v Čechách ještě někdy postupem devadesátých let objevila (jistý si tím nejsem), ale hlavní koncertní aktivity na našem území Američané zažívají až nyní, v době svého koncertního i albového comebacku. Dvojnásobná účast na festivalu Brutal Assault v letech 2017 a 2019 a nyní konečně samostatný klubový koncert v Praze, kam přivážejí svou aktuální desku „Awakening“, tyto aktivity z nich činí někoho, kdo začal pokračování svého hudebního příběhu věřit. Možnost zajít do Futura musela být využita. Ostatně tento klub se v průběhu večera jevil, vzhledem k návštěvnosti, prostě tak akorát, působil vcelku zaplněným dojmem, ale na druhou stranu se lidi uvnitř ani moc netlačili. Zkrátka pohodička s docela dost lidma.

Za předkapelu evropského turné si Phil Rind a spol zvolili své krajany, konkrétně kalifornské hejvíkáře NIGHT DEMON. Když jsem poprvé viděl logo těchto metalových retrařů, působil na mne tenhle soubor povědomým dojmem. Říkal jsem si, že jde určitě o nějakou opomíjenou starou klasiku, která pamatuje zlatou éru NWOBHM. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si je prověřil a zjistil, že jde o poměrně novou kapelu, která svůj debutový počin vydala až roce 2015 a na svém kontě má teprve dvě řadové desky (ta druhá vyšla v roce 2017). Mezi námi, oni tihle  NIGHT DEMON nebyli zrovna žádní mladíci, osobně bych tipoval, že někomu ze sestavy může být určitě pár let přes čtyřicet. Klasický heavy metal z jeho původní ostrovní vlny však trojice zvládala bravurně, a tak jejich svižný, řízný a rovněž archaicky znějící styl měl své opodstatnění a prostě bavil. Kdo čekal výborné metalové retro, ten jej pohodlně dostal, neboť NIGHT DEMON si to nedělali složité a hráli metal jako řemen, který řinčel v podzemí smíchovského klubu naprosto neochvějně.

K hlavní kapele večera. SACRED REICH samozřejmě vždy patřili mezi přední soubory klasického thrashového věku a kdysi byli součástí zhruba druhé až třetí žánrové vlny, která se týkala spíše konce osmdesátých let s přesahem do devadesátek, tedy množiny skupin jako DEATH ANGEL, TESTAMENT, FORBIDDEN, SADUS a podobných. Jejich na riffech postavené skladby a politicky zaměřené textové náměty patřily do výrazných obvyklostí své doby. Především díky albu „The American Way“ z roku 1990 získala kapela mnoho ocenění i pochvalných kritik. Co na tom, že nikdy zcela neprorazila a vítr z plachet jí sebrali jiní, ať už se dotyčné soubory jmenovaly SEPULTURA, PANTERA nebo později MACHINE HEAD. Stejně jako tyto kapely, i SACRED REICH stvořili několik alb, které by mohly být považovány za klasiku, jenže devadesátá léta zrovna nebyla dobou nakloněnou pro podobné metalové poctivce, kteří se nepotřebují prvoplánově zviditelňovat a působí civilně. Mezi námi, řekněme si to otevřeně, oni SACRED REICH nikdy nebyli zrovna kapelou, která by poutala vzezřením. O image už vůbec nemohla být řeč, nicméně to neznamená, že dělali špatnou hudbu.

SACRED REICH dlouho, takřka dvacet let, nefungovali, až teprve před několika lety se zpívající baskytarista Phil Rind a sólový kytarista Wiley Arnett odhodlali do hudebního byznysu znovu zapojit. Společnost jim dnes dělá vynikající bubeník Dave McClain, který byl v letech 1992-1996 už jednou členem této kapely, aby posléze přešel na oněch dvacet let k úspěšnějším MACHINE HEAD. Dave, krátce před nahrátím novinkové desky, v sestavě už podruhé nahradil původního bicmana Grega Halla, který se odmítl účastnit zdlouhavých koncertních tažení. McClain je velkou posilou a jeho hra byla i v Praze pozitivní složkou celého koncertu. Dave je prostě týpek. Oděn do trička s logem kapely QUEEN, hrál neuvěřitelně uvolněně. Čtvrtým do party je Joey Radziwill, stále velmi mladý kytarista a zároveň velký fanoušek kapely, který náleží ke generaci dnes sotva dvacetiletých. Joey nešetřil zlými grimasami, což působilo někdy směšně, ale rovněž roztáčel své dlouhé háro do deathového mlýnu. Nevím, jak se skutečnost s o generaci mladším kytaristou jeví vám, ale u podobného zelenáče mě přijde zapálenost do hudby, jakou hrají tito staří harcovníci, docela raritní. Každopádně Joey do sestavy zapadl a se SACRED REICH již více než rok jezdí koncerty. Co víc, nahrál rovněž rytmickou kytaru na právě letos v létě vydanou novinku „Awakening“, o které někteří mluví v superlativech, zatímco jiní ji považují za nepřekvapivou a poměrně rutinní, i když na druhou stranu docela dobrou. Osobně si myslím, že se SACRED REICH jejich albový návrat vcelku povedl, sice nejde o nic závratného, ale poctivost a určitá míra přímočaré chytlavosti se jejich střednětempému thrash metalu nedá upřít.

Ve Futuru byl v dobré náladě odehrán zhruba hodinový set, což sice není nejdelší výstup, ale vzhledem k repertoáru kapely, který čítá pouhých pět studiových alb, a rovněž také jejich snaze zahrát průřez tím nejdůležitějším, se mě to zpětně jeví jako čas tak akorát. Došlo samozřejmě na největší hitovky jako „The American Way“, „Who´s The Blame“, „Love...Hate“ nebo famózní „Crimes Against Humanity“, ale také na několik songů z umírněnější novinky. Hned úvodní vál „Manifest Of Reality“ celý set skvěle nakopl, aby jako druhá zazněla právě výše zmíněná „The American Way“, postavená na mocném repetetivním riffu, který se brzy po vydání stal největší poznávací značkou kapely. Z aktuálních skladeb došlo na „Denied And Conquer“, „Salvation“ nebo „Killing Machine“. Asi nejtvrdší okamžiky koncertu přišly prostřednictvím dvou položek z debutu „Ignorance“ („Death Squad“ a titulní skladba), ale samosebou nebylo opomenuto ani vcelku podceňované album „Independent“ z roku 1993, ze kterého zazněla rovněž prověřená titulní skladba a ještě skočný song „Free“. Diváci se v Praze rekrutovali z řad dlouhodobě obeznámených pamětníků, thrashers, kteří se sjeli z celé republiky a na kapelách jako SACRED REICH kdysi dávno před třiceti lety vyrůstali, takže o osazenstvu mluvím spíše jako o setkání čtyřicátníků nad jejich oblíbenou hudbou, než aby šlo před pódium o nějakou velkou divočinu. Uznale se pokyvovalo, poslouchalo a vzpomínalo. Stran zvuku bylo vystoupení provedeno bez výhrad. Za mne tedy pozitivní večer.

19.11.2019	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz