SAMAEL - Hegemony

80%

Před dávnými časy v jedné předaleké galaxii... jsem v jistém fanzinu (a teď si zaboha nevzpomenu, jestli to bylo Metaliště nebo Riff Raff, ale jeden z toho určitě) četl reportáž z jedné metalové akce, kde vystupovalo povícero kapel, nicméně pisatel se nejvíc těšil na švýcarské SAMAEL. Tuhle kapelu dle svých slov zbožňoval už od dob prvních demáčů. Vorp a Xy, tehdy ještě celými přízvisky Vorphalack a Xytraguptor, měli tehdy venku debut Worship Him (tedy Uctívej ho, dodnes mi zní v uších, jakým tónem to v pořadu Gung-Ho vyslovoval Petr Hanzlík). Šlo o ryzí black metal, SAMAEL se tehdy jevili jako nadějná posila tohoto žánru. V té době by asi jen málokdo čekal, jakým směrem se jejich následná tvorba bude ubírat. 

A proč takto nostalgický úvod? Protože kdykoliv se někde setkám se jménem SAMAEL, okamžitě mi tyto vzpomínky naskočí. A taky proto, že mě při znalosti jejich kořenů stále...ne snad přímo fascinuje, spíše imponuje, jak se jejich hudba vyvíjela. Zlomovým okamžikem bylo vydání alba Passage z roku 1996. Zmizelo blackově rozšklebené logo, ten tam byl sirnatý puch jejich hudby. Místo toho nastoupil gigerovský chlad a děsivá prázdnota nekonečného vesmíru. To vše do sebe zapadá, uvědomíme-li si, že zmíněný H. R. Giger, autor toho pravého, původního Vetřelce, byl rovněž Švýcar.

SAMAEL do své hudby implantovali elektronické a industriální prvky zcela nenásilně, logicky a i když ne všechny jejich pozdější desky snesly ta nejpřísnější měřítka, vždy se jednalo minimálně o pozoruhodnou hudbu. O to potěšitelnější je, že s novinkou Hegemony se Vorph a Xy vracejí v plném lesku. Hegemony po prvotním nesmělém oťukávání rozkvétá do široce barevného spektra. Kosmický chlad zůstal zachován, kytary s pomocí syntezátorů a orchestrace opět staví monumentální kvádry, ne nepodobné monolitu z filmu 2001: Vesmírná odysea, ale pod roboticky odlidštěnou slupkou znovu tepe ryze metalové srdce. Právě na ten metal SAMAEL v posledních letech tak trochu zapomínali, ale nyní zase žhnou a devastují. Při psaní mi zrovna zní možná vrcholná skladba Dictate Of Transparency s tak ohromnou ústřední melodickou linkou, že ji musím na chvíli vypnout, abych tenhle řádek vůbec dopsal.

A to se prosím za transparentní kousek, který má posluchače nalákat, považuje hitovka Black Supermacy. Na první dobrou samozřejmě zabírá bez problémů, ale jak se budete do alba pozvolna nořit, vyplavou na povrch ještě silnější momenty, třeba již zmíněná šleha. Na druhé straně ale deska obsahuje i momenty, kde se nic podstatného neděje a atmosféra se dohání všemožnými zvukovými kudrlinkami než fortelným nápadem. To je případ Angel Of Wrath nebo Rite Of Renewal, kde je těch najtvišovských smyčců možná až moc a také refrén zavání banalitou. To jsou ale jen podružnosti, jinak jsou SAMAEL na Hegemony opravdu ve formě. Znějí jako vyzrálá kapela, jistá si sama sebou, pro kterou není problém umístit na desku cover THE BEATLES – Helter Skelter – upravit si ho k obrazu svému a nepůsobit přitom nepatřičně.

01.11.2017	Diskuse (8)	wuxia jindrich.goth@gmail.com