SANCTUARY - The Year The Sun Died

100%

Jsem velmi rád, že jsme se právě zde dočkali výborného návratového alba, protože konec seattleských NEVERMORE jsem svého času považoval za hodně předčasný. Pár let uběhlo a dostáváme opět skvělý materiál od jejich přímých předchůdců, kteří znovu povstali. Právě rozdíl v klimatu nejen na zaoceánské, ale i celosvětové power/thrashmetalové scéně oproti době, kdy SANCTUARY na sklonku osmdesátých let vydávali svá první alba, je dnes opravdu markantní. Tak si to vezměte, tenkrát šlo o nadějnou kapelu, co platila za jednu z několika desítek podobně se vyjadřujících, dnes, když jim vychází po pětadvacetileté prodlevě třetí řadovka, platí na metalové scéně za jeden z nejočekávanějších stylových artiklů právě letošního podzimu a pravděpodobně se stane i tím nejlepším. Warrel Dane a Jim Sheppard toho bezesporu s NEVERMORE dokázali vcelku dost. Získali zkušenosti a obrovskou reputaci, za kterou pak mohla především celá řada znamenitých alb i koncertních výjezdů především na Starý kontinent. Své samozřejmě udělala i přítomnost kytarového střelce Jeffa Loomise a skvělého bicmana Van Williamse, ale to už je téma na jiný článek. Nedávno mne napadlo, že v metalu v současné době prostě velmi schází výraznější hrdinové, nositelé praporce, pokud se jimi tedy nemají stát všelijaké úsměvné bojovnické sebranky, jaké nám dohazují (v podobě HAMMERFALL nebo AMON AMARTH) majoritní vydavatelské korporace. A těmto přeci fandit nebudeme, že? 

Přejděme tedy k novým SANCTUARY, na které je v současné době upřena bezesporu největší pozornost, jakou tito chlapci v dobách před existencí NEVERMORE ani náhodou neměli šanci poznat. Kapela však dozrála a i nová deska „The Year The Sun Died“ svědčí o zúročených letech příprav, relaxace a rovněž o skladatelské dotaženosti. Fanoušci tak dostávají vynikající powermetalovou sadu, jaká v tomto hudebním ranku dnes opravdu nevychází každý měsíc. A jak už jsem v úvodu článku naznačil, někdy opravdu nevyjde ani celý dlouhý rok.

Předně si tedy upřesněme rozdíly mezi SANCTUARY a slavnějšími NEVERMORE, kteří tu byli ve dvacetiletém období ohraničeném roky 1992 – 2012. První jmenovaní jsou totiž o něco více spjatí s klasickou Hard´N´Heavy muzikou. Vždyť se už tenkrát ve starých časech řadili spíše do speedmetalového ranku (nezaměňovat však s kýčovitými evropskými formacemi typu STRATOVARIUS a EDGUY, ale naopak přiřadit spíše ke krajanům a obyvatelům totožného města - METAL CHURCH) a platili za muzikantsky nabušený vzorek power metalu, jehož songy překypovaly riffovými honičkami a bleskovými sóly, ale měly i dobré nápady a především obsahovaly hlas Warrela Danea, chlápka, který měl tenkrát ještě stále před sebou často proklamovanou a později i úspěšnou budoucnost. Jeho sytý vokál a patřičně emotivní a znělý projev patřil vždy k devízám i u následujících NEVERMORE. Ti naopak stavěli na mnohem tíživější (až ponuré) atmosféře skladeb, na hutných riffech a bleskových kejklích kytarového talentu Jeffa Loomise, ale opět i na stále charismatičtějším projevu zmíněného frontmana. Bahenní žalozpěvy neměly zkrátka konkurenci, ne nadarmo se právě NEVERMORE přezdívalo „QUEENSRŸCHE extrémního metalu“. Jenže Loomis se po osmi řadových deskách od svých spoluhráčů v roce 2011 odtrhl (nebo byl odejit?) a tak druhou šanci dostali SANCTUARY. Nová, pečlivě připravená deska je výživným vzorkem kvalitní powermetalové práce a zúročuje všechny zkušenosti, které tito muzikanti na své hudební pouti dosud získali.

Materiál, který je ozdoben opravdu nádherným obalem, potvrzuje, co bylo hlavním cílem a sice neuspěchaným přístupem stvořil velmi silné a důstojné metalové album, které bude vyznívat kompaktně a semknutě, jakoby zde tahle parta celých pětadvacet let byla a tvořila. Přechod od NEVERMORE snad nemohl dopadnout lépe. Strach z monotónnosti zde není absolutně na místě, protože SANCTUARY dovedou složit jak razantní riffovité songy, tak pomalejší kusy vykazující se větší emoční hloubkou, variabilitou a členitostí. Každopádně k těm divokým věcem, jenž mají schopnost odstřelit vám hlavu, řadím silné slogany jako úvodní „Arise And Purify“, singlovou pecku „Frozen“ a nebo zneklidňující mordu „Let The Serpent Follow Me“. V těchto skladbách se oba kytaristé (zkušený Lenny Rutledge a nováček v sestavě Brad Hull) doslova vydovádějí a dokazují, že jde o prvotřídní střelce. Už roky jsem neslyšel v tomto metalovém ranku srovnatelně dobrý materiál, který by se navíc poslouchal vyloženě sám a bavil by stále více a více.

Neodvratná hrozba apokalypsy zmiňovaná v textech dodává skladbám na osudovosti, příkladem budiž mimořádně zdařilá hymna, jenž je naplněná po okraj zlověstnou atmosférou - „Question Existence Fading“. V ní Warrel Dane varuje před zotročením lidské populace mocnějšími bytostmi a jeho hlas vyloženě uhrane svou barvou (mocný „bridge“ zhruba od 2:20, trvající zde necelou minutu), jakoby uděloval rozsudky týkající se vaší další existence. „The World Is Wired“ je rovněž song plný síly a odhodlání. Naopak v pozvolna se rozjíždějících kusech typu „I Am The Low“, „Exitium (Anthem Of The Living“) nebo „The Dying Age“ dominuje soumračná atmosféra na panoramatech variabilnějších skladbových struktur a tklivých nálad. Podle mého se zkrátka jedná o masterpiece, jenž přiřazuji k tomu úplně nejlepšímu, co kdy v tomto stylovém ranku vzniklo. Ať už bych putoval od jedné skladby k druhé, nenašel bych zde jedinou slabší nebo nějak nepatřičnou. V tomto ohledu vlastně musím dodat, že ač se to na začátku nezdálo, NEVERMORE s Loomisem mi vlastně nakonec ani nechybí, byli totiž nahrazeni stejně dobrým tělesem, které navíc svou kvalitu doložilo v plné míře a to albem naprosto bez slabin.

V případě „The Year The Sun Died“ jde o prvotřídní žánrovou nahrávku, jejíž síla je v celku, ve skladatelské ujasněnosti a v muzikantském perfekcionismu. Všechno dopadlo na výbornou - produkce, zvuk, songy a celková dramaturgie, o kvalitě muzikantů ani nemluvě. Nahrávka sice nemá vyložený hit, který by nad zbytek písní vyčníval, ale to opravdu vůbec nevadí, tento typ kapel stejně na něco podobného nikdy nehrál. Osobně mám pocit, že dodat kompaktní album bez slabých míst, je přeci mnohem víc, nemyslíte? Když bych měl zde vybrat absolutní vrchol, rozhodně bych doporučil závěrečnou titulní kompozici, která zhudebňuje nejsilnější vlastnosti současných, znovu vzkříšených, SANCTUARY a zaručeně tak oblaží i početné zástupy příznivců z časů NEVERMORE. Metalová kapela se srdcem na pravém místě si pak jako bonus vystřihne parádní předělávku „Waiting For The Sun“ od THE DOORS. Vynikající jízda. Po dlouhé době uděluji plný počet.

CD zakoupeno za výhodnou cenu - zde.

20.10.2014	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz