SATAN - Earth Infernal

90%

Jedna z nejlepších a dosud funkčních NWOBHM kapel vydala nové album. Od svého návratu v roce 2004, resp. 2011 celkem již čtvrté. Do jisté míry kultovní status, odvíjející se zejména od strhujícího debutu „Court in the Act“ (1983), se zdá být kvalitou nové tvorby plně vyvážen a potvrzen. Předchozí věta v sobě nicméně ukrývá jedno úskalí. SATAN totiž v osmdesátých letech minulého století skončili, aby dali vzniknout skvělým PARIAH, a především pak SKYCLAD. Takže renomé jednak přetrvávalo, jednak bylo, byť na odlišné bázi, přiživováno, a to výbornými deskami cílícími již na další generaci fanoušků. Pokud tedy někoho opravdu zaujal rukopis a taktéž kytarové výkony Stevea Ramseye, navíc jištěné skvělou baskytarou Graemea Englishe, mohl se vrátit v čase až k pozapomenutým Satanášům.

Fakt, že dotyční svým názvem lákali a zároveň na něj dopláceli, je určitě zajímavý. Považte, ani nová kolekce není satanistická, ale inspirovaná hlavně astrologií, machiavelismem, dávnými bitvami, duševními chorobami a tzv. životními pravdami. Steveovi se však nepodařilo úplně prorazit s žádným projektem, rozhodně ne v Británii. Nynější, jakkoliv relativní a dle mého názoru dost nečekaný úspěch SATAN tak představuje skutečně velké zadostiučinění. Za rozhodnutím otevřít další kapitolu britských veteránů stálo několik festivalových vystoupení, během kterých se kapela setkala s překvapivě mocným ohlasem. Nadšeni byli přitom i fanoušci, kteří v osmdesátých letech před koncertním pódiem ještě nestáli a stát ani nemohli. Další významnou roli sehrála chemie, kterou se podařilo v rámci původní sestavy obnovit. Z tohoto důvodu se také delší dobu čekalo, až definitivně ustoupí zdravotní problémy bubeníka Seana Taylora.

Vyplatilo se. Přínos žádného z muzikantů totiž není formální, naopak, je stále velmi citelný, proto také SATAN na svých deskách předvádějí poměrně vzácné heavymetalové „kouzlo“. Neslyšíte zde jednu, dvě hvězdy s partou přidavačů, ale koncentrovaný tým velezkušených metalistů – osobností, naplno se oddávajících starému metalu. Každý z nich se podílí na tvorbě a přispívá něčím specifickým a cenným, díky čemuž nemá jejich produkce ani v roce 2022 vážnější konkurenci. Novinka „Earth Infernal“ zkrátka potvrzuje pozici, která se vážněji neotřese, dokud se s pořádnou deskou nevrátí okultisté z MERCYFUL FATE. Ostatně, k těm mají Ramsey a spol. chvílemi hodně blízko. Možná také proto jsem na jejich novém albu ulétl více, než je zdrávo.:-)

Šestá studiovka SATAN nabízí návrat v čase, k samotné prapodstatě heavy metalu. Nečekejte žádné progresivní prvky, tady se pracuje s hodně zaprášeným nářadím a nuancemi. Pokud byste prožili posledních čtyřicet let někde ve stázi a pak si novinku poslechli, jevil by se vám hudební vývoj poněkud statickým. Jenže když někdo předvádí nanejvýš osobitý žánrový top a zároveň tahá z rukávu velmi dobré skladby, na vývoji nám fanouškům tak nějak nesejde, že?:-) Zmíněná esence vychází ze zvuku dvou absolutně svébytných kytar, neustále jdoucích proti sobě či si naproti, popřípadě kolem sebe kroužících. Steve má v Russu Tippinsovi naprosto rovnocenného parťáka. Hrají a nehrají to samé, a jestliže hrají, hrají to jinak, a když už jedou unisono, významně se liší soundem. Do každého ouška pěkně jedna kytara. Dřevní, „schenkerovský“ zvuk, prostý nejen osmdesátkové a jiné pompy, ale i sterilní tvrdosti dneška, má ušlechtilé (proto)thrashové ostří, speedovou lehkost a postřik zavánějící atmosférou starých BLACK SABBATH.

Absolutně syrová produkce vše ořezala až na kost, melodická stránka tím však kupodivu netrpí. Na její tvorbě totiž participují všichni, včetně Taylora a jeho enormně dynamické, mohutné a současně chápající hry; o fantastické baskytaře Englishe nemluvě. Melodie stíhá melodii, kytarová sóla oslňují, všude pulzuje rokenrol, a to i ve věcech typu „Luciferic“, kdy kapela zdánlivě ubere. S popem se zde nekoketuje. SATAN tedy rozhodně nepředstavují pouhou „o něco“ metalovější alternativu k populárním GHOST, přesto by je měli fanoušci zmíněného švédského projektu zkusit.

Samostatnou kapitolou je hlas Briana Rosse. Nejde o typ líbivého hardrockového nebo power metalového zpěváka. V jeho projevu se mísí hard rock/metal s punkem a gotikou. Prostě unikát. Každý retro spolek přísahající na mystický heavy, popř. doom metal staré školy by za něj upsal duši ďáblu. Původně jsem si myslel, že první půlka druhou polovinu alba převyšuje. S přibývajícími poslechy se však začal rýsovat kompletní obraz, kterému k dokonalosti vlastně nic nechybí. Definitivně mě o tom přesvědčil právě Ross, jehož výkon v závěrečné „Earth We Bequeath“ stylově vygradoval. I díky tomu si nakonec dovolím hodnotit podobně vysoko jako v případě loňských PHARAOH a zároveň vypsat závaznou rezervaci pro letošní Top Five.

12.05.2022	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz