SATYRICON - Satyricon

90%

V předtuše neobyčejného zážitku jsem si dal dostaveníčko s peklem a ono si mne podmanilo svou novou, dosud neodkrytou podobou. Fantastický svět pod povrchem nejnovějšího díla těchto slovutných Norů dokazuje, že to s jejich  mateřským žánrem není zas až tak špatné, jak by se mohlo po těch dvaceti letech strašení zdát. Říše nových SATYRICON pojímá krajinu natolik hrdou, uhrančivou a krásnou, že by jí málokdo čekal i v království nebeském, natož pak tam někde hluboko v podzemí. Z této norské harpie se za zhruba posledních patnáct let vyklubala doslova gigantická záležitost, která dalece přerostla hranice vlastního stylu a vůbec nevadí, že s každým dalším albem se mu SATYRICON vzdalují, protože evolučně rostou, sílí, stávají se rozvážnějšími, tedy ubírají na rychlosti a tedy jak známo - zaměřují se na silný a patřičně propracovaný detail. Novinka navíc dodává jejich minimalisticky pojatému stylu na výrazných a o poznání umělečtějších záchvěvech, tedy vše posouvá směrem k silně atmosférickým polohám. Kdo by na novince  čekal zdrcující kulometné palby a zuhelnatělé poryvy nenávisti, vycházející s černočerných podzemních kasemat, bude patrně překvapen smířlivostí a duchovní silou tohoto díla, které naprosto jasně posouvá hranice black metalu, přesněji řečeno roubuje tento styl na dark metalovou (doom metal, gothic rock, post-punk záblesky) patinu. A tak tvrdím, že právě SATYRICON na podobně zlomové dílo čekali čtrnáct let, při vší úctě k albům z mezidobí.

Nadpřirozená scenérie, která se před vámi rozprostře hned po úvodním pochodu mlhou a mrtvolnou bažinou („Voice Of Shadows“), nemá ve zdejší metalové oblasti obdoby, přitom nejde o nějaký bombastický guláš, ale o ty stroze se vyjadřující SATYRICON, jak je dosud dobře známe. Ozářená zvuková panoramata „Tro Og Kraft“ jakoby nabízely pohled na pahorkatinu na okraji nějakého bájného města, a tak mohou upomenout na duchovní vyspělost Viktoriánské Anglie, stejně jako by nás mohly zavést o mnoho století nazpět, až do dob císaře Marca Aurelia.  

Zvuk kytar je originální, kluzký a podivně roztřesený, takže přispívá k umocnění zvláštní aury a silné atmosféry tohoto mimořádného nosiče. Jak už jsem výše zmínil, pokračuje se sice v intencích minimalismu předchozích děl - tedy „Now Diabolical“  a „The Age Of Nero“, ale slyším zde něco navíc, něco co je optimističtější, barvitější, něco co SATYRICON posunuje vně black metalového ranku a ukazuje mu cestu bez bariér kamsi jinam, dál. Jde o vývoj logický, nepokřivený, nepřiposraný, žádné ohlížení nebo dokonce vracení se ke kořenům se zde opravdu nekoná. Oslavná „Our World, It Rumbles Tonight“ je mocná refrénovitá hymna, zcela hodná těchto vítězících Císařů, naproti tomu „Nocturnal Flare“ je více spjata s předchozími díly, a tak trochu připomene nedávnou ostře vysekanou černotu „Now Diabolical“.

Největší překvapení přichází v podobě „Phoenix“. Když totiž skladbou poletuje chytlavá a čistým hlasem odzpívaná linka (může za ní hostující vokalista, nikoliv Satyr), která navíc ve spojení s matnými atmosférickými kytarami funguje, asi jakoby se jednalo o song od nějaké alternativní nebo post-punkové kapely, jde o zlomový moment v tvorbě SATYRICON, překročení bájného rubikonu. Každopádně píseň je to skvělá.

Svět SATYRICON se letos hnul o další velký kus a mám pocit, že právě novinka,  jenž  nakonec zůstala zcela bez názvu, bude do budoucna platit za dílo, které bude patřit v rámci jejich tvorby k nejoslavovanějším. Ovšem i k těm albům, u kterých si fanoušci nebudou zcela jisti svojí přízní (něco jako v případě KREATOR, album „Renewal“). Každopádně letos určitě dojde na rozdělení fanouškovské základny. Dle mého jde však o zcela smysluplný vývojový krok, který se kapele do budoucna po právu vyplatí, a který se navíc po umělecké a vývojové stránce povedl, o čemž svědčí i další zajímavě zpracované pecky jako old-schoolově laděná „Walker Upon The Wind“ nebo největší hitovka této sady „Nekrohaven“, která díky své melodice, přímočarosti a kytarovým vyhrávkám připomene počátky temné strany heavy metalu z první poloviny osmdesátých let, i to však nevadí, protože do celého kompletu zapadá doslova báječně a s novým zvukem působí svěže a originálně. Zkrátka setkání historie a evoluce. Zbylé skladby reprezentují spíše progresivnější stránku tvorby Norů a výtečně pestrý komplet doplňují.

Organický a velmi přirozený sound povyšuje tuhle novou, letošním rokem započatou etapu Norů na zcela jinou úroveň. SATYRICON už jsou prakticky dávno kapelou, která stojí sama za sebe i v rámci celé black metalové scény a není absolutně s ničím jiným zaměnitelná, jakoby se jednalo o jakési severské VOIVOD (i ten jejich současný matný zvuk je prostě originál), což se v roce 2013 pouze potvrdilo. Již dekádu proklamovaný minimalismus, zaměřený na ucelenost, větší pročištěnost a přehlednost kytarových riffů, zde získává nový rozměr.  Předchozí alba sice představila motivy ohlodané na kost, avšak zde se vše vyvíjí s větší vykreslením detailů, tedy s umělečtějším nábojem a tím pádem i o kus dobrodružněji. Album si však rovněž drží jejich typický rock´n´rollový feeling. SATYRICON k tomu, aby působili barvitěji, opravdu nepotřebují rozšiřovat vlastní nástrojový park, natož pak zapínat klávesy. Novinka rozhodně potřebuje čas na vstřebání, ale ne zas až tak dlouhý jak by se mohlo zdát. Svou sílu definitivně odhalí s třetím, čtvrtým poslechem a zaryje se navždy. Jedno z nejlepších norských metalových alb s kterým jsem měl kdy tu čest.

23.09.2013	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz