SATYRICON - Deep Calleth Upon Deep

70%

Jedno z nejtěžších období v kariéře nyní prožívají norští SATYRICON, jedni z čelních představitelů severské blackmetalové větve devadesátých let, neboť byl před pár lety Sigurdu Wongravenovi, jinak vystupujícím pod uměleckým přízviskem Satyr, diagnostikován nádor na mozku. Paradoxně se tak stalo v době, když rozjetá formace žala další úspěchy se svým bezejmenným albem a dokonce si udělala čas na uspořádání koncertního tažení se symfonickým orchestrem, tehdy jakoby SATYRICON znovu (po kolikáté už?) nebyli k zastavení. Jenže pak přišel náraz v podobě oné lékařské diagnózy, nebylo tudíž divu, že dvojice odložila na dva roky veškeré hudební aktivity k ledu. Nyní sice stále není jasné, jak na tom Satyr zdravotně je, každopádně fanoušci se dočkali dalšího řadového alba, o kterém samotná kapela tvrdí, že jde o velmi osobní a niterný materiál, který se od tvorby z minulosti liší a který bude, buď počátkem jejich nové kapitoly, nebo naopak ukončením jejich hudební pouti. Dosti osudové tvrzení, nemyslíte?

Já osobně album neslyším jako vymezující se ze zaběhlých a skladatelsky ověřených forem této norské kapely. SATYRICON zkrátka dle mého navazují na minulost s další svou typickou sadou skladeb, pravda, jsou trochu více semknutí, jakoby stažení do sebe, ale při znalosti vývoje jejich tvorby, že to kapela zkrátka v posledních patnácti až dvaceti letech opravdu nepřeháněla s nějakými bujarými aranžmá, natož pak s rychlostí, jsou dle mého současné středně-tempé dusárny dalším typickým obrázkem jejich pozdní tvorby. O albu bych řekl, že je oproti „Satyricon“ méně různorodé a odvážné a zaměřuje se hlavně na nosné linky skladeb, songy jsou doslova ohlodány na kost a jejich ráz určuje jednoduchá, bytelná Frostova rytmika a vcelku minimalistické riffovité pojetí. Vlastně tak jako tomu bylo od roku 2002 vždy. Kjetil Vidar Haraldstad alias Frost je znovu v tom svém nařachaném projevu naprosto skvělý a ona strojová tempa zkrátka umí podat s patřičným citem a švihem.

Nová deska mě však přijde trochu jednotvárná a skladby na ní obsažené se vzájemně docela podobají, to je hlavní negativum oproti předchůdci. Přijde mi, jakoby kapela zkrátka nedávala příliš velký průchod vlastní fantazii a experimenty pro ně prakticky již delší dobu nehrály žádný význam. Ostatně proč také? Skladby vychází ze starověkých raně osmdesátkových látek, tak jako tomu bylo na posledních několika albech (je jedno jakou nahrávku vydanou od roku 2002 zmíním). Ten tam je samozřejmě nespoutaný scénický projev ze vzývaného milníku norské scény „Nemesis Divina“, ale něco podobného už snad ani nikdo nečekal.

Album „Deep Calleth Upon Deep“ sice postrádá i onu hitovost „Now Diabolical“ a dosti mu schází i do rozmanitosti desky „Satyricon“ z roku 2013, ale na druhou stranu nejde říct, že by šlo o zklamání nebo o popření cesty, kterou si SATYRICON za čtvrtstoletí fungování vyšlapali. Zkrátka, kvalitní album, stojící na sugestivní atmosféře, semknutosti a jakési prapodivně mrazivé zataženosti do sebe. Možná hodně lidí čekalo něco víc, nebo alespoň něco netradičnějšího, ale já se naopak kapele, jejíž lídr se nachází v těžké životní situaci, vůbec nedivím. Zkrátka se rozhodli nahrát řádně jedovatý, hořký a bezbarvý počin, jenž jejich tvorbu tak nějak samozřejmě charakterizuje. A ony i ty výraznější songy a hity časem bez tak na povrch vyplavou, za všechny třeba titulní pochod, majestátně vyobrazená „The Ghost Of Rome“, jenž je postavena poněkud netradičně na mírně vyšším tempu, a nebo snad nejlepší zdejší vypalovačka „To Your Brethren In The Dark“, která se zjevně časem zapíše do seznamu zlatých koncertních šlágrů. Nezbývá než se těšit na říjnovou koncertní zastávku v Akropoli a užít si tu démonickou černotu až do posledního dechu.

03.10.2017	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz