SAVATAGE - Dead Winter Dead

80%

V roce 1995 se Jon Oliva a Paul O´Neill nadechli k dalšímu velmi ambicióznímu kroku, kterým bylo koncepční album zasazené do bosenského Sarajeva v časech občanské války v tehdy bouřící a zároveň se rozpadající Jugoslávii. Deska neměla nést jen stopy příznačné pro skladatelský rukopis tahounů SAVATAGE a jejich nesporné umělecké kvality, ale nést a zdůrazňovat myšlenku na nesmyslnost všech válečných konfliktů. Jen krátce před tímto albem pracovně rozjetý Jon realizoval také debutovou desku se svým projektem DOCTOR BUTCHER, kde šel, co se vyznění týče, přeci jen trochu tvrdším powermetalovým směrem. Chystaná deska od SAVATAGE měla vyznívat úplně opačně a nezanedbatelnou část zvuku na ní měly obstarat právě klávesy a nejrůznější orchestrace. Nakonec „Dead Winter Dead“ opravdu představila orchestrální složku a Jonovy klávesy jako jeden ze svých dominantních prvků. Materiálu tak byla vlastní určitá scéničnost, dramatický naturel, koketérie s prvky vážné hudby a stylizovanost příznačná pro temné rockové opery.

Určitým katalyzátorem emocí a nositelem divadelnějšího pojetí se stal opětovně využitý hlas Jona Olivy, zde pouze v jedné písni („I Am“) znázorňující postoj imaginárního „malého muže“ plného předsudků a nenávisti, obvykle stojícího za rozdmýcháním všech obdobných válečných konfliktů. Přestože desku převážně nazpíval Zack Stevens, v těch několika málo úsecích s Jonovým hlasem se dostavoval kýžený efekt živelnosti. Ostatně Zachary se úkolu zhostil rovněž na výtečnou a jeho srdnaté party byly oslavovány po dalších mnoho měsíců. Desku evropský metalový tisk totiž vynesl do nebe. 

Jak se to však mělo s instrumentálním zastoupením ve stále se vyvíjející sestavě? Protože Alex Skolnick již neměl čas se věnovat SAVATAGE, do kapely byl po pětileté pauze přizván Jonův spoluhráč z DOCTOR BUTCHER, kytarista Chris Caffery, ten už ostatně členem SAVATAGE jednou byl, když jim pomáhal na turné v roce 1990. Protože však firma Atlantic Records měla pocit, že Caffery není dostatečně známým hudebníkem, byl do rozšířené soupisky floridských přibrán ještě sólový kytarista Al Pitrelli, muzikant se zkušenostmi v koncertní sestavě ALICE COOPERA. Rytmika zůstala stejná jako na posledním turné z podzimu 1994, tedy Jeff Plate/ Johnny Lee Middleton.

Koncepční deska si vyžádala značnou míru předpříprav, tak aby válečný příběh nepůsobil složitě a byl srozumitelný i těm, kteří se o politická dění nezajímají. Zároveň bylo nutné, aby působil autenticky a dovedl vtáhnout. Oba hlavní skladatelé se cítili jako v minovém poli při procházení ožehavého balkánského tématu. Uvědomovali si tentokrát větší zodpovědnost a vlastně i nutnost se za žádnou cenu nevydávat na výlety z protiválečné myšlenkové linie do detailnějších perspektiv a rozborů. Deska, i přes své vážné téma, slavila úspěch také i díky tomu, že byla o obyčejných lidech. Určitá část fanoušků kvitovala předsunutí důležitosti Jonových kláves a celkově zdobnější naturel díla a považovala to celé za fantastický posun, jiná tohle sice přijala bez výhrad, ale mlčenlivě zůstala věrna spíše kytarovému power materiálu z časů Crisse Olivy (tak jako tomu bylo třeba v mém případě). O zklamání však nemluvil nikdo.

Odbočka: Story alba „Dead Winter Dead“ bylo inspirováno skutečným příběhem, jenž se stal v největším bosenském městě o dva roky dříve, ale na rozdíl od tragické předlohy, označované jako příběh Romea a Julie ze Sarajeva, neskončil úplně bezvýchodně. Zabití srbského mladíka Boško Brkiče a jeho muslimské dívky Admiry Ismič na mostě v centru Sarajeva, v tzv. zóně nikoho, a to odstřelovači číhajícími v kopcích nad městem, bylo totiž jednou z mnoha tragédií občanské války na Balkáně. Skutečný příběh mladého páru připomínal Shakespeareho slavné dílo a v roce 1993 obletěl celý svět. Tato událost se stala symbolem oné bezvýchodnosti provázející etnické a národnostní konflikty a to nejen v oblasti Balkánu. Tolik v krátkosti k látce, která americké muzikanty při tvorbě inspirovala, nicméně jimi vytvořený příběh byl úplně jiný.

SAVATAGE sice zasadili děj na konec roku 1994 v tom samém, válkou zmítaném městě, mezi rozstřílené domy a historické, prázdné a zmrzlé uličky, kde bylo mrtvolné ticho té strašlivé zimy permanentně narušováno občasnými detonacemi a výstřely, nicméně krom tragických obrázků válkou zmítaného města sebou nesl i špetku naděje. Vše začalo v roce 1990 pádem Berlínské zdi a rozpadem tzv.východního bloku (viz majestátní hymnus „This Is The Time“, který staví na výpravnosti a silném Stevensově hlase). Jakkoliv Jugoslávie nebyla před tím spoutána železnou oponou tak silně jako jiné slovanské země, v této mnohonárodnostní jihoevropské zemi od nepaměti bujel nacionalismus a nesnášenlivost, jenž se právě v časech uvolnění poměrů a nově nabyté svobody ještě prohluboval. V ději figuruje jakýsi starý muž, hudebník, který prožil mnoho let coby emigrant v jiné evropské zemi, a na počátku devadesátých let se vrátil do svého rodného města, aby vzpomínal a obdivoval jeho krásu, netušil však jakou změnou zanedlouho tato oblast projde. Příběh se odehrává v místech s tisíciletou historií, kde před válkou panoval čilí ruch a lidé zde vedli úplně obyčejné životy. 

Jedním ze dvou hlavních hrdinů příběhu z konce roku 1994 je mladý bosenský Srb Serdjan Aleskovič, voják z jednotky srbských odstřelovačů, hlídkující v kopcích nad městem. Tím druhým pak muslimka Katrina Brašič prodávající zbraně druhé straně a všemožně se snažící přežít. Třetí postavou je právě onen stařec, jenž se krátce před válkou vrátil z ciziny do svého rodného města. Když už město čelí každodennímu odstřelování usadí se tento starý hudebník v centru Sarajeva na starobylém náměstí poblíž tisícileté kašny a hraje zde dlouho do noci na cello své symfonie, ty se každý den i noc rozléhají daleko do krajiny a jsou slyšeny mezi přestřelkami i v kopcích poblíž města. Naši dva hrdinové, každý na jiném místě, tu nádhernou hudbu z dálky poslouchají. 

Jednoho dne však nic není slyšet. Poznamenáni válkou a vyčerpáni drastickými zážitky (Serdjan čelí nejhoršímu, když vidí zabité děti krátce po masakru poblíž místní školy - tento děsivý výjev se mu stále vrací - epochální skladba „One Child“) se tak, nezávisle na sobě, oba rozhodnou sejít do centra, kde se poprvé potkávají a zároveň vidí na dlažbě poblíž středověké kašny onoho starého hudebníka zastřeleného. Okamžiky po shledání jsou natolik silné, že se dvojice rozhodne spolu již zůstat a odejít mimo válečný prostor. Pro někoho dost možná nerealistické řešení, ale jaký by vlastně mělo smysl zpracovávat obdobně vážné téma bez špetky naděje? Vyžívat se ve špatných koncích zrovna není smyslem umění.

Kapele se daří zachytit onu temnou atmosféru místa zmítaného válkou a právě Jonovy klávesy opatřují koncept nutnou dávkou závažnosti. Už od Stevensova nápěvu v „This Is The Time“ je poznat, jak moc je složka dramatizace v tomto případě důležitá. V drásavé a Jonem obzvlášť zneklidňujícím způsobem oddeklamované „I Am“ dojde na muzikálově-divadelní prvky, song však u konce plynule přejde v úsek, který připomíná spíše jakési válečné rekviem. Album je na mnoha místech zdobeno instrumentálními songy a předěly dodávajícími výsledku na jisté osudovosti. Nejvýraznější z nich má jméno „Mozart And Madness“ a vyvíjí se opravdu pozoruhodně. Oduševněle se jeví i song „Starlight“ coby pomyslný prostor k nadechnutí před dalšími velkými věcmi, ale i poutavá balada „This Is n´t What We Meant“, přenášející do díla nemalou míru nadhledu a skladatelského mistrovství, takového, jaké má kapela formátu SAVATAGE už dávno v krvi. Asi nejbombastičtější skladbou desky se stala pozvolna gradující suita „One Child“, která se skrze úvodní pomalou a zádumčivou klavírní pasáž vyvine v epický kus s mnoha vrstvami, bombastickými vícehlasy a chóry a s vkusně zvládnutou orchestrací. V některých okamžicích je „Dead Winter Dead“ až bolestně krásnou suitou, v jiných, jako je třeba riffující titulní kus, prostě stabilním Hard N´Heavy materiálem. 

Pro mne osobně však nejde o jedno z nejlepších děl SAVATAGE, což je způsobeno faktem, že jsem příznivcem spíše jejich heavymetalovější nebo power-rockovější podoby, zkrátka těch alb, kde hrají prim spíše kytary (zejména ty od Crisse Olivy), a tak ani propracovanost a vytříbenost zřejmě jejich nejorchestrálnějšího konceptu nemůže konkurovat některým o něco starším albům SAVATAGE.

10.06.2020	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz