SAVATAGE - Gutter Ballet

100%

Znatelný vývoj nabralo působení do té doby nadějných SAVATAGE na americké Hard N´Heavy scéně sklonku osmdesátých let, neboť kapela, tehdy posílená úspěchem alba „Hall Of the Mountain King“ a stále plodnější spoluprací s producentským mágem a skladatelem Paulem O´Neillem, se jala svou tvorbu vymanit z mantinelů běžných nahrávek tehdejší metalové scény, protože cítila potřebu vývoje umělečtějším směrem. Bylo to shlédnutí muzikálu Andrewa Lloyda Webbera „Phantom Of the Opera“ v jednom z torontských sálů, co přimělo zpěváka a hráče na klávesy Jona Olivu začít přehodnocovat své další kroky. Myšlenka na velkolepější pojetí prezentace hudby SAVATAGE jej tak od té doby nenechala v klidu. Souběžně s tím kapela cítila potřebu vyvléci se z mantinelů epicky formované metalové hudby a začít tíhnout spíše k přirozenějšímu street rockovému pojetí, nadlehčovanému však skoro až muzikálovou svobodomyslností. Kombinací oné výpravnosti po vzoru slavných interpretů sedmdesátých let, jakými byli Elton John či Meat Loaf, a rock´n´rollové živelnosti, příznačné spíše pro hvězdy stadiónového rocku jako GUNS N´ROSES nebo AEROSMITH, vznikl výsledný sound připravovaného díla, které SAVATAGE na jaře 1989 vypilovali v newyorském studiu Record Plant. Kontrast špíny zapadlých ulic velkoměsta a zářivého světla nazdobených divadelních sálů tak dal vzniknout materiálu, jehož zásadním palivovým článkem byl, kromě hráčského a skladatelského mistrovství obou bratří Olivů, rovněž autorský a studiový vklad jejich dvorního producenta a přítele Paula O´Neilla.

V této době jakoby se ze zvuku SAVATAGE vytratily ony nabubřeleji pojaté metalové riffy a lyrická složka spojená spíše s fantasy příběhy, tolik typické spíše pro jejich tvorbu a sound poloviny osmdesátých let, tedy jejich minulost, naopak kytara Crisse Olivy působila mnohem různorodějším dojmem a to ať už se vykázal drásavějšími výpady jako v nejtvrdších skladbách nové kolekce („Of Rage And War“ nebo „She´s In Love“) nebo kouzlil se svými majestátními sóly v celé řadě dalších srdnatě pojatých kompozic. Témata vycházela dost často ze skutečného světa a života kolem nás , byla zasazena do kulis uměleckého světa, který měl odjakživa vždy své zářivé, tak i nevlídné stránky. Na jedné straně bohatství nejváženějších uměleckých scén, na straně druhé bída ulice. SAVATAGE v nových skladbách zkrátka začali vyprávět mini-příběhy, s jakými se mohl fanoušek více ztotožnit.

Změnám textové náplně byla přizpůsobena i hudební složka, neboť všechno co kdy kapelu spojovalo s fantasy metalovým pojetím prvních alb, rozplynulo se navždy jako pára nad hrncem. Zvuk byl rázem přirozenější, více rockový, neomezující se jen na patetické hřmotné valy a kovodělné artilerie. Dával posluchači prostor si uvědomit citlivější skladatelskou stránku. Při faktu, že Criss Oliva byl do té doby jediným kytaristou uvnitř SAVATAGE, nelze jej než obdivovat za onu porci skvělého rockového muzikatství, které si zároveň v případě alba „Gutter Ballet“ nekladlo žádná omezení a plně souznělo s každým výsledným songem. Pro potřeby koncertních turné byl však soubor rozšířen na kvintet a do kapely byl na nějaký čas přijat druhý kytarista John Caffery (viz.fotografie), jenž se sice na zadním obalu alba objevil, ale ve skutečnosti na něj prakticky ničím nepřispěl. Jak už jsem zmínil, zvuk SAVATAGE se tehdy jakoby odklonil od onoho metalového směru reprezentovaného v osmdesátých letech úspěšnějšími kapelami jako DIO, DOKKEN či dokonce RATT a šel, samozřejmě v mohutnější a divočejší verzi, vstříc spíše street-(metalu?) po vzoru nastupujících GUNS N´ROSES. Výrazným novým prvkem jejich tvorby se definitivně staly klávesy, zejména pak čisté piánové party, jakými Jon Oliva rozehrál, v zprvu komorním podání, ony nejvýpravnější a nakonec i nejvygradovanější songy kolekce.

Dlouho nebylo rozhodnuto o názvu alba, nakonec Paul O´Neill navrhl kontrastní sousloví „Gutter Ballet“, které měl v zásobě přes deset let. Když vznikal ve spontánně pozitivní atmosféře newyorského studia titulní song, okamžitě do sebe všechno zaklaplo. Vášnivá kompozice, která se do své velkoleposti propracovává skrze citlivý vokální part Jona Olivy a taktéž jeho klavírní doprovod, aby se song stále více vzpíral osudu stát někde stranou a razil si nekompromisně směr do hudebního nebe, přesně splňovala ambice, jaké všichni zúčastnění od počátku měli. Criss Oliva se svou kytarou doslova kouzlil a ve spojení právě s party svého bratra Jona letěli vstříc naprosté genialitě. 

K následnému materiálu poměrně kontrastně, divoce a freneticky vyznívá hned úvodní protiválečná skladba „Of Rage And War“, neboť zde Jon Oliva dokázal rozpálit své ryčné hlasivky do běla a na rozdíl od výpravných a vesměs melodicky vygradovaných kompozic, které následovaly („Gutter Ballet“ či „When The Crowd Are Gone“), kde mimo to ukázal i jemnější a variabilnější vokální rejstříky či onu srdnatost, šel zkrátka emočně a ve vší surovosti na dřeň. Ostatně právě na výše zmíněné titulní skladbě je znát ono veliké skladatelské zlepšení, neboť tahle téměř muzikálová etuda dala zapomenout na vše, co do té doby kapela stvořila. Mimořádně povedené pokračování v písni „When The Crowd Are Gone“ formu SAVATAGE jen potvrdilo a tak jsme byli na jedné straně nahrávky svědky dvou výtečně gradujících a ve všech směrech komplexních děl, přesahujících rámec běžného Hard N´heavy díla. Takové motivy zkrátka nevznikají každý rok. Zajímavou složkou alba se staly instrumentální kompozice, zejména pak temná a dramatická suita „Temptation Revelation“, mající své neoddělitelné místo právě mezi dvěma nejlepšími songy alba, tak rovněž „Silk And Steel“ opatřená spíše zklidňujícími prvky. Celým albem se tak s naprostou přirozeností spojují velké kontrasty v jeden znamenitě vyvážený celek. Např. kytarová hra Crisse Olivy dokázala vyvolat bouři a v jistých momentech působila hodně úderným dojmem, ovšem v rozmáchlých partech a sólech mnohdy naopak zastávala hladivější tónohru.

Druhá polovina desky je zahájená divokou vypalovačkou „She´s In Love“, kde Jon Oliva křepčí jako Axl Rose a Crissova kytara dominuje ve své nejbouřlivější, takřka stadiónové formě. Podobně nespoutaně vyznívá i „The Unholy“, kde kapelou bičuje vášeň a ta se i prostřednictvím práce výtečné rytmické sekce Johny Lee Middleton/ Steve Wacholz dostává do pořádného laufu, ve kterém se má mnoho prostoru předvést s dalším ze svých skvělých sól Criss Oliva. Výše dvě zmiňované skladby představují životní energii a divokost. Naopak jednou z nejzvláštnějších a vlastně asi i nejprogresivnějších skladeb desky je samozřejmě „Hounds“, která budí dojem blouznivého propadu do fantaskního světa plného zapovězených příběhů, o kterých můžeme snad jen cosi tušit. Právě ona nadplánovost a nelaciný přístup, upřednostňující v každém ohledu umělecký dojem, se dnes jen stěží slyší. V „Mentally Yours“ zas dostáváme pořádné rockerství a Jon jde do textu hlasově tak nadoraz, že opravdu není divu, že si právě v této době své hlasivky oddělal a již nikdy později na tom nebyl vokálně zrovna dobře. Jsem přesvědčen, že právě na této desce podává Jon Oliva svůj životní hlasový výkon. Balada „Summer´s Rain“ je další výrazně melodickou a křehkou skladbou. V ní se opět ukazuje jak zafungovalo spojení bratří Olivů s Paulem O´Neillem. Skladba se skrz svou nostalgickou náladu vyvíjí, postupně sílí a graduje do mimořádně líbivého finále. Je to zkrátka zážitek, který člověka hodí do vzpomínek. Drásavá „Thorazine Shuffle“ zakončuje tohle dílo, na kterém nespatřuji jediný byť jen trochu slabší okamžik. Velkolepé „Gutter Ballet“ bylo prvních albem SAVATAGE, jaké jsem kdy slyšel, stalo se tak asi půl roku po jeho vydání, a přísahám, do dnes nezapomenu na to jak příjemný šok mě objevení této kapely způsobilo. Za jeho komplexní pojetí, které v sobě pojilo takřka muzikálovou velkolepost s drsným rockovým světem, ale také onu vášnivou všeobjímající atmosféru, kterou bylo nasyceno, tak jej velebím už celých třicet let. Jednoznačně bez ztráty bodíku. Mistrovské dílo, pro mne nejlepší v diskografii SAVATAGE!

21.03.2020	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz