SAVATAGE - The Wake Of Magellan

90%

V roce 1997 pokračovali neohroženě floridští SAVATAGE ve své velké jízdě napříč devadesátými lety a přišli s dalším konceptuálním milníkem, jenž skloubil osvědčené metalové prostředky s lehce orchestrálními. Další jejich dílo bylo poháněno nadlidskou skladatelskou vůlí Jona Olivy a jeho věrného kolegy a producenta Paula O´Neilla a rovněž jejich potřebou zhotovení dalšího dokonalého uměleckého artefaktu. Fanoušci se tak dočkali mimořádného a do nejmenšího detailu promakaného koncepčního alba. To šlo brzy směle zařadit vedle kteréhokoliv z předchůdců, byť materiál „The Wake Of Magellan“ sebou nenesl tolik smutku a temnoty co předchozí dílo „Dead Winter Dead“ a ani v sobě neměl onu živelnost příznačnou kupříkladu třeba pro „Handful Of Rain“. I tak byla jeho nálada v mnoha směrech kouzelná, romantizující a strukturální rozmanitost vysloveně neuvěřitelná, neboť se v lyrice alba objevily hned tři příběhy vypovídající o touze a vzdoru jedince čelícího, díky vlastnímu postoji, nepřekonatelným a nadlidským výzvám. Co však desku ještě více posouvalo, byla její produkční stránka a celková vychytanost. Vzhledem k tomu, že kapela pracovala s největším počtem stop, nástrojů a vrstev v celé své historii, ústřední dvojici se vše podařilo ukočírovat způsobem, že posluchač ani nepostřehne byť jen náznak přeplácanosti.

Sestava se od předchozího materiálu ani na jednom postu nezměnila a Jon Oliva se opět obklopil osvědčenými hudebníky, se kterými si nejen ve studiu, ale i na cestách rozuměl, neboť SAVATAGE bezprostředně po vydání desky vyrazili na další dlouhé turné. Byli u toho oba kytaristé Chris Caffery a Al Pitrelli, zpěvák Zack Stevens, baskytarista Johnny Lee Middleton, ale také bubeník Jeff Plate. Lze říci, že od konce osmdesátých let nepůsobil tento band podobně semknutě a soustředěně jako v roce 1997, takže pamětníci oněch časů ještě dnes hovoří o naprosto mimořádném koncertním tažení, jenž si opravdu nic nezadalo s proslulou Magalhaesovou cestou kolem světa.

Když budeme mluvit o textové náplni, je třeba uvést, že skladbami se prolínají tři rozdílné příběhové linie s pojítkem v tématu jedince, který je vnitřně nucen vést souboj s horou neporazitelných okolností. První dvě témata se odvíjejí ze skutečných událostí odehrávajících se takřka v současnosti (z pohledu realizace alba) nebo v době velmi nedávno minulé. První drastický příběh vypovídá o události, která se stala v roce 1996 na jedné z nákladních lodí plujících z Evropy do Spojených států. Uprostřed Atlantiku zde byli totiž odhalení tři rumunští černí pasažéři a posléze nekompromisně vysazeni na širé moře, což se rovnalo jisté smrti, nicméně čtvrtému (oficiálně neobjevenému) jeden z námořníků zachránil život tím, když jej po zbytek cesty tajně ukrýval v podpalubí. Druhá linie vzpomíná na oběť, kterou podstoupila irská investigativní novinářka Veronica Guerin, když se v polovině devadesátých let rozhodla bojovat v Dublinu s nejmocnějšími drogovými gangy. Její zavraždění v roce 1996 způsobilo masové demonstrace a bylo označeno jako útok na demokracii. Ona sama se stala symbolem a její smrt nastartovala mnoho pozitivních změn, kterými Irská republika posléze prošla.

Třetím tématem je filosofující pohled na duševní rozpoložení velkého mořeplavce, objevitele a posléze vysloužilého portugalského námořníka Fernanda Magalhaese, který k tomu, aby docenil svůj život, musel se svévolně dostat uprostřed oceánu do situace, kde posléze bojoval o vlastní život. Album tak vrstevnatě rozebírá onen filosofický aspekt touhy a vůle po činu, jenž má tu sílu měnit běh složitých okolností.

Co na desce upoutalo mé ucho především, byla ona přirozenost, s jakou SAVATAGE ukočírovali poměrně vrstevnatý koncept a ještě jej dokázali zasadit do formy dobře poslouchatelných rockových písní. Ano, čtete správně, zde na mne totiž floriďané mnohem více působí jako hardrockový band než jako někdejší řízné power-metalové těleso. Svým způsobem mne „The Wake Of Magellan“ vždy rozjitří vzpomínku na jiné existencionálně laděné monstrum rockové historie, album „Quadrophenia“ od THE WHO. Zvuku Angličanů je zde dokonce připodobněn i ráz skladeb, který se drží civilnějšího provedení, jasně, o něco více metalového. Tuhle mořskou „rockovou operu“ určitě nevnímám obdobně temně a atmosféricky jako předchozí počin „Dead Winter Dead“, ale přisuzuji jí mnoho z živelné síly rocku s uměleckou ambicí. Já osobně vnímám „The Wake Of Magellan“ jako desku plnou naděje.

Album vlastní hned dva úvody, první instrumentální - „The Ocean“ v podobě šumu mořského příboje a klavírní vyhrávky, zpoza níž se stupňuje hlasitost onoho nástrojového doprovodu, druhý – zpívaný srdnatým Zackovým hlasem - „Welcome“, který je klasickou rozmáchlou introdukcí připravující posluchače na dlouhou a velkolepou cestu. Mám pocit, že asi tak nějak by dost možná zněla alba Eltona Johna, kdyby se na počátku sedmdesátých let rozhodl angažovat v tvrdé a hlasité hudbě. S následující „Turns To Me“ se dostavuje konečně regulérní song, kloubící tvrdé riffy a jemnější fáze a tak kapela cloumaná vášní rozehrává své vrcholné představení ze svého (do té doby čtyřletého) období po Crissu Olivovi. Mistrovská souhra obou kytaristů i Zacharyho hlas pracující ve prospěch celkové komplexnosti díla a jsou jen stvrzením mimořádného rozpoložení v dějinách této party.

Píseň „Morning Sun“ v rozjařeném rozpoložení střídá akustické party s nabušenými a výsledkem je tak jeden z nejlepších momentů nahrávky. Zde se podařilo znamenitě skloubit onu rozvolněnost obdobných rockově-orchestrálních projektů s poctivou Hard N´Heavy flákotou. V oné postupující dunivé fázi, obsahující honosná kytarová sóla Ala Pitrelliho, je poznat již prověřené motivy, se kterými SAVATAGE již pracovaly v časech „Gutter Ballet“. Následuje „Another Way“, kde na scénu vstupuje se svým chraplákem tlouštík a ústřední dramatik Jon Oliva, jeho příspěvek je výtečný a nese sebou, nad bytelnými kytarovými stěnami doplněnými posléze orchestrací, stopy mimořádné práce, díky které si hudba této kapely získala srdce mnoha fanoušků progresivního metalu a to zejména v Evropě a Japonsku. Za zmínku stojí i čarokrásné kytarové sólo, které jakoby se nekoordinovaně pohupovalo zmítáno neustále bouřící vodní hladinou.

Sekané riffy rovněž charakterizují „Blackjack Guillotine“, song kde Stevens nezvykle deklamuje v rytmizovaném crossover stylu, příznačném pro zcela jiné typy hudby. Na správnou cestu však desku vrátí „Paragons Of Innocence“. A je to opětovně především hlas Jona Olivy, kdo vetkne písni živelnost, byť ta je samozřejmě vystavena v na SAVATAGE až nezvykle hitovém pojetí, byť jí samozřejmě nechybí ani trocha pro Jona typické teatrálnosti. Zkrátka a dobře, zde se Oliva vydal z nejlepšího, co v dané době byl schopen představit. Refrén písně vyloženě vybízí k společnému prozpěvování a garantuji vám, že vám bude ještě dlouho strašit v hlavě.

Asi nejzvláštnější skladbou je „Complaint In The System“, jejíž futuristické vyznění ovlivňují zejména zautomatizované umělé hlasy odříkávající roboticky a bez emocí minimalistický text do instrumentace. Na albu se nacházejí další dvě instrumentálky „Underture“ a „The Storm“ a obě velmi slušné. Titulní „The Wake Of Magellan“ působí jako výpravná náladovka, ve které se spojují všechny silné zbraně této kapely v úchvatný monolit. V její druhé polovině však ještě ke všemu dochází k oživení, tedy mimořádné gradaci skrze stupňující se nabalování vokálních partů a jejich vrstev. Přestože se „Anymore“ rozjíždí v pomalém rozpoložení, kde Stevensův zpěv podporuje pouze piáno, nakonec má song potenciál chytlavého kusu, prostřednictvím kterého se sází zejména na výrazný a jednoduchý nápěv či zapamatovatelnou linii. Opak představuje téměř devítiminutová velkolepá overtura „The Hourglass“, zakončující komplet, aniž by opomenula shrnout a překonat vše co bylo tu více než hodinu k slyšení. SAVATAGE se tak podařilo ke svým fanouškům dostat další vynikající desku, reprezentující snad největší tvůrčí pohodu v jejich pozdním období končících devadesátých let. Bohužel už kapela s ničím srovnatelným posléze již nikdy nepřišla a tak mnohým na ono Magellanovo tažení zbyly jen kouzelné vzpomínky. Mezi ně samozřejmě počítám i účast na pražském koncertě v listopadu roku 1997 v Belmondu.

16.06.2020	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz